U nás téměř neznámé italské nakladatelství svou historií i současnou praxí ukazuje, že v mizejícím světě kvalitní literatury může být úspěšnou strategií objevování zapadlých skvostů, patřících k méně vážným literárním žánrům, ale také nekompromisní lpění na kvalitě. Nakladatel by měl neustále promýšlet smysl své činnosti.
Nakladatelství, která by byla světově proslulá a vydávala knihy bez ohledu na jejich potenciální komerční úspěch či neúspěch, není na světě zase tolik. Mnozí čeští čtenáři znají francouzský Gallimard či německý Suhrkamp, málokdo však italské Adelphi. Proč stojí za pozornost?
Vydávání překladové literatury
Nakladatelství Adelphi bylo založeno roku 1962 Lucianem Foà a Robertem Olivettim. Od začátku se zde ale objevovalo také jméno Roberta Calassa, který se podílel na jeho řízení a roku 1999 se stal ředitelem a majitelem. Počátek nakladatelství byl spojen s prestižním projektem kritického vydání spisů Friedricha Nietzscheho ve spolupráci s již zmiňovaným Gallimardem a také Walterem de Gruyterem. Orientace na vysoce intelektuální texty však trvala po celou dobu činnosti Adelphi. Znalost většiny hlavních evropských jazyků, řečtiny, latiny a sanskrtu umožnila Calassovi čtení a objevování textů, které byly sice dějinami opomíjeny, ale podle něj splňovaly nejvyšší nároky literatury, a které tedy bylo třeba za každou cenu vytáhnout ze zapomnění. Adelphi se však nikdy neomezovalo jen na beletrii, soustředilo se rovněž na vybrané tituly z oblasti historie, filosofie, lingvistiky či vědy, jež chápalo jako širší součást jediné literární kultury.
V době, kdy se většina velkých nakladatelství z komerčních důvodů orientovala na vydávání ověřených světových bestsellerů či na jistoty domácí literární produkce, Adelphi vytrvalo ve vydávání překladové literatury a v objevování zapadlých skvostů, mnohdy s přesahem do riskantních subžánrů jako sci-fi či do menších a exotických literatur – rakouské či orientální. Jediným kritériem kvality byl úsudek ředitele nakladatelství, který většinu vydávaných knih nejen četl, ale také k řadě z nich napsal anotaci. Jeho celoživotním dílem se stala mimořádně inspirativní Adelphiánská knihovna, ve které najdeme Roberta Bolaña, Petera Altenberga, Leonarda Sciasciu, Louise-Ferdinanda Célina, Thomase Bernharda, Gottfrieda Benna, Jorge Luise Borgese, Eliase Canettiho, Vladimira Nabokova a mnohé další.
Z českého pohledu by se mohlo zdát, že takový projekt je vlastně něco zcela běžného. Je ovšem třeba si uvědomit, že se jedná o zcela soukromý podnik, nikoliv projekt řízený státem, jak jsme na to byli u nás před rokem 1989 zvyklí a jak ho v té době naplňovala celá řada nakladatelství. Mnohý ze současných literátů vám potvrdí, že se na utváření jeho literárního vkusu podílela zejména překladová literatura, málokdo si však uvědomuje nesamozřejmost jejího bytí. Na podmínky, které provázely uvádění překladové literatury do českého kulturního prostoru před bezmála třiceti lety, můžeme jen smutně vzpomínat.
Bez zbytečných ornamentů
Co se týče vizuální podoby knih z nakladatelství Adelphi, mohou svou nezdobností a kvalitou připomínat edici Světová četba v úpravě Františka Muziky a také známou radu: „Když nevíš, jaké písmo použít, použij baskerville.“ Knihy jsou totiž vysázeny právě tímto písmem, které se pak logicky uplatňuje i na webu nakladatelství. Všech třicet pět edic (a také časopis Adelphiana) je kromě již zmiňovaného písma vizuálně sjednoceno také typicky podlouhlým formátem, který se objevuje jak u menších knih řady Biblioteca minima (105 × 178 milimetrů), tak u formátů větších. Knihy sestávají z nelaminované obálky s pohmatově specifickým materiálem od vlisovaných jemných proužků až po abstraktnější struktury a z vnitřního lehce nažloutlého papíru, hlazeného či nehlazeného, spojeného šitou vazbou. Obálky jsou v nejskromnější verzi jednobarevné nebo s fotkou autora či je použit specifický calassovský postup výběru již hotové malby: texty nevykládají obraz, ale naopak použitá ilustrace se snaží vykládat texty, což není zdaleka tak jednoduché uspokojivě vyřešit, jak by se mohlo zdát.
Jak patrno, nesnaží se v Adelphi o přílišné uplatnění grafiků. Vše je vlastně dáno dopředu definovanou formou a jediné, co je třeba rozhodnout, je nalezení vhodného, již existujícího obrazu či fotografie nebo výběr barvy obálky. K velké nelibosti grafiků se tak Adelphi stalo nakladatelstvím, které si může dovolit grafického designéra téměř postrádat. Proč tomu tak je, je očividné: to nejdůležitější, co se před čtenářem má objevit, je kvalitní text v úctyhodném, nikoliv však přehnaně přitažlivém obalu. Takovéto chápání knihy nezdolaly ani současné knižní trendy, pokoušející se obálkou a přeplácanými vstupními stranami bojovat s klesajícím zájmem mainstreamového čtenářstva.
Jak přežít konec světa
Jak je možné, že se takto prestižní, vizuálně i obsahově vyhraněné a nekompromisní nakladatelství v dobách ekonomické nadvlády komerce drží stále nad vodou? Bylo by naivní si myslet, že takový podnik uspěl v dnešní době jen díky své kvalitě a vzdělanému a osvícenému italskému čtenářstvu. Pravda je, že Adelphi bylo po dlouhou dobu hojně sponzorováno a že přežít se mu podařilo jen zásluhou dobře prodejné série nemaigretovských románů Georgese Simenona, které však svou kvalitou dostojí ostatním titulům nakladatelství. V českém prostředí nejsou podobné nakladatelské projekty známy vůbec, protože jsou roztroušeny mezi množství malých nakladatelů odsouzených k živoření, a to ještě pouze díky skromným státním dotacím či za cenu komerčních ústupků. A na lepší doby se nám určitě neblýská.
Ekonomické aspekty řízení nakladatelství však nejsou tím jediným, co podobné projekty potápí anebo drží nad hladinou. Mnohem podstatnější je určitý typ osobního přesvědčení, který motivuje vůdčí osobnosti nakladatelského světa k další činnosti. Mezi nevyslovené motivy jistě patří víra v samotnou literaturu, ve svět literatury, v možnosti intelektuálního zkoumání světa. Jednou z nejtěžších otázek, jaké si vůbec můžeme položit, je ta, co literatura vlastně je. S touto otázkou žijeme a neustále se na ni snažíme odpovědět knihami, které vydáváme. Cítím se sám být součástí tohoto světa, který před našima očima právě zaniká – oproti světu literární vědy, který nebývale, až skandálně bobtná a kvete na rozvalinách literatury. Zavírat oči před zánikem by bylo malomyslné, stejně jako popírat, že člověk dnešní doby prochází zásadní dějinnou změnou. Pro další generace tady však zůstane to, čemu jsme my říkali literatura.
Autor je knižní grafik a nakladatel.