Svlékání zbytečných vrstev

Nejnovější film režisérky a scenáristky Sofie Coppoly Oklamaný zdobí cena za režii z letošního festivalu v Cannes, ale také jej provázejí tlumené povzdechy, že jde o vcelku zbytečný, od historické reality až příliš odtržený snímek. Ačkoli ve filmografii této autorky najdeme jistě pozoruhodnější díla – radikálně postmoderní Marii Antoinettu (2006), melancholickou romanci Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003) nebo komentář k současné kultuře celebrit Bling Ring: Jako VIPky (The Bling Ring, 2013) –, představuje její novinka jakýsi návrat ke kořenům. Historickou látku Coppola naposledy zkusila před jedenácti lety a motivy ženské sounáležitosti a prostorové izolace ve smyslu jakéhosi gynecea (tedy prostoru vyhrazeného pouze ženám) otvíral už její debut Sebevraždy panen (The Virgin Suicides, 1999).

Těsný remake

V roce 1971, pár měsíců před nástupem Drsného Harryho (Dirty Harry), uvedla známá režisérsko­-herecká dvojice Don Siegel a Clint Eastwood do kin film Oklamaný (The Beguiled, 1971). Divácky nepříliš úspěšný titul vycházel ze stejnojmenného románu Thomase Cullinana o vojákovi Unie, který se snaží přežít stranou válečné vřavy, v zajetí dívčího internátu. Šlo o poměrně věrnou adaptaci, která nabízela dostatek indicií k rekonstrukci zázemí, postojů i vnitřních stavů hrdiny a hrdinek a z níž zmizel jen motiv rasové neurčitosti postavy slečny Edwiny. Pozvolnou kastraci desátníka McBurneyho Siegel rozvíjí v celé řadě poloh a stylizací, od pulpové erotiky přes thriller až po hororové finále. Sedmdesátkový Oklamaný ale především dostředivě směřuje k samotnému Clintu Eastwoodovi a jeho úloze tragického antihrdiny. Na jednu stranu je McBurney zkušený manipulátor a zřejmě také chronický lhář, na stranu druhou právě on končí zmrzačený a z internátu brutálně vypuzený.

Zatímco v případě Siegelovy verze jsme se mohli ptát, zda Oklamaný nabízí vizi spravedlivé odplaty určené feministickému publiku, anebo jen bajku o mužském strachu ze soběstačných žen, snímek Sofie Coppoly už žádný prostor pro zbytečné dohady neskýtá. Režisérka od začátku tvrdila, že ji zajímá ženská perspektiva příběhu, a tuto pozici jasně avizuje už samotný plakát k filmu. Oproti verzi ze sedmdesátých let, jejímuž plakátu vévodil Eastwoodův poloprofil, zůstalo v hlavním posteru aktuální adaptace z jediného mužského protagonisty jen ležící bezhlavé torzo a fotografii dominují hlavní hrdinky. Ačkoli režisérka tvrdí, že natočila novou adaptaci Cullinanova románu, a nikoli úpravu staršího snímku; její notně redukované pojetí i stylizace některých výjevů propojují aktuální film se Siegelovým Oklamaným na bázi těsného remaku. Režisérka žádný z dřívějších motivů nerozvíjí ani nepřidává, naopak její autorské gesto v tomto případě spočívá v odlupování nechtěných vrstev.

Bezčasí dívčího internátu

Nejprve Coppola odstranila pevnější historické ukotvení příběhu. Válka Jihu proti Severu slouží jen jako dobový šum zpovzdálí – McBurney je nepřátelský Yankee v adekvátní uniformě, internátní chovanky v čele s ředitelkou vystupují jako jižanské dámy, a tím veškeré dějinné zasazení končí. Nový přepis také škrtá důležitou postavu černošské služebné Hallie, jež v knižní předloze i Siegelově filmu jako jediná z celé domácnosti odolává McBurneyho svodům a kterou s desátníkem pojí zvláštní spojenectví, neboť oba v domácnosti slouží různým zájmům a potřebám jejích obyvatelek. Nový snímek svou rasovou unifikaci lakonicky odbývá úvodním konstatováním, že otroci odešli. Coppola se však nikdy nenechala svazovat diktátem rekonstrukce konkrétních historických reálií a snažila se spíš vystoupat nad ustálená vyprávění o minulosti. V Marii Antoinettě přibližovala francouzskou panovnici současnosti pomocí řady stylových, hudebních i kostýmových strategií. Oklamaný jde však ještě dál. Jeho poselství o štědré, všeobjímající a zároveň nebezpečné ženské touze, o frustraci, strachu i soužení je tak silně vytržené z dobových kontextů, že by se mohlo odehrávat v dívčím internátu jakékoli éry.

K těmto univerzálním přesahům a výkladům notně přispívá také odtrženost figur od vlastní minulosti i jejich vnitřního hlasu. Oklamaný nikdy nevykročí za hranice přítomného časoprostoru ani do nitra individuálních postav. Zatímco krátké flashbacky sloužily v případě Siegelova filmu plastičtějšímu vykreslení protagonistů (McBurney jako chladný manipulátor, ředitelka slečna Marta prožívající incestní románek s bratrem), ve verzi Coppolové jasná vodítka scházejí. Tato absence dále prohlubuje ahistorické ladění příběhu – postavy jsou zbaveny individuálních rysů a fungují spíš jako archetypy.

Trhání látky a padající knoflíky

Asi nejvýraznější, ryze coppolovský rys Oklamaného představuje cudnost a jistá fyzická zdrženlivost. Snaha o dodržení historického bontonu nenabízí uspokojivé vysvětlení, protože i ve starších režisérčiných filmech scházejí sexuálně otevřené scény. Fyzickou přitažlivost Coppola vždy obestírala romantickými fantaziemi, které často zůstaly nenaplněny a rozhodně nevygradovaly v pohledy na obnažená, zpocená těla. Přestože Oklamaný precizně buduje atmosféru vzrůstajícího roztouženého napětí, nikdy nám nedá nahlédnout pod sukně obyvatelek internátu. Přitom jde bezesporu o nejfyzičtější film z dosavadní režisérčiny filmografie: kamera v detailních záběrech, stejně jako ruce slečny Marty, skoro laská McBurneyho trup. Právě zde leží asi nejzásadnější odklon od Siegelovy verze, která scénu omývání vojákova těla nedovede takto rozevřít, odstínit a nenápadně gradovat a míří vstříc vizuálně přímočařejšímu erotickému spektáklu. Stáváme se tak svědky poněkud perverzního sexuálního snu, pohledů do záňadří a záběrů přes odhalené dívčí pozadí; naopak sex v podání Sofie Coppoly znamená zvuk trhání látky a padajících knoflíků.

V kontextu dosavadní tvorby Sofie Coppoly jde o nezvykle tichý film, který neobsahuje žádné kontrapunktické písně ani zvolna odkapávající tóny tušené melodie. Úvodní scény rámují pouze tlumené údery do bubnu, lehce zaměnitelné s diegetickými zvukovými efekty; finále pak patří k nepoznání zpomalené Monteverdiho skladbě Magnificat. Oklamaného tedy víc než kdy jindy táhne vizuální stránka. Důsledně prokomponovaná mizanscéna se proměňuje v závislosti na vývoji vztahové dynamiky. Například pokud chovanky vnímají McBurneyho jako vítaného hosta, působí interiéry zabydlenějším dojmem, avšak jakmile se opět stává pouhým vězněm, jsou místnosti prázdnější. V souladu s jejich vyabstrahovaným pojetím režisérka postavy v místnostech redukuje na pouhé ne­­ostré siluety, čímž opět podporuje nadčasové vyznění příběhu. Oklamaný na povrchu ulpívá zcela vědomě a drobná gesta a náznaky, na první zhlédnutí téměř nepostřehnutelné, se skládají do složité, pouze tušené sítě vztahů.

Představitelé mužských postav se ve filmech Sofie Coppoly pravidelně střídají, naopak s vybranými herečkami režisérka spolupracuje opakovaně. Přesto v Oklamaném nad zbytek obsazení ční Nicole Kidmanová, novicka v jejím univerzu, v roli slečny Marty. Hvězda, jejíž kariéra se po letech útlumu momentálně nachází na dalším vrcholu, do snímku kromě ztělesněné noblesy vnáší lehce ironický tón, aniž by balancovala na hraně karikatury. Role ředitelky má mnohem blíž ke campové stylizaci, neboť v sobě snoubí dvě extrémní polohy – slečna Marta je spasitelkou i andělem zkázy zároveň. V podobných sebere­­flexivních úlohách tematizujících předstírání Kidmanová po léta exceluje a v Oklamaném tato subverzivní dvojlomnost nejenže vyvěrá z její role, ale prostupuje celým filmem. Dobře vychované jižanské dámy udržují dekorum, ale propadají i skrytým tužbám. Domácí strava člověka postaví na nohy, nebo mu je naopak podrazí. A stehy dovedou spravovat šaty, scelovat rány a také uzavírat pytle s ostatky.

Autorka je filmová historička.