Ani DiFranco je vzácným příkladem hudebnice, která dosáhla značné popularity i komerčního úspěchu, aniž by se stala součástí mainstreamu. Po celou kariéru vydává na vlastním labelu a svůj kredit si vybudovala sociálněkritickou tvorbou a občanským aktivismem – zejména bojem za práva žen a LGBTQ komunity.
Od debutové desky americké písničkářky Ani DiFranco uběhlo již sedmadvacet let. Tehdy devatenáctiletá dívka s akustickou kytarou a vyholenou hlavou se na ní vypořádávala se sexismem a rasismem a s neobvyklou vyzrálostí prozkoumávala témata, jako je potrat nebo bisexualita. Aktivismus a sociální kritika doprovázejí celou její hudební kariéru a nejnovější počin, v pořadí už dvacáté studiové album Binary, není žádnou výjimkou.
Nejsem komodita
Novinka vychází stejně jako zbytek diskografie na zpěvaččině vlastním vydavatelství Righteous Babe Records, které založila v rodném Buffalu v roce 1990. Label byl podle DiFranco experiment, který měl ukázat, zda může umělec přežít pouze na principu DIY, proto od počátku fungoval na komunitní bázi několika blízkých přátel a podobně smýšlejících lidí. Písničkářka rovněž spolupracovala s malými lokálními podniky, které se staraly o tvorbu desek a dalšího zboží, a od roku 1995 také s nezávislým distributorem E1 Entertainment, který její šestou desku Not a Pretty Girl z téhož roku dostal i do větších obchodů. Komerční úspěch alba, na němž se slovy „Jsem idealistka a nebudu pro vás pracovat za žádnou cenu“ ukazuje v písni The Million You Never Made prostředníček dinosaurům hudebního průmyslu, spolu s neúnavným koncertováním zajistily labelu dostatek finančních prostředků, a tak na konci devadesátých let mohl rozšířit své portfolio o další nezávislé umělce, otevřít evropskou pobočku a po následující léta poskytovat zázemí novým talentům.
Do té doby se prakticky žádná kapela následující striktní antikorporátní model nesetkala s podobným úspěchem. Nejblíže se mu patrně přiblížili legendární Fugazi z Washingtonu, D.C., se svou značkou Dischord Records nebo Beastie Boys, jejichž labely byly ovšem financovány velkým vydavatelstvím. DiFranco svým malým impériem vytvořila následováníhodný precedent pro spoustu nezávislých umělců z různých oborů, ale i pro velká jména jako Radiohead, Prince nebo Nine Inch Nails. „Zajímá mě pojetí punku a folku jakožto autentické, naléhavé a nekomerční hudby vycházející z komunit,“ komentovala v roce 1999 svou filosofii, která ji dovedla k nebývalému úspěchu.
Ve stejném roce založila neziskovou organizaci Righteous Babe Foundation, která poskytuje finanční výpomoc skupinám bojujícím za práva LGBTQ komunity či práva žen na potrat nebo protiválečným protestním organizacím. Vedle řady dalších aktivistických činností spoluzaložila fond pro financování upadajícího veřejného školství v Buffalu, setkala se v Barmě s političkou a držitelkou Nobelovy ceny míru Aun Schan Su Ťij a v roce 2006 obdržela od organizace National Organization for Women cenu za přínos feministickému hnutí – Woman of Courage Award.
Smrt patriarchátu
Právě feminismus je v diskografii Ani DiFranco konstantní téma. „Ale nikoli feminismus jako nějaký styl nebo forma grrrl power, nýbrž jako dlouhodobá, komplexní a kontemplativní cesta z tohoto bordelu, jímž myslím patriarchální fašismus,“ upřesňuje v rozhovoru pro web PledgeMusic. Hudebnice často upozorňuje na to, jak se pravici podařilo v průběhu let prodat obraz feministek jako ošklivých a věčně naštvaných a nespokojených mužatek do té míry, že i mnohé ženy se toho slova štítí. Ona ho chce naopak získat zpět a znovuobjevit v něm původní hrdost.
Pro DiFranco je feminismus úsilím o společenskou rovnováhu. Za základní východisko, které na Binary explicitně pojmenovává, považuje fakt, že neexistují jen jednotliviny, ale vše je v konstantním dialogu s něčím jiným. Povaha univerza je vztahová, a proto je nutné usilovat o rovnováhu: „Věřím v jakýsi univerzální zákon, který říká, že rovnováha plodí mír a nerovnováha chaos.“ Jádrem společenské nerovnováhy je pak patriarchát, „zdroj veškerých sociálních nemocí“. DiFranco se touto perspektivou dívá na celé dějiny lidstva, jimiž se patriarchát vine jako „řeka plná dominance a agrese“, která vždy rozdělovala, místo aby spojovala. Jeho zrušení je předpokladem pro dosažení společenského smíru.
Osočovat zpěvačku z naivity ale není namístě. Svými názory totiž poukazuje na to, že jakýkoli koherentní aktivismus nemůže existovat bez feminismu. Nebude-li mít žena právo na tělesnou integritu, jsou všechny řeči o lidských právech jen výkřiky do tmy. Právě proto se v klipu k písni Play God objevuje nápis „právo na potrat = občanské právo“.
Stát na pevných nohou
Písně na nové desce byly napsány ještě před zvolením Donalda Trumpa prezidentem USA, přesto zní aktuálněji než kdy jindy. Zmíněná funková Play God nebo zasněná kytarovka Alrighty jsou vysloveně výzvy do boje proti těm, kteří druhým upírají základní práva. „Platím daně jako kterýkoli pracující muž a zasloužím si právo volby, ty si nebudeš hrát na Boha, kámo, ale já jo,“ zpívá matka dvou dětí, která už potrat podstoupila, a upozorňuje, že nejde o žádnou kratochvíli, ale o bolestivý a traumatizující zážitek, jenž si zaslouží respekt, nikoli pohrdání.
V textu nazvaném Preventing the Trumps of the Future (Zastavit Trumpy budoucnosti), který na svých stránkách zveřejnila loni v listopadu, píše, že potrat je podobně jako imigranti, svatby homosexuálů nebo omezování zbraní uměle vytvořený problém, se kterým pravice umně politicky operuje a jímž rozděluje společnost. Pro DiFranco je nejdůležitější, aby každé těhotenství bylo chtěné a každý porod bezpečný, a proto volá po racionalitě a empatii a odsuzuje hysterii, která je pro debaty o těchto otázkách typická.
Samotná empatie na Binary rezonuje v různých polohách. V titulní skladbě DiFranco soucítí s trolly, kteří ventilují svou frustraci nenávistnými komentáři. Cítí „bolavé prázdno v duši“ těchto „despotů v plenkách“ a radí jim, aby se propojili s ostatními lidmi, ale i s nebem a zemí a se vším, co žije, protože potom se konečně uměle nastolené hranice rozmažou. Poměrně hutný text Binary původně vznikl jako báseň, ale autorka ho prý chtěla odlehčit, aby netrápila své posluchače, a tak ho místy téměř rapuje na pozadí hravého funkového beatu. Podobně skočná Telepathic je naopak povzdechem nad příliš rozvinutou schopností hluboce se vcítit do ostatních. Občas by prý bylo jednodušší dívat se na svět jen sobecky vlastníma očima, protože v propojení s druhými je i sdílení jejich bolesti a ta je často nesnesitelná. Mezi řádky lze ale vyčíst, že i přesto tuto bolest všichni v podstatě potřebujeme.
Co definuje hudbu Ani DiFranco především, je neotřesitelná víra ve vyšší dobro a potřebu rezistence. V písni Subdivision na dvojalbu Revelling/Reckoning z roku 2001 například vylíčila rasismus jako návyk, který samotnou společnost oslabuje. Je podle ní nutné se mu vědomě vzepřít, protože představuje ony hliněné nohy, na nichž nemůže zdravá společnost fungovat. Na Binary podobnou úlohu plní monumentální balada Pacifist’s Lament. Samozřejmě že nelze eliminovat násilí – „není nic těžšího než přestat uprostřed boje a omluvit se“ –, ale přesto by DiFranco ve své pomyslné škole předávala dětem učení Gándhího, Martina Luthera Kinga a zmíněné Aun Schan Su Ťij jakožto základ fungování společnosti. Při poslechu těchto slov je snad v jejím hlase možné zaslechnout i cosi jako pousmání odkazující k tomu, že si je dobře vědoma svého idealismu. Uvědomovala si ho ovšem i ve svých dvaceti a nehodlá se ho vzdát ani s pomalu se blížící padesátkou. Idealismus se očividně nemusí vylučovat s životní moudrostí a Ani DiFranco patří k nemnoha umělcům, kteří to dokazují prakticky celým svým životem.
Autor je publicista a překladatel.
Ani DiFranco: Binary. Righteous Babe Records 2017.