Paseka 2017, 236 s.
Monografie Davida Černého vyšla při příležitosti jeho padesátých narozenin. Černý je, bez ohledu na kvalitu jeho díla, jednou z nejvýraznějších postav tuzemské porevoluční umělecké scény a v postkomunistické realitě představuje pro mnoho lidí zosobnění představy „umělce“. Kniha sice shrnuje a popisuje Černého tvorbu v celé šíři, přesto se nelze zbavit dojmu, že se autor minul žánrem. Spíš než jako monografie působí publikace jako soupis alibi pro cokoliv, co Černý během svého působení na umělecké scéně spáchal. Zatímco ho Vladimír 518 v předmluvě popisuje jako rockovou hvězdu, Vitvar působí jako zamilovaná pubertální fanynka, které se konečně povedlo dostat do backstage za svým idolem a nechat si vyložit, jak to v životě chodí, aby pak mohla všem svým známým hodiny vykládat, jak skvělý její hrdina je. To vše na dvou stech stranách textu, který ze všeho nejvíc připomíná fanfikci na devadesátá léta, jež může uspokojit pouze stejně zaryté fanoušky. Vše je podáno formou opakovaných pravd a tezí a dozvíte se přibližně toto: David Černý je dobrý. Dox je dobrý, teoretici jsou špatní. Komouši jsou špatní. David Černý je frajer, a pokud si to někdo nemyslí, tak ho nepochopil. Umčo by mělo být hlavně legranda. A samozřejmě, nezapomeňme, David Černý rád a hodně souloží. Protože je to frajer. Gratulujeme. Jako přáníčko k narozeninám to celé funguje dobře, bohužel jediným trvalým přínosem je důkaz, že bezmezně oddaní fanoušci by monografie psát neměli.