Kanadská písničkářka Feist vydala po šesti letech novou desku. Jmenuje se Pleasure a nepochybně se bude objevovat v různých žebříčcích nejlepších alb roku. Následující text se snaží vystihnout, čím je tento subtilní popový kříženec Kate Bush a PJ Harvey tak výjimečný.
Tvorbu kanadské zpěvačky a hudebnice Feist by bylo možné popsat poměrně jednoduchým pojmovým aparátem. Jedná se o primárně kytarové písničky, v nichž zpěv nese vždy nějakou výraznou emoci, a dosavadních pět alb zapadá do rámce nezávislého indiepopového písničkářství… Takový popis sice sedí, redukuje ovšem Feist na jednu z mnoha představitelek žánru. Ona však představuje jeho současný vrchol a zaslouží si být vnímána jako absolutně autonomní a soběstačná umělkyně. Pro takové představení je pak ideálním pozadím její nejnovější album Pleasure.
Mluvit za sebe
Přestože má indiefolková píseň poměrně konzervativní strukturu a obvykle i zvuk, skladby Feist nikdy nepůsobí jako pouhé odlitky žánrových forem. Naopak, zpěvačka dokáže v posluchači vyvolat dojem, že se daného stylu nedrží, nýbrž jej právě vynalézá. Jedná se pochopitelně o iluzi. Samotné skladby totiž po zvukové ani kompoziční stránce nepředstavují natolik výraznou inovaci, aby mohly být racionálně vnímány jako něco nového, doposud neslyšeného. Důvodem oné iluze je, že v případě Feist sdílená představa žánru neznamená cíl, kterého je třeba tvorbou dosáhnout, ale spíše jakýsi „rám“, který umělkyně zaplňuje vlastním obsahem. Nejde přitom o originální kompoziční momenty, ale o hudební události, které jsou jedinečné díky schopnosti přesvědčit posluchače o autenticitě. Obsahují výrazné prvky, jež jsou pociťovány jako znaky ryze osobního vyjádření. Feist tedy sice nevynalezla „vlastní jazyk“, našla ale způsob, jak promlouvat sama za sebe.
Dojem, že Feist svůj žánr opětovně vynalézá, podporuje také její až obsedantní důraz na drobné nuance v aranžích jednotlivých písní. Bylo by zajímavé například sledovat, kolika různými způsoby dokáže nahrát zvuk akustické kytary. Výrazným prvkem její estetiky je rovněž práce s ozvěnou, potažmo s místem nahrávání. Jak důležitý je pro ni prostor a jak koncepčním a kreativním způsobem s ním pracuje, ukazuje třeba dokument Look at What the Light Did Now (2010). V pozadí hladce plynoucích písní se tak – poněkud překvapivě – skrývá nárok na posluchače, aby jednotlivé skladby vnímali s maximální empatií, jako samostatné celky. Právě důraz na vyznění každého detailu posouvá poměrně konvenční indie folk směrem k experimentu. Není ovšem experimentální svou estetikou, nýbrž niternou potřebou hledat vlastní řešení.
Popový potenciál
Typickým znakem současné hudební scény je stále rychlejší spotřeba interpretů: publikum do populárních hudebníků vkládá pořád méně naděje na dlouhodobě kvalitní tvorbu, spíše se hledají novinky. Páté album Feist ovšem dokazuje, že zde máme co do činění s uměleckou dlouhověkostí tvůrkyně, která neopouští svá východiska, ale postupně směřuje ke stále větší úsečnosti a výrazové přesnosti. Nosným prvkem Pleasure je tenze mezi koncepty minimalistického a popově epického. Nové písně Feist se nalézají někde uprostřed. To ale neznamená, že by představovaly kompromis, spíše jde o syntézu. I v přísně minimalistické skladbě posluchač cítí popový prvek v jeho zárodečné formě – a tato kontaminace „popem, který ještě nevypučel“ je příslibem dalšího vývoje.
Zároveň je přítomný dojem určitého časového omezení. Kdo zná zpěvaččinu tvorbu, ví, že její písně z epičnosti nevyrůstají, pouze do ní místy vyústí. Na novém albu se neobjevují takové „popové výboje“ příliš časté, zato ale bývají velice efektní, protože přicházejí nečekaně a mají poměrně agresivní nástup. Nejsou tedy v žádném případě zvukovým ornamentem, ale nutnou součástí skladby. Jinak řečeno, pokud jsou písně Feist popové, pak ani ne tak kvůli danému autorskému záměru, ale proto, že jejich popový potenciál je natolik silný, že se jednou za čas prostě musí projevit. Bez ohledu na to, že v jádru je tvorba Feist mnohem subtilnější a konzervativnější.
Autor je hudební publicista.
Feist: Pleasure. Universal Music 2017.