Avantgarda rovná se feminismus

Ana Mendieta, Carolee Schneemann, Cindy Sherman, Judy Chicago, Lynda Benglis, Eleanor Antin, Ketty La Rocca, Gina Pane, ORLAN, Sanja Iveković nebo VALIE EXPORT – to jsou jména dnes již světoznámých umělkyň, jejichž více či méně známé fotky, videa, filmy, objekty či instalace jsou nyní k vidění na výstavě Woman, zabírající dvě patra vídeňského Muzea moderního umění (MUMOK). Mezi třemi sty vystavenými díly od osmačtyřiceti evropských, severo­- a jihoamerických umělkyň lze objevit i dosud nevídané klenoty anebo si aspoň doplnit vědomosti.

Vystoupit ze stínu

„Pojem feministická avantgarda jsem vytvořila zcela záměrně, abych podtrhla pionýrskou roli zastoupených umělkyň,“ vysvětluje Gabriele Schor a zároveň tím poukazuje na nepříjemnou skutečnost, že převážná většina děl je v nejvýznamnějším rakouském muzeu umění 20. a 21. století vystavena poprvé. A to se týká i sedmi z osmi zastoupených rakouských umělkyň (výjimkou je VALIE EXPORT).

Většina vystavených prací je umístěna v prvním patře. Už na první pohled převládají černobílé seriální fotografie umístěné na bílých stěnách. Do sterilní typologizující prezentace však vnášejí barevnost surreálné dvojsmysly Birgit Jürgenssen v podobě kreseb, fotek a fetišistických obuvních objektů. Pod nimi se nachází černobílá fotografie zachycující, jak umělkyně pomocí vlastního těla vytváří jednotlivá písmena slova „Frau“, tedy „žena“. Toto dílo zřejmě inspirovalo název výstavy, který ovšem bez tohoto vysvětlení dnes zní možná až příliš obecně a esencialisticky. Naopak pojem „feministická avantgarda“ z podtitulu výstavy odpovídá mnohem lépe jak současnému politickému diskursu, tak i snaze o vřazení umělkyň do dějin umění.

Další fotografie zobrazuje Birgit ­Jürgenssen oděnou do elegantních šatů, jak se celým tělem opírá o skleněnou stěnu s nápisem „Chci odtud ven“. Také prostřednictvím objektů jako „Těhotná bota“ nebo „Hezká bota drahopták“ tato předčasně zesnulá umělkyně hravě a nápaditě komentuje omezené role a možnosti jednání žen ve společnosti sedmdesátých let. Jako pedagožka na vídeňské Akademii výtvarných umění se Birgit Jürgenssen stala důležitým feministickým vzorem pro studentky a budoucí profesorky, mezi které patří i dnešní vedoucí atelié­ru performativního umění Carola Dertnig.

Tříštění genderových rolí

Výbušná síla zobrazovaných obsahů, které jsou téměř nenápadně seřazené pod ­tituly Matka, hospodyně a manželka, Hry rolí, Krásné tělo a Sexualita, je v expozici jakoby zkrocena nudným výstavním displejem à la MUMOK. Pokud se tím ale návštěvník nenechá odradit, získá dobrý přehled o feministických strategiích, jejichž prostřednictvím se umělkyně snažily o mnohotvárnou dekonstrukci společenského obrazu ženy. Je patrné, že jednotlivé umělecké postupy i motivy se dosti podobají a že autorky využívaly v té době převážně méně uznávaná média, jako performance, fotografie, video nebo film.

Různé ženské obličeje jsou zde přimáčknuté ke skleněným tabulím, a odhalují tak pocity uzavřenosti (Birgit Jürgenssen: Chci odtud ven, 1976), usilují o deformaci identity (Ana Mendieta: Bez názvu / Obtisky skla na těle, 1972) nebo se pokoušejí o ustanovení nových, absurdních vztahů mezi jazykem a mimikou (Katalin Ladik: Poemim, 1978). Podobné momenty najdeme v celém výstavním prostoru u různých autorek bez ohledu na kulturní a politické hranice. Experimentování s parukami, mimikou a gesty v rámci her s genderovými rolemi bylo oblíbeným uměleckým prostředkem společenské kritiky či sebepotvrzování, většinou ve formě inscenace pro fotoaparát. Ale pozor: až na pár výjimek je výstava sestavena převážně z děl příslušnic takzvaného bílého feminis­mu. S fotografickou sérií Mlle Bourgeoise Noire (1980–1983) je zde Lorraine O’Grady jedinou afroamerickou umělkyní a spolu s Anou Mendietou nebo Nil Yalter jednou z několika málo zastoupených nebílých umělkyň. I ona pracovala s nabouráváním genderových rolí, když na příkladu amerických soutěží krásy poukázala na tehdejší sexismus spojený s rasismem.

Součástí expozice jsou i videa či filmy, mimo jiné od Lindy Cristanell, Judy Chicago nebo Ewy Partum, které zde připomínají průkopnickou roly umělkyň v používání nových médií. Černobílé video Lydie Schouten nazvané Klec (1978) například zachycuje ženu v přiléhavém tričku barvy syrového masa, jak se otírá o mříže – tyto pohyby vytvářejí specifickou zvukovou kulisu. Námět připomíná kontroverzní videoklip k písni Elastic Heart australské zpěvačky Sia – s tím rozdílem, že v případě Lydie Schouten je klec jasným symbolem patriarchální společnosti, proti které se vede válka, zatímco v současném videu se boj přesouvá zpět do nitra autorky. Zápas drobné dívky proti zdánlivě silnějšímu muži je tu metaforou boje mezi vnitřním mužským a ženským prvkem. A ženský prvek je natolik obratný, že se dokáže lehce dostat z klece ven a zase zpátky.

Osobní je politické

Druhému patru výstavy dominují smyslnost a humor rakouské umělkyně Renate Bertlmann – například v asambláži Le charme indiscret de la bourgeoisie (1972): kovové vlasy bují z podlouhlé vyvýšeniny umístěné mezi dvěma oblými antropomorfními formami. Dále se zde objevuje šňůra s útržky napodobeniny lidské kůže poseté dudlíky. Mezi ironickou a erotickou polohou se pohybuje i instalace nazvaná Přeměna obrazů aneb Pedagogický erós (1978): jde o klekátko a sedm obrazů s dildem neboli relikvii „svatého Erecta“, který má jeptišce dát to, co jí církev upírá – tělesné potěšení a ženská práva.

V tomtéž patře se nachází také působivá práce věnovaná tématu násilí na ženách. Instalace Leslie Labowitz a Suzanne Lay In Mourning and in Rage (1977) obsahuje zarámované články, barevné fotky a černobílé video zabývající se sériovou vraždou jedenácti dívek a žen v okolí Los Angeles. Postavy v černých kutnách vedou politickou kampaň před radnicí a uměleckými prostředky se vyjadřují proti společensky tolerovanému násilí na ženách.

Avantgarda dneška

Kontextualizaci jednotlivých děl je na výstavě věnován studijní koutek, kde najdeme i časovou osu vybraných událostí z dějin feminismu. Bohužel stůl s naučnou literaturou nenapodobuje trojúhelníkový stůl z díla The Dinner Party (1979) americké uměl­­kyně Judy Chicago, nýbrž podlouhlou tabuli Poslední večeře. Tím se sice myšlenkově pohybuje v rámci druhé vlny feminismu, která se často vztahovala ke známým dílům mistrů­-mužů a snažila se o včlenění žen do patriarchální linie, Judy Chicago však představovala jiný přístup: požadovala vlastní, matrilineární rodokmen umělkyň, což je i převládající tendence dneška. K možnému propojení se současnými generacemi feministek pomocí známého symbolu na výstavě ovšem nedochází.

Celá prezentace vystavených děl je zvláštně neživá. Muzealizace tématu se zajisté potká s legitimním zájmem kunsthistoriček, ale živý a smyslný přístup ke každodenní životní realitě ženských a jiných marginalizovaných těl tu bohužel chybí. Přitom vědomé zapojení aktuálních uměleckých performativních strategií a různorodých feministických myšlenkových směrů by jistě mohlo vytvořit kýženou souhru historických vymožeností a současných požadavků. Feminismus jako avantgarda společenského myšlení i jednání není totiž jen historickým faktem, je příslibem do budoucna. Proto doporučuji navštívit výstavu Woman společně s právě probíhající výstavou Oh… s podtitulem Jakob Lena Knebel a sbírka MUMOKu, která je svou barevností, queer rozmanitostí a vzájemností opravdovým současným pokračováním feministické avantgardy s rozšířenými prostředky i obsahy. Spojením obou titulů se nakonec můžeme dotknout údivu i reflexe zároveň: Woman… Oh! Ať žije spojenecký feminismus!

Autorka je kulturní teoretička a umělkyně.