O Karlovi a jeho iluzích

Britský historik Gareth Stedman Jones si dal za cíl napsat opus magnum o Karlu Marxovi, jímž by vyústilo jeho dosavadní profesní působení. Profesor dějin idejí se specializací na britské a evropské politické myšlení mezi lety 1789 a 1918 se během své kariéry věnoval mimo jiné dějinám britské pracující třídy nebo historii bojů s chudobou. Výsledkem jeho úsilí je monumentální intelektuální biografie Karl Marx: Greatness and Ilusion (Karl Marx. Velikost a iluze), čítající bezmála osm set stran. Jones se tak ocitl v centru jednoho z pravidelně se opakujících pokusů o návrat k Marxovi. Tyto snahy obvykle provází puristická abstrakce od různých dosavadních marxismů, jež nás má přes všechny historické nánosy dovést k původní esenci. V tomto ohledu je ovšem Jonesova kniha zklamáním: autor se sice skutečně snaží prohrabat všemi historickými sedimenty až k Marxovi, kterému v celé knize říká rovnou „Karl“, nicméně žádnou zlatou žílu nenachází. Přesto si kniha vysloužila označení „nejlepší průvodce Marxem“, které se skví na její obálce. Mimo to byla zařazena do užšího výběru nominací na Cenu Elizabeth Longfordové za historickou biografii pro tento rok.

Marx v kontextu doby

Říká se, že Martin Heidegger zahajoval své přednášky o jednotlivých postavách dějin filosofie strohým prohlášením, že daný myslitel „se narodil, žil a zemřel“, a zbytek svého výkladu věnoval systematickému rozboru jeho myšlení. Patrně se tím ostentativně snažil demonstrovat nepodstatnost každodenního života pro formování filosofie a jejích dějin (v Heideggerově případě by se jednalo o nulovou relevanci jeho politického selhání v třicátých letech pro jeho filosofii). Podobnou myšlenkovou figuru paradoxně sdílejí i některá „nová čtení Marxe“, která obdobně sugerují, že se Marx narodil, objevil historický materialismus společně s analýzou kapitalismu a pak byl dezinterpretován. Jonesův návrat k Marxovi ale především znamená návrat ke kontextům, do nichž byl „Karl“ zapleten a jimiž byl formován, ať už šlo o jeho osobní život, politické události jeho doby nebo intelektuální prostředí Trevíru, Paříže či Londýna.

Vzniká tak silně historizující perspektiva, tolik typická pro žánr „intelektuální biografie“, jež si tímto způsobem vůči svému tématu vytváří patřičnou distanci. Daný žánr klade na čtenáře specifické požadavky. Ti, kteří otevřou knihu ve snaze proniknout do Marxova myšlení, se budou muset probírat nezměrným množstvím historek, a naopak ti, kdo si od knihy slibují poznání Marxovy osobnosti a jeho životní dráhy, se budou prokousávat systematickými pasážemi, jež načrtávají Marxovu cestu z osidel spekulativního idea­lismu nebo důvody intelektuálních sporů mezi stoupenci Ludwiga Feuerbacha. Právě skloubení systematické a historické roviny individuálního života je výzvou pro každou knihu tohoto žánru – mimo jiné klade na autora vysoké požadavky co do literárního stylu a výrazových prostředků. A právě tady se nachází jedna ze slabin Jonesova díla, které místy poněkud chaoticky přeskakuje v čase a prostoru a je znát, že jednotlivé podkapitoly tvoří takřka samostatné, separátně psané bloky, které byly až následně sestaveny do jediného celku.

Průmyslový proletariát

Nedostatky stylu vynahrazuje ambice knihy stát se vysvětlením Marxovy teorie v životním procesu jejího vznikání a s klíčovou úlohou Friedricha Engelse v jejím posmrtném životě. Stránku za stránkou se na sebe vrší další a další vrstvy Marxových poznámek, kritik a koncepcí, ze kterých se přímo před našima očima stávají klíčové spisy jako Bída filosofie (1848) nebo Kapitál (1867). Jones nám ukazuje jejich genealogii a skrze tuto perspektivu nám dovoluje nahlédnout kontext jejich vznikání. V prvních kapitolách se ovšem dovídáme především o Marxových divokých večírcích během studií nebo o jeho vášnivém vzplanutí k dceři barona Ludwiga von Westphalena. Předznamenáním Marxova historického významu je až jeho setkání s hegeliány Brunem Bauerem a Eduardem Gansem, když se kolem roku 1839 definitivně odevzdává filosofické práci.

Marxovo myšlení bylo formováno v širším historickém kontextu německého radikalismu, republikanismu a socialismu třicátých a čtyřicátých let 19. století, opřených o racio­nalistické dědictví, pro něž bylo klíčové vypořádat se s otázkou náboženství. Oproti anglo­-francouzské tradici měl tento racionalismus v Holandsku a Německu už od pozdního 17. století spíše podobu panteistického spinozismu (ze kterého byl opakovaně obviňován Hegel), zatímco v Anglii a Francii nabýval deistických podob. Jedinečnou pozici v kritice náboženství měl přitom Feuerbach, který v Marxových očích překonal Hegelovy interpretace. Feuerbach pojímal člověka jako společenskou bytost závislou na ostatních a tím otevřel Marxovi dveře k sociální otázce a tematizaci proletariátu.

Ten se začal vynořovat kolem roku 1840 v Británii a Francii a společně s ním se vynořil i pojem „komunismus“, se kterým původně přišel radikální republikán Étienne Cabet. Z dnešního pohledu je ironické, že měl sloužit jen jako nevinné pojmové krytí pro tehdy perzekvovanou ideologii rovnostářského republikanismu, který byl radikální především svou identifikací s jakobínskou etapou Francouzské revoluce, a navazoval tak na odkaz Robespierra, Héberta a Babeufa – mezi jejich hlavní požadavky patřilo vyvlastnění bohatých, pozemková reforma nebo komunizace ekonomické produkce. Takový komunismus byl dědictvím radikální republikánské tradice v období po Velké francouzské revoluci, během něhož se zároveň ve městech vytvářel průmyslový proletariát. (Možná by stálo za úvahu, zda ironicky neopsat dějinné kolečko a zdiskreditovaný pojem komunismu nenahradit republikánským egalitářstvím…)

Engelsovo století

Ze samotného Marxe se stal komunista v roce 1844, tedy v roce, kdy se mu na společné cestě do Paříže podařilo přimět svého nového přítele Engelse konvertovat ke stejnému vyznání. Počínaje sepsáním pamfletu Svatá rodina (1845), jehož spoluautorem se už stal Engels, ačkoliv napsal jen několik málo stran, začíná spolupráce dvou jmen, která se stanou určujícími především pro následující století. Nastává etapa odmítání původního francouzského socialismu, jenž se opíral o Saint­-Simona a Charlese Fouriera a byl v opozici nejen vůči revoluční strategii emancipačního boje, ale i vůči rovnosti – úhelným kamenem tohoto politického myšlení nebyla rovnost, ale společenská harmonie a úsilí nahradit konkurenční boj a egoismus společenskou kooperací. Revoluční vlna roku 1848 pak nejen upevnila intelektuální vazby mezi Marxem a Engelsem, ale především jasněji načrtla dělicí linie mezi republikány, liberály a socialisty, jejichž křehká aliance se postupně hroutila kvůli nesourodým pohledům na tehdejší francouzskou parlamentní monarchii.

Od tohoto okamžiku se na stovkách stran Jonesovy monografie začíná odvíjet příběh intelektuálního spojenectví dvou vzájemně se ovlivňujících osobností. V Jonesově ­vcelku tradiční interpretaci se z Marxe stala ikona 20. století především Engelsovou zásluhou, ruku v ruce se značně selektivní prací s Marxovým intelektuálním dědictvím. Engels například nedokázal interpretovat Marxovu práci na Grundrisse a samotném Kapitálu jinak než jako pokračování stejného jinými prostředky a už vůbec nemohl překlenout propast mezi generací, která vyrůstala v prostředí klasické literatury, antické mytologie a radikální idea­listické filosofie, a generací sedmdesátých let 19. století, pro niž byla určující Darwinova evoluční biologie. Tato generace už buďto psala nedokončené knihy Kapitálu svou krví, nebo podstoupila sérii ústupků sociálnědemokratickému reformismu. Kam se tedy vracet? K Lassallovi, jakobínům, Internacionále, dělnickým hnutím, radikálním odborům, utopickému socialismu, historickému materialismu nebo analýze kapitálu? Bezradnost, ze které tyto návraty vycházejí, by podle Jonese neměla zastřít skutečnost, že Marx nebyl hlavou 19. století, ale spíš jeho dítětem, kterému se stále nedaří dozrát.

Autor je doktorand na AVU.