Je to skutečně tak, že volný trh omezuje přebujelost byrokracie? A jak je možné, že si společnost lehce zvyká na něco, co přitom z duše nenávidí? Na tyto a další podobné otázky odpovídá v další esejistické knize antropolog a aktivista David Graeber. Dochází k závěru, že žijeme v době totální byrokratizace.
Antropolog David Graeber ve své knize Utopie pravidel. O technologii, stupiditě a skryté přitažlivosti byrokracie (The Utopia of Rules: On Technology, Stupidity, and the Secret Joys of Bureaucracy, 2015) polemizuje s rozšířenou představou, že volný trh a stát jsou v rozporu a že rozšíření volného trhu přináší úbytek byrokracie. Podle něj je tomu právě naopak. S nárůstem financializace a neoliberalismu dochází k tomu, že se veřejná a soukromá moc postupně prolínají do jediné entity plné pravidel a omezení, jejímž hlavním cílem je dobývat bohatství ve formě soukromého zisku. Stát a soukromý kapitál tak čím dál více připomínají opilce, kteří se o sebe opírají, protože jeden bez druhého by spadl. Nic takového jako volný trh neexistuje, pro podnikání za účelem zisku, které přináší celou řadu vedlejších nezamýšlených důsledků, je třeba stále více regulací, stále více formulářů, papírů, předpisů, zákonů, vyhlášek, smluv s drobným písmem, v nichž se stále méně vyznáme. Žijeme ve věku totální byrokratizace.
Kultura auditu a hra byrokracie
Graeber v této souvislosti mluví o „kultuře auditu“. Ta je založena na představě, že racionální a efektivní společnost volného trhu musí zavést jasná a „průhledná“ kritéria, která umožní sledovat, jak si lidé vedou. Efektivitu v práci je třeba dozorovat, měřit, vyhodnocovat, evaluovat, což v důsledku znamená nárůst papírování. Volání po transparentnosti tak má zprůhlednit fungování úřadů, institucí a podniků a omezit svévolnou osobní autoritu. V důsledku to ale vede k tomu, že se svévolná osobní moc posouvá o úroveň výš a byrokratům se v určitých případech otevírá možnost obcházet pravidla.
Autor upozorňuje, že levicová kritika byrokracie od šedesátých let mizí, a pokud se nějaká kritika objeví, osedlá si ji pravice s rétorikou volného trhu, svobody a podnikání. Graeber to považuje za paradoxní – právě proto, že se prosazování „volného“ trhu neobejde bez nárůstu byrokracie.
Proč pro nás má byrokracie stále nějakou přitažlivost? A to přes všechny naše stížnosti na formuláře, úředníky a často stupidní předpisy i navzdory tomu, že je mechanistická, nudná, odosobněná, a rozhodně ne hravá, zábavná a tvořivá. Podle Graebera je lidská existence v současném světě plná nejistot a nejednoznačností. Nemusí hned jít o migrační krizi či setkání s kulturní jinakostí. Každodenní život přináší mnoho situací, setkání či třenic, které nás nutí konat, aniž bychom věděli, koho všeho se naše jednání týká, co je a není fér a na základě jakých psaných a nepsaných pravidel vzájemně fungujeme. Neustále musíme složitě balancovat a snažit se předvídat, jak budou postupovat druzí. Byrokracie nás od těchto nejednoznačností osvobozuje, protože vytváří to, co Graeber nazývá hrou, jakkoli nezábavnou.
V této souvislosti rozlišuje mezi hrou (game) a hraním si (play). Hry jsou jasně ohraničené v čase a prostoru, existují jasná pravidla, která stanovují, kdo je hráč a jakou má roli, co smí a co nesmí, aby ve hře zvítězil. Jinými slovy, hra je jednání řízené jasnými pravidly. V oblastech běžné lidské existence to tak jasné a jednoznačné není, a proto je podle Graebera byrokracie tak přitažlivá. „Osvobozuje“ nás od nejednoznačností a skrze volání po transparentnosti nám přináší „utopii pravidel“. Oproti tomu hraní si je čisté vyjádření tvůrčí energie, je to svoboda sama pro sebe. Hraní si je nadřazené hře, protože si můžeme vytvářet hry a stanovovat vlastní pravidla, je otevřené, zahrnuje nahodilost, novost a překvapení. Ale otevřená kreativita může být i nahodile destruktivní. A to je to, co nás podle Graebera tajně přitahuje na byrokracii: strach z hraní si, experimentování, nepředvídatelnosti.
Otevřít debatu
Kniha se skládá ze tří esejů, které původně vyšly samostatně. Nesleduje souvislou linii výkladu, a nepředstavuje tak ucelenou kritiku byrokracie. Graeber píše, že nemá podobné ambice, spíše chce pokládat otázky a otevírat debatu z levicových perspektiv. V knize má množství postřehů a příspěvků do této debaty: všímá si, jak byrokracie ubíjí představivost a přispívá ke stupiditě, jak každý formulář v podstatě stojí na fyzickém násilí, jak byrokracie spočívá na víře, že svět se dá spočítat a vtěsnat do čísel, jak populární kultura pěstuje takové alternativy k byrokracii, jež vedou k tomu, že se nakonec s úlevou vrátíme k chladné a zdánlivě nenásilné vládě byrokratických pravidel. Autor připouští, že bez určité míry byrokracie se společnost asi neobejde, nicméně v současnosti je byrokracie natolik všudypřítomná, že jsme si na předpisy, vyhlášky, formuláře natolik zvykli, že se pro nás staly vzduchem, který dýcháme, aniž bychom si to uvědomovali. I proto je načase starat se o to, jaký vzduch to vlastně dýcháme.
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.
David Graeber: Utopie pravidel. O technologii, stupiditě a skryté přitažlivosti byrokracie. Přeložil Pavel Pokorný. Prostor, Praha 2017, 284 stran.