Marxovo Peklo

Co přináší vaše paralela mezi Dantovým Peklem a Marxovým Kapitálem do aktuální marxistické teorie nového, kromě upozornění na estetickou podobnost těchto děl?

Kapitál je dílem kritické teorie. Skutečně se snaží přijít na kloub tomu, co je na kapitalistické ekonomice špatného. Struktura Dantova Pekla je založená na aristotelovské či křesťanské morální ontologii, která pracuje s kategorizací špatností, jichž se lidé mohou dopouštět. Tato morální ekonomie byla oživena mnohými raně socialistickými kritikami kapitalismu. Podobně se dnes setkáváme s katolickými antikapitalisty, kteří kritizují kapitalistickou ekonomiku za použití křesťanských morálních konceptů. Vnímám Marxovo osvojení Danta ale i coby subverzi této křesťanské morální ekonomie – jako by Marx prohlásil: „Použiji tyto tradiční kategorie špatností, a namísto toho, abych řekl, že jde o hříchy, které se dějí v kapitalistické ekonomice, označím je za zla, jimiž je coby souhrn společenských vztahů vinen sám kapitál.“

Měla by dnešní levice pracovat na změně v rámci státu, prostřednictvím voleb? Nebo by se měla spíše zaměřit na vytváření antisystémové opozice?

Necítím se být dostatečně vybaven k tomu předložit strategii pro současnou levici. Přesto si dovolím pár věcí podotknout. Především si myslím, že je stále silně přítomná strategie separatismu, ale spíše v antikoloniálních a dekoloniálních diskursech – jde o odpor původních obyvatel, lidí v Chiapasu nebo třeba kanadského hnutí Idle No More. Tyto diskursy stále využívají strategii odpojení od kapitalistické ekonomiky a vytváření autonomních sfér. Ačkoli bych rozhodně nechtěl obrátit Marxovu kritiku separatismu dělníků v neohrabané odmítnutí těchto strategií, domnívám se, že základní Marxovou obavou bylo, že obrovské průmyslové a politické síly moderního světa jsou ovládány nutností hospodářského růstu. Vnímal, že si separatisté odmítají přiznat, že pokud by začali ohrožovat hospodářský růst, tyto nesmírné síly by se proti nim obrátily. Je důležité znát svého nepřítele a nepodceňovat ho – to je podle mne hlavní poučení z Marxe pro dnešek. Nevím, co má levice dělat, ale mám za to, že na levici je spousta prostoru pro hlubší studium fungování státu a globální ekonomiky. Spíše než aby se lidé od těchto institucí zcela odvrátili, měli by je podle mne studovat.

Levicová literatura se snaží být otevřená širší veřejnosti, přesto se čas od času objevuje oprávněná kritika uzavřenosti levicové teorie. Jak úspěšná může být vaše kniha v uvádění teorie do praxe?

Moje kniha je rozhodně akademickou literaturou a taková být i má, nejedná se o žádný manifest. Problém vidím jinde. Na levici je spousta energie, řadu mladých lidí to táhne k socialistickým myšlenkám, chybějí ale základní organizace, které byly historicky silou politické levice. Odbory už dlouho upadají, a existují­-li, zaměřují se na konkrétní průmyslová odvětví nebo pracoviště – chybí sociální hnutí odborového typu mezi nejchudšími, nejutlačovanějšími skupinami. Myslím, že to vysvětluje, proč je levicový diskurs výhradně kvaziakademický.

Nedávno jste se na McGillově univerzitě účastnil debaty o díle keňského spisovatele jménem Ngũgĩ wa Thiong’o. Čím je pro vás tento důsledný odpůrce kolonialismu přitažlivý?

Ngũgĩ wa Thiong’o je výraznou osobností postkoloniálního světa. Ještě než se rozhodl skončit s angličtinou a začal psát kikujsky, byl vycházející hvězdou africké literatury. Koloniální jazyky, angličtina a francouzština, byly na hony vzdálené životům lidí, jejichž blaho antikolonialistům nejvíce leželo na srdci. Ngũgĩho argument proto zněl: jste­-li proti kolonialismu a imperialismu, musíte začít psát domorodým jazykem a jít přímo za obyčejnými lidmi. Pokud to neuděláte, přenecháváte tuto půdu reakcionářům. Vnímám to jako svého druhu alegorii naší aktuální situace. V postkoloniální situaci se nacházíme všichni – je to obecná analýza stavu světa. Na jedné straně levice vyžaduje přísně vědeckou teorii: studium sociál­ních institucí, přírodních a společenských věd, ekonomie a všeho ostatního. Vyžaduje po nás, abychom se stali dobře informovanými praktiky té nejlepší teorie. Ale také vyžaduje, abychom mluvili s lidmi, a k tomu nemůžeme používat jazyk z poslucháren. Jestli levice znamená touhu po univerzální emancipaci, pro niž je nezbytná spousta hlubokého uvažování o tom, jaké druhy institucí by mohly univerzalizovat svobodu, je levice spojena s hnutím, které vychází zdola: lidé musí osvobodit sami sebe. Institucionální a teoretická komplikovanost a vědomí, že na jedné straně jsou náročné teoretické problémy, které je třeba vyřešit, a na straně druhé závislost na masách lidí, způsobují napětí. Pokud má ale levice existovat, musí tyto dvě stránky propojovat.

Co považujete za Marxův nejdůležitější příspěvek k politické a sociální teorii v kontextu 21. století?

Hlavní současný problém je formulován v otázce, do jaké míry může národní stát být výchozím bodem pro způsob vládnutí, který by nebyl kapitalistický. Potíž je v tom, že většina našich moderních způsobů vládnutí, repertoár institucí a postupů, které se používají po celém světě, spoléhá na hospodářský růst. A platí to zejména pro ty formy vládních a státních politik, které upřednostňuje levice. Přejete si silný sociální a právní stát, dobrý regulační aparát, fungující byrokracii – ale to stojí peníze a na zaplacení potřebujete příjmy z daní, tedy rostoucí hrubý domácí produkt. Krize státu trvá od sedmdesátých let – protože od té doby trvá krize hospodářského růstu, jenž nedosahuje tempa poválečných let. Bez takto silného ekonomického růstu musíte začít stát různými způsoby omezovat. Právě to oddělilo všechny silné levicové sociál­ní politiky od ekonomické základny, která je podporovala.

Někteří si myslí, že pokud se vrátíme k silnému sociálnímu státu, vrátí nám to slavné dny poválečného rozkvětu. Existují ale i názory, že vrátit se ke keynesiánskému státu je prázdné a marné politické gesto. Keynesiánskou politiku navíc podepírá jakýsi implicitní nacionalismus, a to je opravdu problematické. Proto je pro krajní levici národní politická strategie a volební politika prostě mrtvá. Co za takové situace dělat? Na to nemá krajní levice zrovna přesvědčivou odpověď. Ani Marx ji nemá. Odpověď bude vyžadovat zcela nové myšlení. Marx ale bude užitečný, protože tento problém promýšlel hlouběji než kdokoli jiný a protože jasně formuloval ­ideál svobody a spojil úsilí o svobodu s kritickou diagnózou.

V rozsáhlé recenzi na vaši knihu v časopise Jacobin marxistický geograf David Harvey napsal, že nesouhlasí s vaším rozhodnutím vyvozovat závěry pouze z prvního dílu Kapitálu. Jak byste mu odpověděl?

Za prvé, Marx publikoval první díl samostatně třikrát a chystal se ho vydat počtvrté. Takže sám věřil, že by měl být čten sám o sobě a že jde o zřetelnou politickou intervenci. Za druhé, na marxistické levici existuje dlouhodobá tendence spojovat otázku, co Marx skutečně řekl, s otázkou, jak funguje kapitalismus. Harvey tak ve své námitce využívá skutečnosti, že nemůžeme uchopit kapitalis­tickou ekonomiku jako celek jen na základě prvního dílu Kapitálu, k odůvodnění, proč knihu nemůžeme číst samostatně. Každopádně mám za to, že je třeba dělat mnohem víc než jenom číst Marxe, abychom pochopili fungování kapitalistické ekonomiky. Lidé hlásící se k levici musí podle mne začít daleko víc studovat nemarxistickou ekonomii, nemarxis­­tickou sociální teorii, politickou vědu a politickou teorii. Musíme to všechno prostudovat, protože naše teorie stále není hotová.

Z anglického originálu Rethinking Marx’s Capital: An Interview with Prof. William Clare Roberts, publikovaného v časopise McGill Left Review z 20. 6. 2017, přeložila Marta Martinová. Redakčně kráceno.