Největším objevem letošního ročníku festivalu fyzického divadla Nultý bod byla pro mě španělská tanečnice Lali Ayguadé a její strukturovaná Improvizace u Sovových mlýnů. V jejím tanci se objevila jedna důležitá informace, na kterou jsem čekala roky; zde jsem totiž byla na vlastní oči svědkem toho, jak asi kdysi vypadala commedia dell’arte! Zatím jsme se pochopení tohoto pohybového stylu italských komediantů přiblížili nejvíce prostřednictvím fyziologicky výstižných rytin Sfessanské tance Jacquese Callota ze začátku 17. století. Výstup, který jsem na pozadí řeky a pestrého města za ní na drsném asfaltu sledovala, byla commedia dell’arte, pokud jsem kdy nějakou viděla; vše, co jsem z jejích nápodob zhlédla až dosud, byly pouhé nedokonalé a přibližné stylizace. Ne nadarmo si italští komedianti říkali „dell’arte“ – tedy praví profesionálové.
Lali Ayguadé napověděla tuto interpretaci své site specific performance i tím, že se na začátku svého výstupu stylizovala do klaunské postavy. Nasadila si na hlavu hrubého kulicha, vytvarovala z šedé hlinky neforemný nos a pak se její drobné tělo začalo skládat a rozkládat v nepředvídatelných tělesných tvarech v klaunském výstupu dostupném pouze vysoce trénovanému tanečníku. Změny tělesných poloh se dály jaksi trikově, jako by byla vybavena nějakou luxusní tělesnou mechanikou, kterou my ostatní nemáme. Hned ve vzduchu, hned na zemi, na asfalt padala z výskoku jako na parkety. Bez sebemenší známky úsilí nebo napětí. Vždy s pohybovým vtipem.
Titul nového představení skupiny fyzického divadla Spitfire Company Fragmenty milostných obrazů elegantně odkazuje k Fragmentům milostného diskursu vlivného francouzského literárního teoretika Rolanda Barthese. Jde o představení morálně navinulé, takové Nebezpečné známosti generace X v chladných kulisách, citový experiment zahrávající si s ohněm. Dvě dvojice aktérů, Inga Mykshina, Roman Zotov, Miřenka Čechová a Petr Boháč, zobrazují milostné vztahy jako pohyb po minovém poli. Tanečníci ve všech možných vztahových gardech nastražují na sebe léčky, experimentují s možnostmi vztahů, sám režisér přinese svou nahou kůži na trh. Ozve-li se mluvený text, bude to záznam znepokojivého, žárlivého erotického snu. Herci přišli pro naše utrpení. A kdybychom tápali, zda nás chtějí skutečně umučit, je zde i film. Jeho protagonistka – zpěvačka je tu „napínána na skřipec“. V mučivém záběru se vysiluje řevem, strhává si hlas; jeho síla uvádí totiž do rotace veliký objekt. Napínáni na skřipec jsme i my diváci; bojíme se o zpěvaččin hlas, jakkoli jen nafilmovaný, chtěli bychom ten zoufalý řev setřást. Jestliže už je utrpení diváků nutnou součástí sdělení, preferovala bych útrpnou scénu živě; filmové plátno působí na taneční scéně vždy trochu edukativně.
V programu festivalu zaujímal význačné místo trend fyzického divadla, který označujeme aktuálním pojmem „antropologické divadlo“; totiž divadlo, které antropologickou reflexí a s určitým podílem inscenačního dokumentarismu vynáší na světlo nějaký závažný společenský problém nebo pojmenovává určité lidské konstanty. K tomuto typu produkcí prvořadě patřil Hotel Europa – Portugal Is Not a Small Country Andrého Amália, site specific představení v prostorách Manhardtského paláce, jehož cílem je „budit paměť národa“. Jde o kritickou sebeanalýzu portugalské identity a jejích černých stínů skrze výpovědi navrátilců z kolonií. Amálio studoval antropologii a příprava tohoto představení byla součástí jeho disertační práce. Svébytným dokumentem antropologického výzkumu byly i Portraits in Motion Volkera Gerlinga – komorní rarita cestovatele a sběratele fotografických portrétů lidí, které potkal. Ze sekvencí portrétů sestavuje albíčka, která při listování vytvářejí mile nedokonalou iluzi pohybu. A ještě jiný typ představovala tour de force Miřenky Čechové Momentum – tělo podrobené pětadvacetihodinové zkoušce ve veřejné samotě. „Ze všeho, co budí závrať, nejzávratnější je člověk…“
Autorka je taneční publicistka.
Nultý bod. Praha, 17.–23. 7. 2017.