Quo vadis, Polsko?

V polských parlamentních volbách v říjnu 2015 získala strana Právo a spravedlnost (PiS) absolutní většinu v obou komorách. Političtí komentátoři od té doby hovoří o polské cestě k autoritarismu a situaci srovnávají s Maďarskem za vlády Viktora Orbána. Vedle autoritativních liberální politická teorie rozlišuje také režimy totalitární. Zatímco autoritarismus vystupuje proti pluralismu politických stran, totalitarismus podle polsko­-amerického politologa Zbigniewa Brzezińského prosazuje určitou ideologii centrální moci a nepřipouští alternativu. Označovat dnešní Polsko za totalitární režim můžeme s ohledem na jeho dějiny v letech 1939–1989 samozřejmě jen s velkou nadsázkou. Odhlédneme­-li však od politického režimu Polska jako takového, jaké je pojetí státu v politice PiS, pokud jej rekonstruujeme na základě politického programu, diskursu a jednání vládnoucí strany coby uskutečňované a dále uskutečnitelné politické reality? Kde na ose mezi liberální demokracií, autoritárním a totalitním režimem se dnešní Polsko nachází, soudě dle politických cílů Práva a spravedlnosti?

Delegitimizace právního řádu

Legitimizace liberální demokracie jako formy vládnutí je ukotvena v Ústavě Polské republiky, na jejíž dodržování, jako v každé ústavní demokracii, dohlíží ústavní soud. Ústavní soud byl jednou z prvních státních institucí, jejichž chod se vláda PiS pokusila a dále pokouší důsledně ovlivňovat. V případě polského ústavního řádu soudy jednají nezávisle na ostatních centrech moci. Nejspíše proto v říjnu 2015 ústavní soud zpochybnil usnesení nové vlády, které mělo běžným zákonem ukončit funkční období předsedy ústavního soudu a umožnit nástup soudců zvolených parlamentní většinou PiS namísto těch zvolených předchozí vládou Občanské platformy a lidovců. Odstupující vláda zvolila totiž tři soudce ústavního soudu v posledním měsíci svého mandátu, přičemž argumentovala tím, že jí šlo o zajištění kontinuity výkonu úřadu.

Rozhodnutím ústavního soudu začal spor mezi nově zvolenou vládou PiS a ústavním soudem eskalovat a vyústil až v ústavní krizi. Politici vládnoucí strany sice raději mluví o „sporu“ kolem ústavního soudu, nicméně právě tento diskursivní manévr vypovídá o podstatě strategie PiS mnohé. Tím, že udělal z ústavního soudu stranu v politickém sporu, učinil PiS Jarosław Kaczyński věrohodnou svou tezi o politizaci ústavního soudu. Lidovou verzí téhož je přesvědčení, že ústavní soud je v dnešním složení „partou kámošů“, a není proto schopen vynášet rozsudky. Tímto způsobem vláda PiS odůvodňuje, proč v prosinci 2015 rozsudek nebyl – poprvé od zřízení ústavního soudu v roce 1986 – publikován v promulgačním listu navzdory polské ústavě. Soud, jehož rozsudky jsou ovlivňovány výkonnou mocí, přestává být nezávislý. A je mnohem snadnější jednou veřejnost o existenci takového vlivu přesvědčit než pak složitě dokládat jeho nemožnost. Vzniká tak krize legitimizace právního řádu.

Kaczyński často hovoří o takzvaném imposibilismu třetí polské republiky, tedy o stavu, kdy lenost, nedostatek vůle, neschopnost rozhodovat nebo „posedlost deliberací“ brání uskutečnění politické vůle a transformaci. Krize legitimizace právního řádu a poptávka po silném panovníku potom nabízí možnost, jak tento imposibilismus, jímž liberální demokracie trpí, tak podmínky, které jej vytvořily, překonat. Kaczyński se v tomto ohledu podobá politickým následovníkům Nietzschovy filosofie, pro které byla otázka uskutečnění a limitů politické vůle mnohem důležitější než otázka legitimity moci.

Konflikt mezi vládou PiS a ústavním soudem není jediným případem, kdy se Kaczyńského vláda úspěšně pokoušela zasahovat do vykonávání soudní moci. Snahy PiS o získání kontroly nad soudní mocí vrcholí právě teď – vládnoucí strana se snaží prosadit bez ohledu na námitky opozice a pouliční protesty reformu zákona o obecných soudech, zákon o Státní justiční radě (KRS) a zákon o Nejvyšším soudu. Všechny tři zákony byly odhlasovány v obou parlamentních komorách, přičemž 25. července se prezident rozhodl vetovat zákony o Státní justiční radě a zákon o Nejvyšším soudu. Proč by schválení změn znamenalo nevídané posílení vlivu vládnoucí strany nad polskou justicí?

Prosazovaný zákon o Státní justiční radě by v rozporu s polskou ústavou ukončil kadenci právě úřadujících členů, jejichž úlohou je dohlížet na nezávislost soudů a na jejich kádrovou politiku. Nové členy by namísto soudní samosprávy volil parlament. Reforma zákona o obecných soudech, kterou prezident má v úmyslu podepsat, umožní ministru spravedl­nosti Zbigniewu Ziobrovi, který od nedávné doby plní také funkci generálního státního zastupitele, odvolávat předsedy a místopředsedy krajských a okresních soudů na dobu půl roku bez uvedení důvodu a povolávat na jejich místo soudce nové. Jako poslední byl 20. července 2017 odhlasován ve sněmovně zákon o Nejvyšším soudu, jehož hlavní právní skutek spočívá v ukončení kadence právě úřadujících soudců. Dle aktuálně dostupných informací nicméně prezident tento zákon vetoval.

Od doby, kdy PiS získalo ve volbách parlamentní většinu (236 ze 460 poslaneckých míst), začala mít debata ve sněmovně fasádovou formu a zákonodárný proces byl redukován na mechanickou autorizaci vládní politiky poslanci PiS. Kritické prvky legislativního procesu, jako připomínková řízení či projednání zákonů, jež jsou zakotveny v polské ústavě, byly nahrazeny nočními hlasováními, takzvanou zrychlenou legislační cestou a stranickou disciplínou. Během práce jednotlivých komisí se poslancům opozice běžně omezuje prostor na připomínkování. V případě zákona o Nejvyšším soudu nebyla dodržena třídenní lhůta pro seznámení se s projektem zákona, pro tento úkon poslanci opozice dostali patnáct minut. Vláda tak prosazuje své legislativní projekty na úkor jejich právní kvality, platných procedur a doposud dodržovaných standardů, či dokonce oficiálních posudků legislační kanceláře sněmovny a senátu. Kromě výše diskutovaných zákonů týkajících se polských soudů je v tomto kontextu dobrým příkladem hlasování o rozpočtu ze dne 16. prosince 2016. Poté, co se zoufalá a bezmocná opozice pokusila vytvořit další událost, která by připoutala pozornost médií (blokáda sněmovny), předseda poslanecké sněmovny přesunul jednání do jiného sálu, kde byl bez účasti opozice odsouhlasen státní rozpočet na rok 2017. Toto gesto nelze číst jinak než jako symbolickou manifestaci vítězného pochodu k moci.

Čtvrté centrum moci

Všechny zmíněné projevy politického jednání Práva a spravedlnosti ohrožují dělbu moci zaručenou ústavou. Kromě moci zákonodárné, soudní a výkonné však podle irského filosofa Edmunda Burka v moderních státech existuje ještě čtvrté centrum moci. Jeho funkce spočívá v dohledu nad výkonem ostatních typů moci v zájmu veřejnosti a je spojováno s tiskem, respektive s médii v širším smyslu. Jak říká německý filosof Jürgen Habermas, média jsou v rámci liberální teorie demokracie součástí či spíše podmínkou existence veřejné sféry, nezávislé na státu a trhu. Dodává však, že v důsledku komercializace médií v čase pozdního kapitalismu tato veřejná sféra mizí a kriticky uvažující společnost tak podléhá rozpadu. Za její poslední ostrůvky lze považovat veřejnoprávní média, i ta se nicméně stávají stále závislejšími na soukromém kapitálu a jeho zájmech. Modely fungování veřejnoprávních médií se sice v jednotlivých zemích liší, přesto existuje shoda, že jsou důležitým prvkem liberální demokracie: mají zaručovat pluralitu stanovisek ve veřejné debatě a vykonávat kontrolu v zájmu veřejnosti.

Na základě novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, jež vešla v platnost 7. ledna 2016, a zákona o Radě národních médií, který platí od července 2016, proměnila vládnoucí strana veřejnoprávní média v média národní. Zdůraznila tak respektování křesťanského systému hodnot, který chápe jako základ pro univerzální etické normy. K úkolům takto vymezených národních médií mimo jiné patří „kultivování národních tradic a patriotických hodnot“, což se výmluvně zrcadlí v revidované, ale vlastně nepříliš nové koncepci informačních pořadů – jde o advokátní žurnalistiku, jejíž postupy jsou zřejmě inspirovány tradicemi stranického tisku. Její dobrou ukázkou byly také zpravodajské materiály o polské justici v době chystaných reforem týkajících se obecných soudů. Osoby pracující v justici byly důsledně zobrazovány jako nedotknutelná elita, která profituje ze svého mimořádného statusu na úkor zájmu lidu. Když 16. července vyšli občané nespokojení s reformami justice do ulic, veřejnoprávní kanál TVP INFO mluvil o podněcování k puči a – jak bývá v případě protivládních protestů zvykem – o nízké účasti. Obecně platí, že jednotlivé příspěvky informačních pořadů veřejnoprávní televize mají za cíl odůvodňovat politiku vlády a nastolovat ta témata, která jí nahrávají (například migrace a terorismus).

Koncepce národních médií omezuje názorovou pluralitu, vylučuje totiž skupinu polských občanů, kteří nesdílejí křesťanský hodnotový systém. Vylučuje také ty, pro které polské „národní tradice a patriotické hodnoty“ znamenají represe, případně ponižování – například cizince pobývající v Polsku, osoby jiné barvy pleti, sexuální orientace nebo náboženského vyznání. Podobně jako v případě justice i tato „změna k lepšímu“ do značné míry souvisela s personálními čistkami. Ředitelem veřejnoprávní televize se stal Jacek Kurski, člověk, který jako ředitel prezidentské kampaně Lecha Kaczyńského připoutal pozornost médií frází „hloupý lid to koupí“, kterou pronesl v souvislosti s veřejným napadnutím Donalda Tuska a dezinformací, že se jeho děd údajně hlásil do Wehrmachtu.

Dekonsolidace liberální demokracie

Pluralita je výrazně omezována také v rámci politického života. Nesouhlas s jednáním vládnoucí strany se tu z moci úřední stává předmětem zájmu státního zastupitelství, jemuž ve funkci generálního státního zastupitele velí ministr spravedlnosti. De facto se tak jedná o pokusy delegitimizovat a zastrašovat politickou opozici. V politických naracích, s nimiž PiS pracuje, jsou členové opozice prezentováni převážně jako zrádcové národa, respektive národních zájmů, a kolaboranti. Jejich stíhání má tato vyprávění učinit důvěryhodnějšími.

Pokud bychom otázku, zda je Polsko stále liberální demokracií, posuzovali s ohledem na dělbu moci a existenci právního státu, odpověď nemůže být kladná. Legislativní změny, které vládnoucí strana právě prosazuje a jež oslabují zákonodárnou a soudní moc vůči moci výkonné, omezí kontrolu nad jejím politickým rozhodováním. V souvislosti s porušením dělby moci můžeme tedy hovořit o nelegitimní změně polského ústavního řádu.

Kromě dělby moci a existence právního státu patří k základním znakům liberální demokracie také pluralita politické reprezentace. Ta se navzdory pokusům o její omezování zdá být zatím zachována. V Polsku stále probíhají demokratické volby a neexistuje cenzura sdělovacích prostředků. Nezbývá tak než souhlasit s politologem Zacharym Elkinsem, který tvrdí, že intenzita rozvoje demokracie se mění v čase, a proto je třeba vnímat různou intenzitu jejích rysů v rámci různých etap rozvoje. V případě Polska za vlády PiS má ovšem tento vývoj podobu dekonsolidace liberální demokracie a směřuje k posílení moci výkonné na úkor dalších středisek moci. Proto můžeme pracovně označit aktuál­­ní stav za nedemokracii.

Autoritarismus, nebo totalitarismus?

K označení nedemokratických režimů po­­užívá liberální politická teorie koncepty autoritarismu a totalitarismu. Jelikož mají leccos společného, a navíc jsou oba výrazně hodnotící, rozlišování mezi nimi v praxi není jednoduché.

Za základní znak autoritarismu bývá považován omezený pluralismus a konzervující, reakční povaha moci. Smyslem autoritárního režimu není radikální proměna sociální skutečnosti, nýbrž pouhé udržení moci, pro něž stačí uchovat společnost v apatii a pasivitě. Zdá se, že taková strategie není adekvátním popisem polského politického zřízení v době vlády PiS.

Již během předchozí vlády PiS (2005–2007) se politická narace strany zakládala na totální negaci sociálně­-politického řádu, který vznikl v Polsku po roce 1989. PiS legitimizoval svůj politický program zdůrazňováním nutnosti skoncovat s posttransformačním statem quo, který byl vybudován společným úsilím bývalých elit polské komunistické strany a těch politických skupin v rámci protikomunistické opozice, které byly schopny najít kompromis s bývalou stranickou garniturou a podělit se s ní o politickou a ekonomickou moc.

Po roce 1989, spolu s deregulací, privatizací a likvidací bariér pro zahraniční investory, se v Polsku začaly prohlubovat sociální nerovnosti a zároveň narůstala ignorance politických elit. Kaczyński velmi dobře vycítil resentiment té části polské populace, která se v důsledku polské transformace ocitla nejen blízko hranice chudoby, ale zároveň pod hranicí důstojnosti. Již během volební kampaně v roce 2005 přišel s heslem dekomunizace, jakéhosi „skoncování s matrixem“. Antitezí třetí polské republiky, postkomunistického Polska, je v pisovském diskursu čtvrtá polská republika, ve které patří elity překonaného režimu na lavici obžalovaných, potažmo na smetiště dějin. Kaczyński například během svého projevu 1. července 2017 prohlásil, že jeho představa demokracie znamená moc lidu proti vůli elit, že jeho reformy budou probíhat v tomto duchu a že suverenita Polska se může uskutečnit jen navzdory „nadvládě vykořisťování Polska“.

Dalším znakem, který odlišuje režim totalitární od autoritárního, je úroveň mobilizace občanů k účasti na politických a společenských úkolech. Protože je souhlas veřejnosti k uskutečnění radikální sociální změny nezbytný, bylo už dlouho před parlamentními volbami v roce 2015 vytvořeno několik politických narací, jejichž společným znakem byl odkaz k etnicko­-náboženskému pojetí politické veřejnosti. Jak tvrdí sociolog a politolog Juan José Linz, v totalitárním režimu je přítomna exkluzivní a do určité míry rozumně zpracovaná ideologie, s níž se vládnoucí skupina identifikuje a která je základem vytvářených politik. Smyslem této ideologie je přisouzení nějakého definitivního výkladu událostem, současným či historickým. Kaczyń­­ski se v tomto ohledu projevil jako vynikající pozorovatel polských národních komplexů. Obsahem ideologického obrazu světa, který vytvořil, je totiž napravení křivdy a ponížení způsobených jednáním cizích sil. Lídr PiS nepřehlédl ani skutečnost, že v polské filosofii dějin je křivdě přisuzován smysl vždy pomocí kategorií národa a katolické eschatologie. Významnou součástí mýtu o národní křivdě je letecká katastrofa, v níž v dubnu 2010 zahynula polská politická delegace cestující do Smolenska. Speciální vyšetřovací komise, zřízená PiS, již roky prosazuje interpretaci, že se jednalo o atentát. I přes logické problémy některých tezí pisovské propagandy a pomocí důsledného apelování na etnické a náboženské cítění Polek a Poláků se straně PiS za několik let podařilo vytvořit politicky mobilizovanou veřejnost, která představuje spolehlivý elektorát vládnoucí strany (dlouhodobě se podpora pohybuje na úrovni třiceti procent).

V důsledku snah PiS o mobilizaci politické veřejnosti a pokusů zpochybnit status quo lze v dnešním Polsku pozorovat vysokou míru ideologizace a polarizace veřejného života, která je typická spíše pro období předcházející totalitárním režimům než pro režimy autoritářské. Fyzické násilí je sice v rámci politického života používáno zatím jen neoficiál­ními příznivci vládnoucí strany, případně ve sněmovně, kde má spíš „panoptikální“ charakter, počítá totiž s mediální pozorností, nicméně vláda jej, je­-li zaměřeno vůči ideologickým nepřátelům vládního tábora, neodsuzuje, ale naopak bagatelizuje. Násilí má tedy zatím převážně verbální povahu a projevuje se ve způsobu vedení veřejné debaty. Za „konfrontační“ ho nedávno veřejně označila i polská katolická církev, která jinak projevuje vládě PiS podporu. Za dobrý (sic!) příklad může v tomto kontextu posloužit výzva radní za PiS k vyholení hlavy jedné z poslankyň opozice – za druhé světové války se takto trestaly ženy, které měly poměr s okupantem. V Kaczyńského koncepci politiky má násilí přiživovat konflikt, který je palivem pro mobilizaci veřejnosti.

Pro totalitární snahy PiS hovoří i míra politizace soukromého života. Na vytvoření „nového člověka“ je založeno pojetí státu, které prostřednictvím jediného centra moci a podle jediné akceptované ideologie usiluje o vykonávání absolutní vlády nad jednotlivci. Během svého projevu z 1. července 2017 Kaczyński jako jeden ze tří pilířů vládních reforem kromě revoluce v oblasti institucí a sociálního zabezpečení uvedl právě otázku identity. Zmínil reformu školství, která kromě zrušení gymnázií přináší také změny ve školních osnovách (dějiny, literatura, výchova k životu v rodině a společnosti) a hovořil také o kulturní politice pro národ a jménem národa. Dle jeho slov v oblasti kultury sice platí svoboda, ale stát nehodlá podporovat subjekty, které svou činností neprospívají jednotě společnosti. Z veřejných zdrojů se podle něj nebude nadále financovat „historická politika třetích stran“ či „útoky na polskou tradici netalentovanými lidmi“. V praxi to také znamená přiznávání dotací pro nevládní organizace na základě ideologického klíče, čehož jsme svědky od konce roku 2015.

Další oblastí, ve které se PiS snaží vstupovat do soukromého života občanů, je otázka biologické reprodukce. Jedná se například o zákony týkající se přerušování těhotenství, antikoncepce, léčby neplodnosti či sňatků mezi osobami stejného pohlaví. V situaci, kdy samotný ministr zdravotnictví zdůvodňuje některé reformy svým katolickým světonázorem, je nelze interpretovat jinak než jako dílčí snahy v procesu důsledného budování národní identity Polek a Poláků na základě příslušnosti k národu a katolické víře.

Polské interregnum

Polsko zatím rozhodně není totalitárním či autoritárním režimem a stále si zachovává znaky neoliberální nedemokracie, přechodového období, nebo – slovy Zygmunta Baumana – interregna, které teprve předjímá nastolení a upevnění řádu nového. I tento, v mnoha ohledech nedostatečný pokus o rekonstrukci koncepce PiS však napovídá, že pojetí státu dle PiS má blíže k totalitárnímu než k autoritárnímu státu.

Za prvé, svědčí o tom důsledná snaha mobilizovat politickou veřejnost k legitimizaci radikálních změn v sociálně­-politickém životě. Podmínkou pro uskutečnění sociální revoluce podle scénáře PiS jsou změny v polském ústavním řádu, jejichž cílem je posílení pravomocí vládnoucí strany tak, aby mohla fungovat jako výhradní centrum moci, které vykonává svou vládu podle jediné akceptované ideologie, pronikající do všech oblasti společenského života.

Za druhé, představa justice prosazovaná Zbigniewem Ziobrem legalizuje jemné prvky politického teroru v podobě zastrašování, případně možnosti odnětí svobody z politických či názorových důvodů. Omezuje dále právo k shromažďování, výrazně posíleny jsou i kompetence bezpečnostních složek. Všechny tyto pokusy mají za cíl získání monopolu na pravdu a omezení politické plurality, která je dle Kaczyńského hlavní příčinou politického imposibilismu stojícího v cestě k změnám.

Za třetí, stát je podle Kaczyńského především prostředkem k uskutečnění sociální revoluce, která nepočítá s žádnou alternativou. Jakmile v cestě k změnám stojí nesouhlas občanů nebo politických nepřátel, začíná kriminalizace a ideologická depreciace. Jakmile v cestě revoluci stojí stát nebo jeho instituce, vyžadují změnu a právě v tomto smyslu stát v pojetí PiS ztrácí svůj veřejný charakter a mění se ve veřejnou reprezentaci totalitarizujícího panství.

V jednání PiS existuje mnoho dalších totalitárních prvků – příkladem mohou být pokusy ministra obrany Antoniho Macierewicze získat monopolistickou kontrolu nad armádou nebo manichejská vize světa či kult vůdce, jež politická ideologie PiS obsahuje. Především ale takto pojatý stát podmiňuje nárok na občanská práva (včetně právní ochrany a sociál­ní podpory) příslušností k národu, který je vymezen jako etnicky určená a nábožensky založená politická veřejnost, a na základě nesouhlasu s politickou ideologií vládnoucí strany je odepírá. Domnívám se proto, že Ka­­czyńského přístup vykazuje jisté znaky ideologie národního socialismu. Tezi o národně socialistické koncepci státu potvrzuje i důraz, který Kaczyńského strana klade na sociální programy, jako například 500+, Bydlení+, na léky pro seniory zdarma, minimální mzdu, boj proti chudobě, reformu zdravotnictví či politiku omezení přístupu k polské půdě.

Na závěr chci upozornit, že v tomto eseji jsem se ve vztahu k straně PiS důsledně vyhýbal slovnímu spojení krajně pravicový populismus, neboť jsem spíše názoru, že je to jen nový pojem pro již známý politický fenomén. Opětovný vzestup ideologie národního socia­lismu, jehož projevem je i úspěch strany Jarosława Kaczyńského, potvrzuje, že kapitalistický model modernizace generuje a prohlubuje sociální nerovnosti. To za příznivých podmínek může ústit do totalitárních režimů založených na národně socialistické ideo­logii, která jen zakrývá skutečnou příčinu sociál­ních nerovností.

Autor je sociolog médií.