Úděl smyslu

Fejeton patří k těm žánrům, které neúprosně obnaží schopnosti autora, proto také jejich výraznými soubory či výbory knižní trh zrovna nepřetéká. Václav Jamek se uvolil odevzdávat pravidelný fejeton pro dvouměsíčník Listy v roce 2005, roční přestávku způsobily vážné osobní důvody. Pro knižní vydání autor výslednou podobu notně zkomplikoval – rozhodl se k původním článkům přičlenit tzv. memoranda, komentující je ze současného odstupu, a k tomu ještě vysvětlující poznámkový aparát. Vznikla tak svébytná montáž mnoha žánrů, prolíná se zde esej, glosa, autobiografie, povídka, kritika a interpretace, pamflet, mystifikace a parodie. V konečném úhrnu kniha mnohovrstevnatá a nesnadno uchopitelná, ambiciózní polyfonie a labyrint doby. Jamek čtenáři nenakládá málo, při četbě se přesunujeme mezi různými patry, oscilujeme mezi potěšením a naštvaností, osvěžením a únavou, empatií a odmítnutím; z některých rozsáhlejších položek napoprvé nelze než uprchnout. Dobrý text se ale nikdy nepoddává příliš lehce. Pokud v něm na nic nenarážíme, jenom jím prosvištíme bez možnosti změnit své zkostnatělé postoje a ujasnit si vlastní stanoviska – v obojím je Jamek průvodce a učitel náročný a naléhavý.

Stopovat počátek krize

Primární záběry a záměry se vztahují k našemu politickému světu, potažmo ale i k realitě jako celku. Reality se Jamek drží jako klíště. Procesy v ní probíhající vykazují neúprosně svou podstatu a důsledky, o což se kupodivu nikdo příliš nestará, leda že jí vnucuje své představy, přičemž však „skutečnost klade odpor, zhusta i tuhý“. Základem aktivního přístupu k ní je porozumět systému, v němž žijeme, a důkladně jej analyzovat. Jen málokterý politický komentátor něco takového dnes žel považuje za svůj úkol. Jamek naopak ukazuje, že pokud nebudeme naše záležitosti promýšlet od počátku, výsledek nevyhnutelně sklouzne po povrchu nebo odrazí jen momentální nálady a dojmy. Léta Topolánkovy a Nečasovy vlády znamenaly éru velikého střízlivění z liberální doktríny, vedle spektakulární blamáže však nezplodily nic, co by ukazovalo k světlejším alternativám. Obnova civilizované pospolitosti však podle něj ztroskotala už v devadesátých letech.

Jamkova metoda se odvíjí od vztahu k jazyku. Každé poctivé uvažování v dnešním prostředí se jej nejprve musí pokusit zkultivovat, tj. odhrnout záplavu slovního balastu a žvástu, jenž znesnadňuje orientaci. Když neodbytně zamíříme (i etymologicky) k jádru věci, dosáhneme často efektu císařových nových šatů. Péče věnovaná jazyku z něj činí mohutnou životodárnou energii, která vskutku plodí a vyživuje, z níž rostou myšlenky, tvořivost, emoce i osvobozující hra. Oproštěný a svobodný jazyk směřuje k hutnosti a sdělnosti, jež se nedá jen tak přehlédnout a odbýt, nýbrž vyžaduje investici nejméně stejné intenzity, jako byla ta autorova. Z toho pocházejí přetvářející schopnosti jazyka, v tom je subverzivní a nebezpečný každé hlouposti, jalové strnulosti i sebe­ochraňující egoistické moci.

Autor hodlá diagnostikovat, ale i vyšetřit pů­vod nemoci, vystopovat počátek krize. To vyžaduje stálou a trpělivou válku s tupou bezmyšlenkovitostí, která je občas každému vlastní. Bojuje s omíláním floskulí typu „máme se tak, jak jsme se ještě nikdy neměli“ či „ještě nikdy nebylo na světě tak bezpečno“, svou zdrcující nejapností a idiotismem věštícím a přivolávajícím katastrofy nedozírných rozměrů. Jamek se snaží rehabilitovat soudnost, pojmenovávat vždy přesně a fundamentálně, když například tvrdí, že „místo aby ekonomika sloužila životu, má život sloužit ekonomice“. Stanovuje tak první zásadu režimu, která opanovala společenské vztahy i naše existence a brutálně je rozkládá. Důsledná odpověď a adekvátní reakce musí jít k meritu věci, tj. převzít ambici opět se vydat za smyslem našeho přebývání ve vesmíru. Neboť „naším údělem je smysl“.

Teologie i humanismus

V jeho hledání zůstává Jamek empirikem a racionalistou s nohama pevně na zemi. Ne­­odmítá ani tak náboženství, jako především církevnictví. Jeho teologické reflexe rozpoutávají smršť idejí, paradoxů, antinomií a obrazů. Jamka venkoncem především uráží, jak ledabyle, pohodlně a rozbředle se s hypotézou Boha zachází. Fejetonista nemůže vystát opovrhování životem a v církevních formách je spatřuje až příliš často. Pokud si kdokoli hodlá ulehčovat závratnou tíhu metafyzických otázek, jen demonstruje svou slabost a nanicovatou nepotřebnost a s Jamkem ať nepočítá. Ale části zaměřené na teologii jsou tak nabité významy, že by zaujaté zájemce mohly znepokojit a zaměstnat na léta.

Z pozorování všemožných „diskursů“ tu ostatně plyne, že v našem světě je vždy něco důležitějšího než pravda. Jsou to především zájmy, které dovedeme obratně směňovat za cokoli, klidně i za lidskost samotnou. Navíc se nalézáme v českém rybníčku, kde vládne „poddajnost pod maskou vychytralosti, český národní stihomam ústící v bezbřehou důvěřivost“. Jamek se k české plebejskosti sám hlásí, ale zároveň ji nepřetržitě demaskuje, provádí dekonstrukci slaboduchosti a stádnosti, rozhořčuje se nad hanebnostmi.

Politicky zastává autor jasně levicové postoje (v mnoha ohledech se ale projevuje jako nefalšovaný konzervativec – třeba v nevoli nadřadit genderovou korektnost jazykové logice), protože v nich nalézá humanismus, možnost nastolení stavu, kdy člověk neslouží jen jako prostředek. Humanismus je nutno permanentně kriticky promýšlet, prověřovat, prosvětlovat – úroveň politiky se stává symptomem krize vyššího řádu. Dnešek si ukládá až neuvěřitelné sebeomezení ohledně politické fantazie, utopické myšlení a idea­listické koncepce jsou desavuovány hned v zárodku ve prospěch cynického pragmatis­mu. Je nutno vrátit je zpět do hry: naděje a „civilizační úkol“ spočívá v obnově odvahy, invence a imaginace, které se nebudou ohlížet na dogmata posvěcovaná už pouze bezbřehou materiální chtivostí. A hédonismus se podřídí odpovědnosti a svědomí. V koncipování nového uspořádání světa se nesmíme dát odradit ani zastrašit. Jinak se nevyhneme úpadku: „Začne­-li být společnost vnímána jako převážně nespravedlivá, přestává na demokracii záležet.“

Do proudu času

Jamkovy texty nejsou zaměřeny jen proti „těm nahoře“, jejichž odsuzování bývá obecné a standardizované. Na adresu těch dole fejetonista mnohokrát říká – jsem na vaší straně, ale mám už vás dost. Bez práce na sobě bude dopad budoucnosti truchlivý pro všechny vrstvy.

Soubor Jamkových fejetonů se tak úplně nehodí k četbě od začátku do konce. Kromě úchvatných pasáží obsahuje místa hůře stravitelná, pohrávání si s různými rovinami a metarovinami; Jamek občas ztrácí míru, z invektiv a předhůzek se stává stereotypie. Silnou stránkou je humor, ovšem dvousečný: v odkrývání zdánlivostí i nekoherentností jednání skvěle baví, působí jako projev intelektuálního nadbytku a svobody, také ale svou sebezavinutou a uměle stylizovanou umanutostí i marnivým předváděním napíná hranici snesitelnosti. Tak to má ovšem i být – energii ukládanou do textu můžeme přímo hmatat, nořit se do ní s rozkoší i přitakáním či nesouhlasem, vzníceni, popuzeni i obráceni k podstatnému. Do proudu času tak vstupuje dílo zároveň monstrózní i monumentální, pokus o až všeobsáhlou rozprostřenost a komplexnost, památník osobní účasti i výpověď o bolestných ztrátách. A také vášnivé vyznání způsobu vlastního směřování k předmětu touhy stále vzdálenější. I kdyby kráčel vstříc prohře, Jamek neochvějně stvrzuje, že je „lépe stát s těmi, kdo se lásky nezřeknou, i kdyby ji nikdy neměli získat“.

Autor je literární historik.