Z Kapitálu za života jeho autora Karla Marxe vyšel pouze první díl. Od té doby uplynulo století a půl. Co z této přelomové ekonomické teorie ještě dnes stojí za pozornost? A v čem zůstává platná pro další směřování levice v době trvajícího kapitalismu?
Čím je dnes inspirativní stěžejní dílo filosofa a ekonoma Karla Marxe? Pokusím se vystihnout význam Kapitálu, ale i hlavní Marxovy omyly, které vedly k jeho nesprávnému odhadu životnosti kapitalismu i k přehnaným očekáváním jeho následovníků. S Marxovým klíčovým dílem by se každopádně měl seznámit každý, kdo má nějaké ambice ve společenských vědách. Jedno mu totiž upřít nelze: Marxovi se podařilo unikátním způsobem zkombinovat dobově významné prvky společenskovědní analýzy, jakými byly Hegelova dialektika, Smithova a Ricardova pracovní teorie hodnoty nebo třídní analýza francouzských liberálů, a jejich velkolepou syntézu přetavit v radikální a imanentní kritiku kapitalismu. Vytvořil tak pozoruhodný artefakt lidského intelektu – velkou společenskovědní teorii, která může být dodnes vzorem pro každého, kdo by chtěl něco podobného zopakovat na bázi současného stavu vědění. Marx – respektive nárok vyrovnat se s jeho kritikou kapitalismu – poznamenal všechny společenskovědní obory. Marxův historický materialismus ovlivnil metodu společenských věd důrazem na hmotné zájmy aktérů a jejich konflikt, kritikou ideologie a obohacením konceptu nezamýšlených důsledků lidského jednání. Marxova metoda však trpěla absencí mikroanalýzy lidského jednání, a musela se tedy přehnaně spoléhat na strukturální vysvětlení.
Očekávání kolapsu
V ekonomické oblasti považoval Marx za svůj hlavní přínos vysvětlení vykořisťování v souladu se zákonem hodnoty (tedy i v podmínkách dokonalé konkurence a ekvivalentní směny), které vypracoval v polemice s anarchistou Pierrem-Josephem Proudhonem. Marxova teorie vykořisťování je však kromě problémů spojených s pracovní teorií hodnoty poznamenána omylem, který byl v 19. století rozšířen prakticky mezi všemi ekonomy. Ti totiž považovali za empirický fakt, že s rozvojem kapitalismu klesá míra zisku, a snažili se tento jev systematicky vysvětlit. Ekonomové natolik rozdílní jako Adam Smith, John Stuart Mill, David Ricardo nebo John Maynard Keynes, a dokonce i W. S. Jevons, jeden z iniciátorů marginalistické revoluce v ekonomii, přišli s vlastním zdůvodněním, proč s rozvojem kapitalismu dochází k systematickému poklesu míry zisku. Stejně jako u ostatních jmenovaných i Marxovo exposé „zákona tendence klesající míry zisku“ trpělo teoretickými nedostatky. Taktéž empirické výzkumy ve 20. století ukázaly, že s poklesem míry zisku to zas tak žhavé nebude.
Podle Marxe mohly různé protichůdné tendence (například zvyšování míry vykořisťování) pokles míry zisku dočasně zvrátit, ale nikoliv trvale zastavit. Z toho Marx vyvozoval, že mzdy budou stlačovány k životnímu minimu a ekonomické krize kapitalismu se budou s postupem času stále prohlubovat, a konečné zhroucení kapitalismu je tedy neodvratné. Pokud však dojdeme k závěru, že zákon tendence klesající míry zisku je vystavěn na chybných teoretických předpokladech, ztratí Marxova kritika kapitalismu svůj revoluční náboj. Zde tedy leží hlavní důvod, proč se Marxova předpověď zhroucení kapitalismu nenaplnila.
Chybná antropologie
Za druhou hlavní chybu, která se netýká pouze Kapitálu, ale Marxova učení obecně, považuji koncepci lidské přirozenosti jakožto „průsečíku společenských vztahů“. Tento přístup ignoruje „evoluční konstanty“ lidského jednání, jak o nich pojednává filosof Peter Singer v knize Darwinovská levice (1999, česky 2016). Chybná Marxova antropologie pak u některých jeho následovníků přerostla do extrémního optimismu o možnosti formovat člověka změnou společenských vztahů. Například Lev Trockij byl přesvědčen, že po nahrazení kapitalismu komunismem dosáhne průměrný dělník inteligence Goetheho nebo Aristotela, zesílí, jeho pohyby se stanou ladnějšími a hlas muzikálnějším. Dnes bychom mohli Trockého mesianistické představy považovat za zdařilou parodii, nebýt toho, že byly myšleny vážně a že v očích bolševiků ospravedlňovaly maximální tvrdost při snaze nastolit a udržet podmínky pro budování ráje na zemi, ve kterém si měl předpokládaný „komunistický člověk“ hravě poradit s potřebami centrálně plánované ekonomiky.
Od Marxe ke Klausovi
Pro nás z bývalého „tábora socialismu“ stojí za zdůraznění jeden konkrétní koncept z Kapitálu, jehož fungování mohli mnozí z nás pozorovat doslova na vlastní oči: koncept prvotní akumulace kapitálu. Marx na základě historické analýzy přechodu od feudalismu ke kapitalismu argumentoval, že ke vzniku monopolu výrobních prostředků v rukou kapitalistů, umožňujícího vykořisťování, je zapotřebí koncentrovat vlastnictví násilím a krádežemi, neboť dobrovolně by se lidové vrstvy svých zvykových práv nevzdaly. Při přechodu od feudalismu ke kapitalismu probíhal proces vyvlastňování drobných producentů formou ohrazování obecních pozemků podnikavými feudály za účelem zřízení lukrativních pastvin, což kritizoval již Thomas More malebnou metaforou o ovcích požírajících lidi. Marx pak ohrazování obecních pozemků a další metody prvotní akumulace kapitálu považoval za významný faktor umožňující vznik městského proletariátu.
Český polistopadový ministerský předseda Jan Stráský mohl ve shodě s Marxem argumentovat, že má-li vzniknout kapitalismus, musíte holt některé lidi nechat rozkrást státní, obecně vlastněný majetek nebo jim na jeho skoupení poskytnout nesplatné úvěry sanované z kapes daňových poplatníků, což je v důsledku to samé. Této upřímnosti jsme se od něj bohužel dočkali až v roce 2013. I při vymýšlení kupónové privatizace se Václav Klaus nechal přiznaně inspirovat polským marxistou Oskarem Langem, jehož návrh metody pro určování cen v socialistické ekonomice byl použit pro stanovení kupónových cen privatizovaných podniků. Od koryfejů liberalismu pak převzala Klausova klika přezíravost k zájmům neprivilegovaných vrstev, nikoliv však jejich důraz na význam práva, morálky a dalších společenských institucí. Inspiraci ke způsobu zavedení kapitalismu tedy převzali klausovci spíše od Marxe a jeho následovníků než od liberálních autorů s jejich pohříchu ideologickými představami o vzniku kapitalismu na bázi dobrovolné směny. Toto dílčí Marxovo vítězství můžeme považovat za ironii osudu, nicméně poukazuje k hlavnímu pozitivnímu vlivu Marxova díla na každého, kdo se s ním seznámí. Marx nás učí pochybovat o legitimitě společenských institucí a přemýšlet o jejich rozporech a dynamice z hlediska zájmu neprivilegovaných vrstev.
Autor je politolog a ekonom.