Maroš Krajňak
Pogodowitz
BRAK 2016, 131 s.
„Som synom Satana,“ opakuje několikrát John Pogodowitz, protagonista čtvrté prózy Maroše Krajňaka. Celý příběh se přitom točí okolo konání dobra – jenže jde o skutky, které si hrdina vynucuje na druhých a neváhá je kvůli tomu vydírat. Muž, o němž víme jen to, že kdysi odešel ze Slovenska, zpřetrhal všechna pouta, změnil si jméno a zbohatl blíže neurčenou prací v IT sféře, začne po letech prostřednictvím dronů a hacknuté televize pronikat do skličujících poměrů v rodné vsi a mezi venkovany, kteří by, jak kdysi napsal Adolf Loos, měli být konečně obráceni aspoň na křesťanství. Za oběť si ostatně zvolí místního faráře, který je pak nucen vystupovat proti předváděcím akcím šmejdů v místním kulturáku, organizovat čištění potoka a podávat hlášení o tom, „ako reagujú dedinčania“. Úvah o povaze dobra a zla se i do útlé knihy vejde dost, protože Pogodowitz své záměry neustále reflektuje (a po něm i zoufalý kněz, který je musí vykonávat); výpady do abstraktních rovin jsou ovšem často toporné a čtenář má pocit, jako by i Pogodowitze sledoval jakýmsi dronem, který okolo hrdiny krouží, ale nedokáže proniknout příliš blízko. Na knize je tak nejhodnotnější to, s čím Krajňak přišel už ve svém pozoruhodném debutu Carpathia z roku 2011 – svébytné a někdy až apokalyptické vidění venkovského příhraničí a jeho převážně netečných a rezignovaných obyvatel. Jedna věta pak mnohdy vydá za celé pasáže o Pogodowitzově mesiášském komplexu: „Naši muži sa obliekajú mizerne, pretože tak chápu aj situáciu v krajine.“
Michal Špína
Michal Viewegh
Bůh v renaultu
Druhé město 2017, 190 s.
„Jeho penis mu zvadle ležel mezi nohama jako nějaký oschlý minipáreček.“ „Výjimečná krása Robertovy matky byla jako ferrari v rukou někoho, kdo neumí řídit. Její půvab bylo nadupané auto, které se řítilo městečkem a občas někoho přejelo.“ I takové věty, hodné zápisu do kroniky literárního bizáru, najdeme v nové povídkové knize nejprodávanějšího českého spisovatele. Vrací se tu jak autorovo alter ego Oskar, tak i povědomý starý Viewegh. Téměř chybí sebelítostivá plačtivost z jeho čtyř předchozích knih, odkazujících na životní přelom, který ho stál mentální funkce, bohémský život i rodinu, zato je zde více machistického pomrkávání a cynického mudrování o životě. Oskar „píše knihy stejně dlouho, jako šuká – takže snad je pochopitelné, když se v jednom či druhém oboru občas objeví únava“. Ale únava se projevuje nejen v ději povídek, kde hrdina svou erekci, ochablou užíváním antidepresiv, stimuluje cialisem. Při pohledu na suchopárný textový materiál je jasné, že Viewegh žije především z popularity vydobyté v devadesátých letech, kdy literatura ještě dokázala produkovat celebrity. V jeho současné literární analogii reality show neustálé odkazování k aktuálnímu světu vybízí k tomu, aby si čtenáři identifikovali hrdiny s autorem. Tematizované kruté procitnutí ze snu luxusního života vyšší střední třídy sice svědčí o navracení původního spisovatelského umu, otázka však je, k čemu to je dobré – tedy kromě toho, že bude mít autor z čeho platit složenky a hypotéku.
Karel Kouba
Timothy Snyder
Tyranie. 20 lekcí z 20. století
Přeložil Martin Pokorný
Paseka – Prostor 2017, 116 s.
Americký historik Timothy Snyder si u nás získal renomé svými odbornými knihami Krvavé země a Černá zem, v nichž analyzoval hrůzy druhé světové války ve střední a východní Evropě. Jeho nový titul Tyranie se od historie obrací do přítomnosti: je praktickým návodem, jak se vyhnout plíživému nástupu diktatury, jenž podle autora hrozí. Nejedná se o historickou studii, ale o manifest či pamflet, tedy text odpovídajícím způsobem expresivní a vyhrocený. Dvaceti zásadami – formulovanými v imperativu – Snyder apeluje na čtenáře, aby se poučil z historie a nenechal se oloupit o principy demokracie, které je třeba chránit: „nepodřizuj se předem“, „hledej, pátrej, analyzuj“ a podobně. Své rady Snyder ilustruje událostmi první poloviny 20. století, především pak z nacistického Německa. Z textu je však až příliš zřejmé, že je určen americkému publiku. Není to dáno jen koncentrací na panoptikální postavu Donalda Trumpa a jistou polopatickou názorností. U Středoevropanů dosud rezonuje „ještě čerstvý“ zážitek totality a tato jiná dějinná zkušenost určuje i naše vnímání současného světa. Odměřeně formulované poučky proto nezní nijak objevně ani překvapivě. Tyranie ostatně navzdory historickým exkursům není nijak brilantním intelektuálním vhledem do podstaty diktatury. Tomu, kdo se třeba i jen povrchně zajímá o aktuální politický vývoj, sleduje společenské a kulturní dění a trochu nad ním přemýšlí, Snyderova kniha nepřináší nic nového. Celkově působí jako nafouknutý časopisecký esej.
Klára Soukupová
Wei Xiaoping
Ekonomická a politická transformace Číny
Přeložila Miluše Kotišová
Filosofia 2017, 192 s.
Kniha profesorky Čínské akademie sociálních věd Wei Xiaoping pozoruje problémy současné čínské společnosti zevnitř a zároveň z pozice představitelky akademického establishmentu. V jednotlivých esejích se Wei zamýšlí nad proměnlivým politickým, sociálním a ekonomickým vývojem Číny od poloviny 20. století do současnosti. Kromě Mao Ce-tungovy Velké proletářské revoluce je pro ni stejně důležitým zlomem Teng Siao-pchingova hospodářská reforma. Ta na počátku devadesátých let vnesla do čínské ekonomiky principy tržní soutěže, důraz na hospodářskou efektivitu i výrazné příjmové diferenciace. Autorka uvažuje nad různými rozpory uvnitř takzvaného tržního socialismu, mezi něž patří větší výkonnost hospodářství, posilování genderových nerovností nebo rozpad sociální soudržnosti. Přimlouvá se přitom i za politické reformy a ukazuje, že v čínské politice koexistuje několik vyhraněných ideologických proudů – od zastánců tržního liberalismu po demokratické socialisty. Stejně tak se pokouší o aktualizaci marxistické teorie ve vztahu k problémům soudobé Číny. Přestože jsou její úvahy někdy příliš akademické a řadu zásadních problémů (včetně pracovního vykořisťování) spíše obcházejí, je patrné, že i v dnešní čínské společnosti dochází k diskusi o konvergenci trhu či společenských potřebách a zájmech.
Vojtěch Čurda
Cesta času
Voyage of Time
Režie Terrence Malick, USA, 2016, 90 min.
Premiéra v ČR 31. 8. 2017
Terrence Malick je v současné době unikátní filmový tvůrce v tom ohledu, že se chce vztahovat k univerzu jako celku. Cesta času je po této stránce jeho nejpolopatičtější, ale také nejdůslednější film. Připomíná dlouhou úvodní kosmologickou sekvenci filmu Strom života, tentokrát však roztaženou na celovečerní délku. Malick nám ukazuje nejrůznější obrazy, od erupce vulkánu či hemžení podmořského života přes makrokosmické a mikrokosmické výjevy po inscenované putování dinosaurů či pravěkých lidí. Záběry jeho filmu byly pořízeny na mnoha místech celého světa, ale figuruje mezi nimi i nemálo počítačových animací. V jistém smyslu je to čirá antiteze přírodopisných a vědeckých dokumentů ve stylu National Geographic. Namísto popisných komentářů totiž hlas Cate Blanchetové doprovází uhrančivé obrazy monologem, jaký by mohlo vést s „matkou přírodou“ dítě nebo snad antický filosof. Je to řeč plná nezodpovězených otázek a údivu. Zračí se tu snaha (typická pro celou Malickovu tvorbu) vidět svět jako umělecké dílo, ovšem, jak zdůrazňuje jedna věta pronesená ve filmu, dílo, které je příliš velkolepé pro lidské oko. V protikladu k naučným dokumentům, které předstírají, že nám vysvětlují svět tím, že dávají různým věcem a událostem jména, je Cesta času sympatickým pokusem vrátit diváky k žasnutí nad univerzem. Je ale otázka, zda tento záměr nekazí právě užívání digitálně vytvořených obrazů, navíc právě u Malicka, který si ve svých hraných filmech zakládal na používání přirozeného světla.
Antonín Tesař
Květa Legátová, Dodo Gombár
Želary (srdce mé)
Národní divadlo Brno, Mahenovo divadlo, premiéra 31. 3. 2017
Když se v roce 2001 objevila do té doby zcela neznámá autorka Květa Legátová, její povídky situované do tehdy ještě zapomenuté kopcovité krajiny moravsko-slovenského pomezí přiměly vyrazit do knihkupectví i ty, kteří o současnou českou beletrii sotva zavadí pohledem. Brněnská inscenace Želar se nevyhne srovnání s filmovým zpracováním povídky Jozova Hanule s Aňou Geislerovou v hlavní roli. Magdaléna Tkačíková ale postavu hraje daleko uvěřitelněji: lékařka Eliška se nestává silnou ženou až kouzelným vlivem mytického venkova. Petr Halberstadt zase u svého Josefa Jandy akcentuje nevysokou inteligenci a překvapivě se mu tuto interpretaci daří držet v mezích dobrého vkusu. Gombárovo zpracování vtahuje do děje i motivy a zápletky z dalších textů Legátové, takže se celková délka představení blíží mírně náročným čtyřem hodinám. Před neodvratně hrozící nudou diváky chrání scéna Lucie Labajové, jíž dominuje železniční vagon, i střídmé kostýmy Hany Knotkové, které na lidovost spíše jen upomínají. Je to takové rodinné představení – o přestávce nikdo neodejde, ale závěrečný potlesk je poněkud rezervovaný. Divadelní zpracování navíc naplno potvrzuje podezření, které se objevilo už nad literární verzí: že příběh stojí na přitažlivosti klasické limonádové zápletky o nepravděpodobné milostné dvojici, jakkoli hru na poslední chvíli z ranku oddychové kultury vytahuje velké finále historického deus ex machina.
Marta Martinová
Jan H. Vitvar
David Černý – Fifty Licks
Paseka 2017, 236 s.
Monografie Davida Černého vyšla při příležitosti jeho padesátých narozenin. Černý je, bez ohledu na kvalitu jeho díla, jednou z nejvýraznějších postav tuzemské porevoluční umělecké scény a v postkomunistické realitě představuje pro mnoho lidí zosobnění představy „umělce“. Kniha sice shrnuje a popisuje Černého tvorbu v celé šíři, přesto se nelze zbavit dojmu, že se autor minul žánrem. Spíš než jako monografie působí publikace jako soupis alibi pro cokoliv, co Černý během svého působení na umělecké scéně spáchal. Zatímco ho Vladimír 518 v předmluvě popisuje jako rockovou hvězdu, Vitvar působí jako zamilovaná pubertální fanynka, které se konečně povedlo dostat do backstage za svým idolem a nechat si vyložit, jak to v životě chodí, aby pak mohla všem svým známým hodiny vykládat, jak skvělý její hrdina je. To vše na dvou stech stranách textu, který ze všeho nejvíc připomíná fanfikci na devadesátá léta, jež může uspokojit pouze stejně zaryté fanoušky. Vše je podáno formou opakovaných pravd a tezí a dozvíte se přibližně toto: David Černý je dobrý. Dox je dobrý, teoretici jsou špatní. Komouši jsou špatní. David Černý je frajer, a pokud si to někdo nemyslí, tak ho nepochopil. Umčo by mělo být hlavně legranda. A samozřejmě, nezapomeňme, David Černý rád a hodně souloží. Protože je to frajer. Gratulujeme. Jako přáníčko k narozeninám to celé funguje dobře, bohužel jediným trvalým přínosem je důkaz, že bezmezně oddaní fanoušci by monografie psát neměli.
Tereza Kvapilová
Broken Social Scene
Hug of Thunder
Arts & Crafts 2017
Nové album kanadského indierockového kolektivu Broken Social Scene působí především jako dárek pro fanoušky, kteří si na nové písničky museli počkat sedm let. Na co ale vlastně čekali? Předchozí čtyři desky Broken Social Scene se totiž jedna od druhé poměrně výrazně liší – produkce kolektivu se s postupem času měnila od ambientní hudby až k poněkud násilnému indiepopu, který by se v jen o trochu vkusnějším světě mohl hrát na stadionech. Nejnovější album se ovšem pokouší obsáhnout všechny předchozí polohy skupiny, a tak by si snad každý měl přijít na své. Jsou zde dokonce i vyloženě oddechové písničky. Není ale důraz na čím dále vstřícnější melodické struktury až příliš velký? Nečiní to zvuk kapely poněkud laciným? Zbývá zde ještě nějaké místo pro sofistikované novátorství? Ačkoliv je kvalita nových písní Broken Social Scene stále taková, že odpovědi na položené otázky vyznívají pro skupinu spíše pozitivně, už samy pochyby jsou pro další vývoj kapely alarmující. Přesto se hudebníkům mnohdy daří efektně utápět melodický zpěv v sonických oparech a přitom zůstávat popovou kapelou. Tím, že popovou stránku písní potlačí, jen přinutí posluchače, aby ji hledali a o to více prožili. Podobné strategie skrývání a následného objevování popových vzorců byly ostatně pro nejlepší momenty tvorby této kanadské skupiny vždy typické. Bylo by škoda, kdyby se nechala pohltit příliš jednostranným indiepopem.
Benjamin Slavík