Stávám se špalíkem dřeva

„V legendě o písmu hraje jednu z nejvýznamnějších rolí; je to otec zakladatel místní digitalizované typografie, vůdce, velký kormidelník, generalissimus a milovaný soudruh českého písmařství v jedné osobě.“ Takto vás charakterizují vaši bývalí kolegové z Ateliéru tvorby písma a typografie na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Citovat stalinské tituly je hloupost. Jsem navenek skromný, ale v ateliéru mám ego tam, kde má být: nade vším.

Studoval jste na UMPRUM postupně pod vedením Milana Hegara a Jana Solpery v Ateliéru knižní grafiky a písma. Oba vaši učitelé byli zároveň bývalými studenty Františka Muziky. Jaký vliv na vás tito významní knižní designéři měli?

Studium mě zdržovalo od black metalu, ke kterému jsem se dostal v prvním ročníku díky podobně nakaženým spolužákům. Hegar byl děsně konformní a podle toho vypadala výuka: museli jsme dělat plakáty na komunistická výročí a kreslit suchý list ostrou tužkou tři neděle. Vůbec jsme nechápali, co na té škole děláme. Chtěl jsem odejít. Solpera ale přišel včas a dal studiu skutečný smysl. Požadoval, abychom do užité tvorby vtiskli co nejvíc ze své osobnosti. Všichni jsme v ateliéru ožili a začali se sebou konečně něco dělat.

Jak se vyučoval knižní design u Hegara a Solpery a jak se učil za vašeho vedení Ateliéru tvorby písma a typografie? Mohl byste to popsat na konkrétních příkladech? Dnes se na UMPRUM knižní design neučí vůbec.

Pokud se nepletu, knižní design se na UMPRUM vyučuje ve třech ateliérech. Ale ať je to, jak chce, největší hvězdy jsou přece autodidakti: Oldřich Hlavsa, Josef Týfa, Robert V. Novák a další. Já jsem autodidaktem v hudbě a jsem ve zvoleném stylu nejlepší právě proto, že neumím noty. Za mého vedení ateliéru na UMPRUM platilo pravidlo „nebojte se to od­fláknout“ a nejlépe dopadali studenti, kteří se mé rady důsledně drželi. Pokud mám tento klenot pedagogiky ještě rozvádět, pak nejdůležitější je výraz a účinek na diváka. Je třeba vypěstovat si nenávist k otrocké práci. Když jsme díla studentů vystavovali na venkově, třeba na Bítově nebo v St. Gallen, mohli jsme si to ověřit na normálních lidech, co tam přišli, a nejen na prďolech z vnitroškolní klauzurní komise.

Sledujete tvorbu svých bývalých studentů? Můžete některé připomenout?

Samozřejmě! Jan Čumlivski, Tomáš Brousil, Martina Nováková, Anička Pleštilová, to jsou umělci, jejichž dílo je i pro mě inspirací. Jsou vidět a občas i slyšet.

Protože písmo výrazně ovlivňuje podobu knihy, jste vlastně tak trochu designérem každé publikace, která využívá vaše písmo. Netrpíte, když vidíte, jak se s vašimi písmy pracuje a k čemu se používají?

Já trpím jedině vlastními tvůrčími zápasy, a co se děje s mým dílem potom, co opustí ate­­liér, je mi srdečně jedno, tím spíše, že je někdo ochotný za to platit a já si pak můžu urvat vzácné okamžiky svobody, kdy si můžu malovat, co se mi zlíbí. Písmo žije svým životem a nabaluje na sebe různé nevídané konotace. Podívejte se třeba na lomená písma – jak se z klidného gotického skriptu mohlo stát monstrum obávané do dnešních dnů?

Co je pro vás při vytváření písma nejdůležitější?

Čitelnost.

Když ilustrujete knihy nebo dodáváte motiv na obálku, používáte často dřevoryty. Čím je vám tento typ výtvarného vyjádření blízký?

V mládí se mi hodně líbily ilustrace Gustava Dorého a samozřejmě verneovky, mám kompletní Brehmův život zvířat, plný xylografií. Jsou to uhrančivě dokonalé ilustrace s množstvím detailů. V detailech je ďábel. Jako kluk jsem si je dlouho prohlížel, poněvadž bylo na co koukat, a tak i dnes přistupuji k ilustraci – téma se musí převyprávět pro oči, řemeslně dotáhnout. Dřevoryt je nádherná technika za úplného ticha, vryp má totiž maniakální zvuk, podobný metalovým kartáčům na zkreslenou kytaru. Stávám se špalíkem dřeva a toužím po naválení barvou a stisku mezi válci v objetí archu papíru.

Co vás dovedlo k navrhování písem? Stojí za vašimi návrhy představa nějaké knihy či plakátu, ve kterých se písmo uplatní, nebo čirá radost z tvorby abecedy?

K fontům mě přivedl neuspokojivý výběr pí­­sem na počítači v raných devadesátých le­tech. Nejradši dělám písma na muziku, na­příklad Mortal Cabinet, Necrocock anebo Master’s Hammer…

Tíhl jste k nějaké osobnosti z oblasti typografie?

Nejradši mám excentrika Erica Gilla. Skvělý příklad, jak může někomu z precizního řeme­sla jebnout. Ovšemže v tom dobrém – on si svou vyšinutost pěstoval ku prospěchu nás všech.

Existuje písmo, kterému dáte vždy přednost před ostatními? Kdyby mělo na světě zůstat jediné písmo, které by to bylo?

Na pustý ostrov bych si vzal sadu propisotů s Menhartem, abych se dlouho netrápil a měl to brzo za sebou. Je to podobná otázka, jako když se malíře zeptáte, jakou má nejradši barvu nebo jaká je ideální šířka štětce…

Máte představu ideální podoby knihy?

Vždycky jsem obdivoval barokní typografii, kvůli výrazu, řemeslu i mystice. Miluji těžké kožené vazby a zlaté ořízky.

Které knihy jsou vaše oblíbené s ohledem na design?

Mám jednoho věrného uživatele našich písem, který mi často nosí své krásné práce, a já mu žertem říkám, že mi k tomu musí přidat i ně­­jaké peníze pro truhláře na novou knihovnu, poněvadž už to nemám kam dávat. U knih si proto nejvíc vážím dostupnosti, nemám čas někde něco shánět. Mám čtečku Kindle, stáhnu si do ní texty k ilustrování, odborné věci z internetu, filosofii, články… Přečtu to na pohodlném displeji, pak vyhodím. Nechci mít doma skladiště.

Sledujete současný knižní design? Vidíte nějaký posun, ať negativní nebo pozitivní?

Já se snažím nesledovat věci, do kterých mi nic není. Úroveň mají posuzovat kritici, poněvadž to je jejich práce, a čtenáři, protože to je jejich vkus či nevkus. Vždycky je lepší, když nakladatelství má výtvarnou redakci nebo aspoň externistu, kterému není všechno jedno.

Jakou knihu byste si přál sám navrhnout? Máte nějaký knižní sen?

Ve snech dávám přednost sviňačinkám, i když tu a tam se mi do nich projektuje i práce. Teď ilustruji Draculu pro Argo, je to krásný klasický příběh. Obecně mohu říct, že všechny věci, které jsem v oblasti knižní tvorby dělal, byly podle mého gusta.