Zatímco loňský ročník soutěže Nejkrásnější české knihy roku doprovázela bizarní show, která poněkud zastínila smysl akce, letos se i přes klasičtější formu předávání ceny jednalo o ročník slabší.
Soutěž Nejkrásnější české knihy se koná každý rok a každý rok ji v pražském letohrádku Hvězda provází předávání prvních tří cen udělovaných v osmi standardních kategoriích a také výstava, která se posléze stává výstavou putovní. Povinností spojených s předáváním cen a s vizuálním stylem soutěže i katalogu se vždy ujímají tvůrci ocenění předchozí rok v kategorii Katalog.
Tři stoly
O předchozí ročník se starala Kateřina Šedá s Adamem Macháčkem, kteří předvedli, že je možné realizovat předávání cen i jako trapnou a neuvěřitelně zdlouhavou show se Sámerem Issou, Aťkou Janouškovou, Janou Kratochvílovou a jinými na takovém místě neočekávatelnými lidmi. Ti byli pozváni, aby předali své vlastní ceny, komu je zrovna napadlo, a tím mimoděk přítomným hostům z oboru grafického designu poskytli možnost promyslet si jejich roli v tomto světě. Letošní ročník byl chudší. Nikoliv však v počtu oceněných knih (těch bylo 38 z 250 přihlášených), ale ve způsobu předávání cen, zpracování katalogu i výstavní prezentaci knih samotných. Ať už vyčítáme Kateřině Šedé cokoliv, jedno se jí musí přiznat: vybírá si skvělé designéry a výstupy její práce jsou na nejvyšší profesionální úrovni.
Letos měli podobu akce na starost Štěpán Marko a Jaromír Skácel, oba čerství absolventi pražské UMPRUM. Předávání cen proběhlo díky hercům z divadla Vosto5 ve velmi uvolněné a svižné atmosféře, za přítomnosti ministra kultury (který se nám neostýchal pochlubit, že si po nocích rád čte s vyslanci nejrůznějších cizích zemí v našich vzácných manuskriptech) a rovněž Vladimíra Uhlíka, vedoucího prezentací sbírky Památníku národního písemnictví, tedy reprezentantů obou pořádajících institucí. Až na dvě výjimky byli oba zároveň jedinými předávajícími cen do rukou oceněných, takže museli permanentně pobíhat mezi pódiem a svými židličkami. Osvěžující změna.
Příliš se bohužel nepovedl diplom pro vítěze, který krom své nevzhlednosti nechtěně prozrazoval ostatní oceněné designéry, jejichž díla přitom zakrývaly černé ubrusy přetažené přes tři stoly za zády moderátorů. A právě tyto tři stoly pokryté knihami byly letošní výstavou. Zástupce PNP se po udělení poslední ceny a po pozvání obecenstva na výstavu knih omlouval, že knihy by měly být samozřejmě na panelech, a ne volně ležet na stolech, ale že se to nestihlo. Dlužno dodat: zaplať pánbůh! Neexistuje mnoho lepších způsobů, jak si prohlédnout knihu, než že ji vezmete do ruky a prohlédnete si ji. Jde totiž o dosti složitý předmět, vyskytující se v reálném prostoru a čase. Ihned po skončení ceremoniálu se k mému překvapení valná většina hostů opravdu vydala dříve k vystaveným knihám než ke chlebíčkům v přízemí. Byli zvědaví, co jejich kolegové vytvořili, a především – mohli se s výsledky jejich práce okamžitě seznámit. Vystaveny byly jak vítězné knihy, tak užší výběr knih, kterým ocenění nakonec uniklo, a také výběr z Nejkrásnějších knih světa 2015.
Co by, kdyby
Psát o výstavě, která nemá jiný cíl než umožnit zájemcům nahlédnout do oceněných knih (což je ovšem strategie každého kamenného knihkupectví), se možná jeví jako ztráta času. Nicméně se můžeme zasnít a vymyslet si vlastní ideální výstavu. Ta by jistě nesestávala pouze z vystavených knih, ale snažila by se ukázat, jak designér pracoval, aby dosáhl svého výsledku. Ukazovala by různé mezistupně jeho práce, prvotní makety, co nejvíce hmatatelného materiálu, aby mohla konkretizovat designérovu činnost. Nebála by se vysvětlit postupy slovy samotných autorů knižních úprav. Katalog k takové výstavě by byl přesným opakem toho letošního, vyloženě nepovedeného, jehož úpravci Štěpán Marko a Jaromír Skácel se dopustili okázalého předvádění svého „promyšleného vizuálního systému“, který však kvůli své složitosti vyústil v naprostou zmatečnost a ve výsledku k znejasnění funkce toho, co vlastně držíme v ruce. Po obsahové stránce bychom se v ideálním případě v katalogu nebáli zhodnotit celý ročník z většího nadhledu a na větším prostoru než ve dvou větách pod každou oceněnou knihou… Prostě bychom se snažili ukázat povahu a smysl práce grafického designéra, aby nebyl široké veřejnosti tak lhostejný, jak jí nyní i kvůli nijaké mediální odezvě je.