Viděla jsem umřít slunce

***

Tatínek se rozhlížel na všechny strany. Možná dnes v noci spadne lišák. Studená rosa už se žene po střechách. Stromy jsou z ryzího stříbra, štěpí se, šeptají, přijímají návštěvy.

Sbíháme se u večeře. Podávají se diamanty, rubíny – protože všechno je zebavě studené; hranostajíci v cukru.

Zalézám si hluboko do postele.

Maminka si v pět uložila své fialy, několik proutků nebo kytiček, zažehává pro ně oheň, blízko.

V kuchyni mrtví uklízejí talíře, dělají divný hluk.

Potom se všechno noří do klidu.

Když zavřu oči, v dálce lišák opouští svou skrýš; neměl snídani, ani jídlo v poledne, ani svačinu; létá jako mrtvá kometa, jako šíp těsně při zemi, nad vybělenými a začarovanými loukami.

Když ho zahlédnou slepice, kuřata a holubice, krátce vykviknou; potom burácejí, jak volají na pána. Jenže vždycky už je pozdě. Lišák dělá mrtvého, klikatí se stezkami, předstírá, že spí, odchází, hraje jako herec. Skáče po hlavách, rozdupává je, čtvrtí je jako nějaký druid, nabírá si hrnečky krve. Ty, které přišly o hlavu, vrávorají, ještě kousek jdou a zhroutí se. On míří dál, letí nad pozlacenými a stříbřitými loukami, na hřbet mu padají cukrátka.

Otvírám oči, poledne? svítání?

Lezu po čtyřech, aby si mě nikdo nevšiml, přikrývám se kabátem, abych vypadala jako brouk úsvitu.

Přicházím k pasti první, dřív než se na mě podívá, podívám se na něj já, přidružíme se, opouštím fialy a ohně a prcháme jako šíp, přímou čarou nebo zákrutami, skrz nekonečné zimy a léta.

 

***

Nastalo odpoledne s několika duhami.

Od jihu k severu, od východu k západu, už ani nevím.

Ta úžasná pokroutka nad světem.

Ten prudce růžový a zelený vějíř.

Švestky rázem uzrály, vypadaly jako krevní sraženiny, jako srdce, bylo slyšet, jak tlučou; svatojánská jablíčka, bělostná jako porcelánové šálky, se rozevřela a číhala, a tenké kříže lilií. Kára s mrtvými projíždějící kolem se málem zastavila; mrtvole se zdálo cosi barevného.

A takhle se vším.

Uplynula léta a pokaždé je o něco blíž a ještě o něco víc září to odpoledne s barevnými vějíři.

 

***

Jelikož pokoje byly v řadě vedle sebe a dveře uprostřed dokořán, komunikovaly jsme spolu, sestra a já na jednom konci a sestřenice na druhém, dětskými telefony, které dokonce fungovaly, pokřikováním, posunky, znameními, tajuplnými drátky, zatímco ševelili dospělí a sprška na střechách nebo světlo měsíce zářivého jako cukr.

Kornoutnice, ztuhlé a zasněžené, unikaly ze zahrad, vcházely do pokojů s malým žlutým údem uprostřed. Nutily nás, abychom se zamilovaly, hřešily, umíraly, vstávaly z mrtvých, nevyhnutelně oblečené jako nevěsty; nebo v bílých zástěrách, s prvními knihami, i my ztuhlé a zasněžené, kráčející k lásce, slávě a zapomnění.

 

***

Viděla jsem umřít slunce. Kulatý střed a dlouhatánské pruhy, které se rychle svinuly.

Vyšla jsem ven, šlapala jsem po kusech plechovek, kamenech a želvách.

Na louce mě obklopily fialky; temné a modré kytičky.

Vedle mě vyrašila z ženského pohlaví čtyř­- nebo pětiletá bytost, s kulatým, temným obličejem a krátkými vlasy. Promluvila v jazyce, který jsem nikdy neslyšela; ale kterému jsem porozuměla. Ptala se mě, jestli opravdu existuji, jestli mám děti.

Další, stejně jako ona, se vyvalily ze všech stran; z kytek se přede mnou rozprostřela celá krajina holčiček.

Podívala jsem se na nebe, nebyla tam ani hvězda, nebylo tam nic.

Vzpomněla jsem si na dávné formule, vyslovila jsem je na různé způsoby, měnila jsem slabiky; nic nezabralo.

Nevím, kolik času uplynulo, jak jsem dokázala vyskočit z fialek.

Zoufale jsem se vzdálila, vešla jsem dovnitř, zavřela dveře.

Jenže dům už se začínal potápět.

A ještě dnes se houpá jako koráb.

 

***

V den svatby mých rodičů se na dvoře zjevil pták – pořád mám pocit, že jsem byla u toho, když se rodiče brali – na malém dlážděném dvorku.

Měl v peří světýlka, snad to byla jeho vlastní vajíčka posetá hvězdami, zrnka zlata, zářivé nitě. Dívali se na něj a v tu chvíli růžověl, rozevíral každé pírko; byl jako jiřina v ráji.

Nad přípitky, květinami, krabicemi s cukrovím přeletělo cosi lehkého a pochmurného.

Nakonec měli všichni strach. A semkli se kolem ptáka.

Chtěli ho zabít, a nešlo to.

Chtěli ho zaplašit, a nešlo to.

Chtěli na něj zapomenout, a nešlo to.

Ještě teď vidím jeho rušivé světlo, jak křižuje nocí.

 

***

Z cejna jsem spatřila nepatrné zoubky a oči, sražené a trochu modré jako knoflíky, které strávily nějaký čas v nebi; sladké ostny. Jeho maso bylo chvílemi tmavé a chvílemi světlé.

Na něm ležely brambory, česnekové stroužky a jiní ďáblíci, a hvězdy.

Tak jsme se seznámili. On na talíři a já, která jsem ho jedla s vodou a s citrónem.

Ale jsem si jistá, že někde jinde se plavil, daleko od nás obou.

 

***

Panna Marie, ohromné křídlo nad celým dětstvím a celým polem. Úplná, modrá, růžová Rosaura, s hvězdou uprostřed. Palma, která se sama ovívá, od východu na západ, od jihu na sever, procházely její ohromné šaty lemující kamélie; vejce a jasmíny jí patřily. Za noci vzplála jako modrá holčička, jako lampa.

Budila nás; ve snách jsme ji viděli, jak létá; byla to luna.

Jenže pod její mandlovou a sněžnou bělostí podřezávali krávy a jehňata, zemřely holubice, babičky a dědečkové. Nevím; teď se na ni dívám, tam daleko, jako na růži, jako na vavřín.

 

***

Za jarní noci jsme se prošly, zamilovaly se, vdaly se. Ohromné jasmíny padaly do fontány, smažily se tulipány, lilie, bílí králíčci pobíhali mezi nohama.

Zjevila se lůžka, kuchyně, oltáře.

Chlapci, ti nejkrásnější, s rozpuštěnými vlasy a kytarami, šli za námi; jemně nás pronásledovali. Šli jsme celou noc.

Za svítání se dva nebo tři z nich, ti nejkrásnější, obětovali pro krásu, pro lásku. Na švestkách, broskvoních nebo jabloních byli ukřižováni, přibiti za nohy a za ruce; v dlouhé a bolestivé agónii plakali modré slzy a granátové slzy.

Když zemřeli, divoký déšť broskvových květů zahalil svět.

Rodiče vzlykali, prarodiče; zněly zvony, oblékli jsme se do smutečního.

A polehoučku to nebyla pravda.

 

***

Očarovaly mě věci, které vyrůstaly ze země, jak rostou? Bromélie, které vypadaly jako živý růžový porcelán, které vypadaly jako úsvit, které nevypadly jako nic. S jemným svazečkem zelených vláken.

Zjevily se oltáře vyrobené jenom z bromélií, kuchyně, postele; lesní nevěsty odnesli v koších. A hlemýždi tvrdí jako kameny, jako vejce, s bílou skořápkou, růžovýma očima.

A sladké stvůry, které nebyly při smyslech; a poutali je a zabíjeli je, otevírali jim břicho přecpané vejci a malými ptáky, kteří znovu létali! Ten strašný měsíc v lesích.

Ďábel se procházel, oblečený v černém, chytal sovu ze vzduchu, smál se, nestydatě, kouřil „gitanky“.

 

***

Na chytání a ochucování hmyzu měla babička zvláštní nadání.

Udržovala je při životě, k většímu potěšení a údivu hostů a stolovníků.

V noci jsme chodili k zahradním stolkům s talířky a slánkami.

Kolem rostly růžové keře; jedinečné, nehybné a sněžné růže.

Ozývalo se bzučení hmyzu, náležitě spoutaného a omámeného.

Hosté přicházeli, jako by se schovávali.

Někteří si objednávali světlušky, které byly nejdražší. Ta světýlka.

Jiní tlusté krémové motýly s lístkem máty a malinkým šnečkem.

A vzpomínám si, jak jsme servírovali toho velkého černého motýla, který vypadal jako sametový, který vypadal jako žena.

 

***

Chodila jsem naježená, rozechvělá, drželi mě za křídlo; zavládlo velké zděšení a nepokoj, zavířila jsem ve vzduchu, přelétla z větve na větev, uběhla zuřivá noc. Trh, modré světlo. Nějaký muž kráčel po svých tykvích (růžových a nazlátlých jako měsíc); se svým úchvatným mládím vyšel z pomerančů; ležela tam jakási dívka, bílá jako pěna, a další žena, matka té dívky.

Ba co hůř, v neděli o poledni, v zářivém světle, točila jsem se, dívala, prchala. Už bylo pozdě.

Říkali, že už jsem narozená.

Viděla jsem, jak na mě zírají, jak mě odnášejí; do jiného domu, a nosili mléko, bylinky a panenky.

Tam, kde jsem po staletí, odjakživa, volně bloumala mezi rostlinami, fialami, aráliemi, zasadili jinou rostlinu a nazvali ji marosa.

 

***

Tehdy se v sadech všechny ženy jmenovaly Estrella a Isabel.

Ty vdané nosily slunečníky a dlouhé šaty; některé měly snoubence a jiné byly velmi osamělé. Žily ve velkýc h domech.

Jednou odpoledne jsem se rozhodla, že je navštívím. Na špičkách jsem si oblékla hedvábný šál, vyšla jsem ven; jako kabelku jsem si vzala proutek s broskvovými květy.

Na stromech byly kočky veliké jako jehňata a zářivě bílé holubice. Jakési okřídlené dítě slétlo na louku; ale nic se nestalo.

Zazvonila jsem u prvního velkého domu. Uvítali mě trochu vystrašeně, pozdravili mě, prošla jsem sály, příborníkem. Slyšela jsem, jak se oslovují „Estrello“, „Isabel“.

Soudečky s vejci, cukrátka posypaná hvězdičkami, hvězdy z cukrátek.

Svobodné ženy se dopoledne oblékaly za nevěsty, dlouhé tylové šaty a pomerančové květy. Jenže veškerý vzduch byl jako tyl. Kolem létaly fíky, vznášely se.

Návštěva skončila.

Vrátila jsem se. Na špičkách jsem uložila přestrojení do prádelníku a květiny na strom. Padla noc; ale moje matka byla jasnovidka. Řekla mi ze tmy: „Už to znovu nedělej. Jsme samotářští lidé.“

Vítr se točil, zahaloval dům. Říkala jsem: Estrello!… Isabel!…

 

***

Stála jsem uprostřed měsíčního světla. V dáli neuvěřitelné bytosti: Mario, jednorožci, vlkodlaci, holubice míru, Březnový zajíc.

Věci, které mají bělost, jsou snadno rozpoznatelné, kosti a růže.

Dům je otevřený a neobydlený. A ví, že ho někdo zvenčí pozoruje. I když občas, ze dveří, vyběhne nějaký kůň a vzápětí se topí, nebo z okna, a mizí.

Na střeše – a netuším, jak to, že jsou vidět – sedí holubice, která je nehybná a zároveň líhne dvě nebo tři vejce, už, navždycky, spravedlivě a pospolu. A šálek.

Chci se rozloučit, jít pryč; jednou jsem dokonce došla na královskou cestu, vylezla jsem na kočár; ale hned jsem zase slezla.

A zoufale jsem se vrátila, skoro jsem letěla, zalezla jsem do trávy a, už neviditelná, jsem dál pozorovala ten dům.

 

***

Šla jsem nocí a narazila jsem na cosi planoucího, vlčí mák; ale malý andílek poskakoval po louce, jako by byl spoutaný, nebo nespoutaný. Viděla jsem jeho černé a zářivé oči, nebo vyhýbavé a modré. Říkala jsem si, co dělat? Jak se vrátím domů? Světlo se o nic neprosilo. Ale nemohla jsem odejít. Nic nepotřebovalo. A nemohla jsem je opustit. Nakonec jsem se trochu vzdálila; v tu chvíli rychle povyrostlo o několik centimetrů, jako lilie, kalichem vzhůru. Všimla jsem si, že ptáci se mu vyhýbali. Noční kolibříci sáli z malých rostlin, z malých květin, a netopýři mířili rovnou na hřbety krav.

Mezitím mě přerostlo, máchalo pažemi, dlouhými a kostnatými, tančilo a svítilo.

Odvážila jsem se ho dotknout; v tu chvíli se okolo mě náhle ovinulo jako břečťan.

A taková, temná a zářivá, jsem se znovu zjevila. Maminka upustila tácy, utíkala ke zdi, říkala: „Kdo je to, Bože, co je to?“ Říkala: „Před lety se stalo něco podobného.“

Utíkala, modlila se: „Co je to? Co je to?“

Ukázala se sousedka. Odvážila jsem se udělat jeden krok; ale uvědomila jsem si to a vyšla ven. Vycouvala jsem, vyšla ven, bez cíle; poprchávali netopýři, kamélie.

 

***

Velmi úzká řeka – i děti ji přeskočily – protínala sad. Na jejím břehu svatojánská jablka, jablka skoro bílá, skoro nebeská, andělské plody.

O půlnoci jsem vstala nahá; spala jsem a všechno jsem viděla jako za dne. Navíc si rostliny v té zahradě uchovávaly ve tmě své barvy. A tak jsem rozpoznala kopretiny, poupata růží, červená jako krev, mečík hořící jako kahan. Ucítila jsem vůni ovoce, ale nemohla mě zastavit. Vydala jsem se po stezce. Vedle mě míjely byliny: šalvěj, máty, arálie. Máty, arálie, listy, byliny. Došla jsem na konec.

Tam, daleko, a tam, blízko, se zjevil on, temný, nehybný, vždycky stejný, od pradávných staletí.

Zoufale jsem ulomila větvičku, držela jsem ji, jako bych se do ní oblékala. Ale všechno bylo marné. S krátkým výkřikem se to stalo, zase.

 

***

Odpoledne jsem na pastvině mluvila s Amélií. Amélie měla nebeské oči, obklopené tmou, šaty ze žlutého organtýnu; sukni s třemi volány.

Rozkrojila jsem několik jablek; v rychlosti jsem nachystala salát s mátou, který se ani neochutnal.

V končícím odpoledni procházeli kolem pastýři s krumpáči na ramenou. Říkali o mně: „Tamhle je s tou svou panenkou. Je větší než ona. Nebo skoro.“

Amélie měla tmavé oči, zlaté volány. Jako by se znovu dychtivě vyptávala. Vysvětlila jsem jí, že jí nemůžu nic říct. Že to je možná celé jedna velká lež, že se o tom píše v knihách, jako když to není pravda. Její oči předstíraly, že se lesknou slzami.

Tehdy jsem přivolala posledního pastýře; řekla jsem mu tajemství.

Pastýř jí cosi přikázal. Ona poslechla. Řekl: „Vypadá jako živá.“

To, co se stalo, bylo překrásné a příšerné.

Zírala jsem, utkvěle, a nezírala jsem. On se vzdálil jako první. Potom jsem i já pokračovala v cestě k domu, jako bych to šla vyprávět.

Jenom Amélie tam zůstala ležet a ještě se jí poškubávala zlatá křídla.

 

***

Snášel se bez varování, v tichosti (takový už je jeho organismus, říkali mi), na toho, koho si vybral, a poté, co se nasytil, vzlétal jako motor.

Nevím, jestli jich bylo hodně, stovky a tisíce jako ptáků, nebo jestli byl jediný.

Ten, kterého jsme všichni viděli. Ten, který pil ze všech…

A nyní, také nevím.

Vidím ho a nevidím ho.

Vyrazil s námi ve staré krabici.

Občas se vrhá na hvozdík.

 

***

Při návratu z města na venkov jasmíny, tak smyslně bílé, a ptáci se žhářskými, sametovými křídly, kteří byli i ve tmě pořád červení.

Nosí na hlavě nachovou růži.

Říká se o nich, že jsou homosexuální.

Připadají mi nesoudržní, jako by vyletěli ze džbánu nebo z koberce; ale dokonce trochu řvou, létají nízko a načrtávají tím proroctví.

Jednou, když je spatřila kamarádka, která přijela se mnou, vyděsila se a utekla, rozeběhla se zpátky do města.

(Otočila jsem se a viděla ji, jak pořád utíká.)

Pokračuji v cestě mezi černými sady a přízračnými jasmíny. A když jsem hodně unavená, položím si hlavu do dlaně a jdu dál, ve spánku, krok za krokem, bez chyby, až do rodného domu, ve spánku jdu do postele a za úsvitu slyším, jak matka vzlyká: „Necestuj v noci“, zděšeně mluví o jasmínech, o ptácích.

 

Ze španělských originálů vybral a přeložil Petr Zavadil.