Katri Lipson
Kosmonaut
Přeložil Vladimír Piskoř
Argo 2016, 176 s.
Ze tří knih finské spisovatelky Katri Lipson vyšly česky zatím dvě: román Zmrzlinář (2012) byl přeložen v roce 2014, prvotina Kosmonaut (2008) teprve koncem loňského roku. Novela je situována do Ruska, především do arktického Murmansku osmdesátých let. Vypráví příběh obyčejného chlapce Serjoži, který jako většina kluků v Sovětském svazu touží stát se hrdinou – kosmonautem, který se vydá ke hvězdám. S jeho naivním snem se ale čtenář seznámí pouze zprostředkovaně. Vypravěčem je buď Serjožova učitelka hudby ze střední školy, jeho matka, nejlepší kamarád Saša nebo režisér, který okouzlil rozpadající se sovětskou říši příběhem neznámého mladíka ze severu. Všechny hlavní postavy jsou záměrně stereotypní: kluci hrají hokej, pak jdou nadšeně na vojnu, protože tam se chlapec proměňuje v muže, matka je unavená, přepracovaná a příliš starostlivá, dospělí muži hledají rozptýlení ve vodce, učitelka se pohybuje na pomezí dvou světů – výuky ve třídě a vlastního romantického hájemství, kam nikoho nevpouští. Tento styl života je pouze povrchní bublina, do které se postavy uchylují, aby se chránily před společností, jež nechce a nedokáže snést odlišnost. Jediný, kdo se alespoň trochu vymyká z předurčených rolí, je režisér, všechny ostatní figury se podobají loutkám. Kniha po přečtení zanechává podobnou pachuť jako ruské filmy ze začátku devadesátých let. Nelze nesoucítit s osudem malých, zapomenutých lidí – a nepropadat depresi a rozčarování ze zmařených nadějí a tužeb.
Olga Pavlova
Jindřich Toman
Naháči jižních moří
Jan Placák – Ztichlá klika 2016, 96 s.
Druhá beletristická kniha Jindřicha Tomana, profesora Michiganské univerzity, staví do hlavní role text, jenž je v knihách obvykle marginální. Tvoří ji totiž prázdné stránky s nahodile rozmístěnými čísly psanými petitem, která odkazují na to jediné, co si v knize lze přečíst: poznámky pod čarou. Nejedná se o sofistikovaný formální experiment, při jehož čtení by bylo možné domýšlet ucelenější děj, nýbrž o ironickou hříčku s fragmenty, které okouzlí svou poetičností, bizarností nebo jen tím, v jakém kontextu se vyskytují. Texty fungují jednak jako komentář k imaginárnímu ději, jednak jako ediční poznámky k textovým variantám, v nichž často změna háčku nebo písmene mění význam věty (mnohdy směrem k nonsensu). Navíc se v knize opakují v různých variacích, nebo si dokonce protiřečí. Cituje se tu i z autorových dalších (neexistujících) knih, nalezneme zde i pár veršů („Šla si holka koupit židli/ vomylem jí dali bibli/ Teď si ve ní listuje,/ bohužel jen vestoje!“), životopisy různých obzvláštníků, mailový spam, rady týkající se literární tvorby či poznámky jako „Jde o druh hudby, kterou není slyšet. Skladby mohou trvat několik let.“ nebo „Byl to Bohumír Šmeral, spoluzakladatel KSČ. Podle svědectví pamětníků byl schopen sníst na posezení celou husu.“. Vše korunuje rejstřík, odkazující na neexistující text, jenž má mnohem více stran než vydaný svazek. Ukazuje se, že číst knihu, v níž chybí děj a většina stran je nepopsaná, může být velmi očišťující a úlevné. A také mimořádně zábavné.
Karel Kouba
Walt Disney, Don Rosa
Zlatá klasika: Don Rosa
Přeložil Miloš Komanec
Egmont 2017, 182 s.
Jednou z priorit nakladatelství Fantagraphics je vydávání klasických komiksových děl v nových, komentovaných vydáních. Nakladatelství Albatros začalo pod značkou Egmont publikovat disneyovské komiksy – na každý měsíc letošního roku je naplánován jeden svazek. První je věnován Donu Rosovi, jednomu z nejvýraznějších disneyovských scenáristů a kreslířů. Ten se věnoval především příběhům se strýčkem Skrblíkem a zaměřoval se na epická dobrodružství. Před každým příběhem najdeme autorovu předmluvu a kniha obsahuje i rozsáhlý Rosův medailon a charakteristiku jeho příběhů. Epizody jsou řazeny víceméně chronologicky, první z nich vyšla roku 1987. Celkem je v knize obsaženo devět příběhů, přičemž nejvýraznější je parafráze filmu Občan Kane, nazvaná Poslední saně do Dawsonu. Vydání by si ovšem zasloužilo více péče – nereprezentativní je už samotná „omyvatelná“ obálka a nepodařená je i sazba předmluv. Písmo v bublinách se originálům nepodobá a s texty mimo bubliny si hlavu nikdo nelámal. Prostě se jen přeložily a vysázely zcela nekomiksovým fontem. Ani nevýrazné barvy neodpovídají původnímu vydání. O redakční práci svědčí i kiks u příběhu Hon za novinkami, kde Rosa upozorňuje na překladatelskou výzvu u věty „I’ve been catching up with my reading!“, která je v předmluvě přeložena jako „Snažil jsem se držet krok s nejnovějšími zprávami!“, zatímco v příběhu pak stojí: „Jen jsem se snažil dohnat čtení!“. Promarněná vydavatelská šance.
Tereza Zubatá
Alena Borovcová
Kulturní dědictví Severní státní dráhy
Národní památkový ústav, ÚOP Ostrava 2017, 272 s.
Někdejší Severní státní dráhu tvořily tratě Olomouc–Praha–Děčín a Brno–Česká Třebová spolu s několika odbočkami. Tyto dráhy, budované před sto sedmdesáti lety, dodnes tvoří páteř české železniční sítě a cesta vlakem z Prahy do Brna nebo Olomouce je vlastně zároveň projížďkou po dějinách architektury. Zdaleka nejde jen o výpravní budovy typu Masarykova nádraží, ale také o výtopny, dílny, viadukty nebo portály tunelů. Autorka kompletně zdokumentovala památkově chráněné objekty a ke každému připojila popis včetně pečlivého zakreslení do katastrálních map. Vedle staveb z 19. století je tu také nádraží s kubistickými prvky v České Třebové nebo třeba poválečné vodárenské věže, které navrhoval architekt Josef Danda, pozdější spoluautor nové haly pražského hlavního nádraží. Na seznamu je ovšem i řada staveb, které jsme si stačili zbourat (například dílenský areál v Bubnech) či které unikly jen o vlásek (nádražní budova v Ústí nad Orlicí). Katalog stavebních památek ovšem následuje až po obsáhlém úvodu, který vedle typologie a architektury budov přibližuje také kolísavou politiku monarchie v otázce, zda má železniční dráhy stavět a provozovat stát, či soukromý kapitál. Doporučovat knihu milovníkům železnice není třeba; zato by po ní však mohli sáhnout odpovědní pracovníci Správy železniční dopravní cesty. Ne snad kvůli tomu, aby uchovávali každou sto let starou cihlu, ale spíš proto, aby uprostřed současného stavebního boomu na železnici dokázali vytvořit i něco architektonicky hodnotného. Zatím se to bohužel moc často neděje.
Michal Špína
Vážený občan
(El ciudadano ilustre)
Režie Gastón Duprat, Mariano Cohn, Argentina, 2016, 117 min.
Premiéra v ČR 3. 8. 2017
Argentinská dramedie Vážený občan byla loni vybraná do hlavní soutěže festivalu v Benátkách, ale působila tam jako příliš obyčejný a přehlížený titul. Na první pohled vypadá jako typický „malý film“ víceméně televizních parametrů, založený na dialozích a hereckých výkonech. Snímek o oceňovaném argentinském spisovateli Danielovi, který vyráží na návštěvu do svého rodného města, má nelákavý vizuál lacinější digitální kamery a úsporný styl, který skutečně poutá veškerou pozornost k postavám a jejich jednání. Film ale nese silné a působivě uchopené téma vztahu intelektuálních elit a „lidu“. Na mnoha příkladech ukazuje neporozumění, zklamaná očekávání i otevřené konflikty, které mezi oběma vrstvami panují. Daniel vystupuje jako lehce do sebe zahleděná persona, která povýšeně shlíží na „lidskou komedii“ kolem sebe a v každé situaci dokáže přijít s duchaplným literátským komentářem. Lidé z vesnice si ho zase spojují s mýty o bohatých, humanistických a úspěšných umělcích. Snímek nenadržuje ani jedné z obou stran, ale jen výmluvně a občas s lakonickým vtipem konstatuje, že mezi „světem umění“ a zbytkem lidstva zeje čím dál hlubší a nepřekonatelnější propast. V tomhle nastavení dává smysl i to, že tvůrci zvolili bezpříznakový styl, který se nesnaží exhibovat snahu o formální novátorství, ale je přístupný všem.
Antonín Tesař
Rostislav Švácha, Sabina Soušková, Anna Šubertová (eds.)
Věda a umění. Sborník z 5. sjezdu historiků umění
Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR, Univerzita Palackého v Olomouci, Uměleckohistorická společnost 2017, 283 s.
Knižní vydání příspěvků z 5. sjezdu historiků umění, který si dal za cíl prozkoumat vztah vědy a umění, je strukturováno do pěti oddílů: Dějiny umění jako věda, „ne-věda“ a „pseudověda“; Dějiny umění a vědy o mysli dnes; Vědecké objevy a staré umění; Dějiny umění a tajné vědy; Umělecký výzkum. Již v předmluvě Matthewa Rampleyho je vymezeno jedno z hlavních témat publikace – vypořádávání se s vědeckým pozitivismem, ať už jde o historickou snahu o ukotvení dějin umění v odborném diskursu přírodních věd nebo o současné tlaky institucí a akademické sféry na kvantifikovatelné výsledky kunsthistorických výzkumů. Skutečně výrazným impulsem současné oborové scény je volání po sociálních dějinách umění v textu Mileny Bartlové Nástrahy a možnosti vědecké řeči o vizuálním umění, které umožňují zkoumat umělecká vyjádření jako součást sítě současných společenských jevů a vztahů – bez estetizujícího a apolitického formalismu, jenž se v přístupu k dějinám umění většinou uplatňuje. Také texty Zuzany Štefkové, Terezie Nekvindové nebo Pavla Sterce otevírají zajímavé otázky týkající se fenoménu uměleckého výzkumu a ukazují, jak nepřipravené jsou nejen umělecké instituce, ale i samotní představitelé umělecké i teoretické scény na interdisciplinaritu a prolínání různorodých výzkumných přístupů.
Petra Hlaváčková
Vosto5 a Petr Marek
Proton!
ČRo – Vltava, premiéra 22. 6. 2017
Rok po svém divadelním uvedení v prostoru Jatek 78 se hra Proton! dostala až do rozhlasu. Představení souboru Vosto5 s hostujícím Petrem Markem je na jevišti koncipováno podobně jako rozhlasové hry, které Marek uvádí se souborem Rádio Ivo – herci sedí před diváky za stolkem s mikrofonem a namlouvají své postavy. Inscenaci uvedla stanice Vltava v rámci série Kabaret v éteru. Režie se ujal Ondřej Cihlář, který se spolu s Markem podílel i na scénáři. Existence scénáře je další změna oproti improvizacím Rádia Ivo. Děj hry se pohybuje na hranici mezi fikcí a realitou. Vše se točí okolo herce a muzikanta Petra Marka, kterého osloví producent Dušan Neuwirth, aby v Ostravě zmapoval hudební počátky Marie Rottrové, a který je zároveň Neuwirthovou kolegyní Johanou Švarcovou požádán o reportáž o městě samotném. Marek se v různých situacích snaží mluvit jako seriózní reportér, do jeho promluvy však vstupují další postavy, které mají pocit, že hovoří k nim. Hra je plná nejrůznějších narážek na normalizační, ale i současnou populární kulturu. Hned třikrát se tu opakuje scéna, v níž Švarcová, zaměstnankyně Českého rozhlasu, nechává Markovi na oplátku za reportáž zahrát na Radiožurnálu „něco normálního“ – písničky skupiny Midi Lidi, jejímž je Marek frontmanem. V příběhu se pak bizarním způsobem objevují osobnosti jako Jarek Nohavica, Richard Krajčo, Lešek Wronka nebo Radek Pastrňák se svým „tatou“. Tahle vtipná hříčka rozhodně snese víc než jeden poslech.
Jiří G. Růžička
Boris
Dear
CD, Sargent House 2017
Japonské trio Boris po sérii kolaborací a improvizačních drone-noiseových nahrávkách vydalo nové dlouhohrající album. Deska nazvaná Dear bezpochyby upevňuje postavení kapely coby předních avantgardně metalových velikánů, je ale namístě se ptát, o jakou pozici vlastně jde a zda její upevnění není ke škodě skupiny samotné. Hluk a zpětné vazby prvních dvou skladeb – D.O.W.N. (Domination of Waiting Noise) a DEADSONG (výmluvnější názvy těžko pohledat) – dávají tušit, jakým směrem se Boris ubírají. Monolit dronů postupně ustupuje posluchačsky nenáročnému stoner metalu, který neurazí, ale ani nenadchne. Nelze se ubránit otázce, jestli je zapotřebí něco, čemu nelze formálně nic vytknout, ale význam uniká – jako by s každou další kompozicí Boris ztráceli dech. Závěrečná část desky se vrací stylově na dronový začátek, jenže v tuto chvíli již neohromuje majestátností. Je pouhým přešlapováním na místě. A jestli je něco opravdu zavádějící, tak je to skladba Dystopia -Vanishing Point-. Prvních sedm minut ambientně postrockového rozjímání není ničím neobvyklým, ale vyústění v kýčovitou rockovou baladu je už trochu přes čáru. Okrajové žánry (metalové) hudby mám rád i proto, že se obloukem vyhýbají těmto podbízivým postupům. Vím, že Boris dokážou překvapit ledasčím, ale v tomto případě to zkrátka nefunguje. Závěrečná Dear pak působí uklidňujícím dojmem – jako by chtěla naznačit, že vše je přece jen v pořádku a temný drone/doom v podání Boris nezanikl. Ve skutečnosti ale na tomto albu dostal docela na frak.
Václav Dobiáš