Žiju svůj sen

V září navštívíte se svou nejhranější inscenací Adolf divadelní festival Sám na javisku v Trenčíně. Co považujete za klíčový aspekt své specializace na divadlo jednoho herce?

Je to velká čest a zodpovědnost zároveň, když si uvědomíte, že publikum nesleduje a neposlouchá po celou dobu představení nikoho jiného než vás. Jak vůči publiku, tak sami vůči sobě pak máte povinnost, aby tento vztah byl skutečně oboustranný. Teprve pokud se vám to podaří, stane se hra pro každého zúčastněného úchvatným dobrodružstvím.

Jak začala vaše divadelní kariéra?

Bude to znít jako klišé, ale mám to štěstí „žít svůj sen“, přestože se mi to povedlo až kolem čtyřiceti. Neměl jsem tehdy žádné vzdělání ani v oblasti herectví, ani v psaní. Všechno to začalo Adolfem. Už jsem ho hrál takřka po celém světě, ve více než pětadvaceti zemích a stále otevírá dveře mým dalším kusům. Absolutně si svou práci užívám a chci v ní pokračovat co možná nejdéle.

Proč jste si pro ztvárnění předsudků a netolerance vybral zrovna osobu Adolfa Hitlera? Není to trochu klišé?

Hitler je asi nejobecněji uznávaným ztělesněním předsudečného myšlení a netolerance, což umožňuje, aby se představení i diváci okamžitě setkali ve společném výchozím bodu. Moc zla spočívá v tolika různých věcech! Skrývá se v ideologii, která za zlem stojí, a ve zdánlivě logickém procesu uvažování, který zlo ospravedlňuje. Když jsem hru psal, chtěl jsem ukázat, že Hitler uměl nakazit svou deformovanou logikou celý národ. Chtěl jsem sám pro sebe napsat hru, která by nahlodávala spokojenost publika, chtěl jsem, aby publikum nejen pohodlně sedělo a sledovalo dění, ale také bylo součástí určité emocionální cesty. Věřím, že o klišé se nejedná. Pokud bych se jen bez rozmyslu ohlížel zpět, pak by se to za klišé asi označit dalo, ale já Hitlera používám, abych ukázal, že předsudky mohou být i dnes zneužity podobným způsobem. V posledních letech sledujeme po celém západním světě vzestup nacionalistických politických stran, které využívají rasismu a netolerance lidí. Sahají přitom po metodách, které se velmi podobají těm Hitlerovým. Nesmíme polevit v obezřetnosti, aby naše vlastní netolerance – a netolerantní jsme skutečně všichni – nebyla už nikdy takto zmanipulována.

Asi nejsem sama, komu se zdá, že současné šíření názorů radikální pravice v západním světě je ještě horší než situace, jaká panovala před dvaceti lety, kdy hra vznikla…

Nejsem si jist tím, že by byl dnešek o tolik horší, ale zcela jistě nedošlo ke zlepšení a pro budoucnost vidím jen málo důvodů k optimismu.

Vyvíjel se nějak Adolf během let, co ho hrajete?

Ano, značně. Součástí hry je nečekaný zvrat, který se neustále mění tak, aby co nejlépe odrážel aktuální politickou situaci.

Všiml jste si nějakých změn v tom, jak publikum inscenaci přijímá?

Všiml jsem si, že se publikum dnes mnohem snáze urazí… Ale možná je to tím, že dnes si lidé jsou daleko více vědomi toho, že se vůbec urazit mohou. Převládající pojetí politické korektnosti učinilo kritiku jakéhokoli přesvědčení nebo způsobu života předmětem tabu. Někdy si říkám, zda neztrácíme schopnost rozlišit dobro od zla v případě, že tu či onu stranu urazíme.

V jednom starším rozhovoru jste mluvil o dříve nepřijatelných „věcech, které dnes od politiků přijímáme jako normální“. Tolerance nenávistných projevů roste, a to nejen přičiněním politiků nebo médií. V Česku například pozoruji, že si lidé zvykli vyjadřovat svou frustraci bez ohledu na cokoli – jako by získali nějaké nové právo…

Musíme v sobě vždy nalézt schopnost vyjádřit nesouhlas nebo oponovat, když jsme svědky čehokoli nebezpečného pro společnost, v níž žijeme, a zvlášť když jsme dnes tak blízko jeden druhému. Svět 21. století je skutečně malý a komunikace tak rychlá, že jsme nuceni uvažovat v širším kontextu. Lecjaká novinka může ovlivnit celý svět způsobem, který si naši rodiče vůbec nedokázali představit. Náboženská vyznání a filosofické doktríny, které se objevují, aby ochránily určité společnosti, musí být vzhledem k jejich většímu dopadu o to víc zpochybňovány. Děsím se toho, že by jedna malá jiskra někde v koutě světa mohla zažehnout rozsáhlý celosvětový požár.

Co když se ale lidstvo probere jen díky otřesu? Věříte v možnost pokojné proměny společenského vědomí?

Potřebujeme si čestně a otevřeně připomínat a reflektovat velké konflikty minulosti a učit se z nich. Pokud to dělat nebudeme, jsme odsouzeni k tomu je opakovat.

Hra Churchill vypráví o tom, co by řekla socha titulní historické osobnosti, kdyby jednoho dne slezla ze svého podstavce. Tuším, že v tomto případě vám šlo hlavně o demytologizaci Winstona Churchilla…

Doufám, že všechny historické postavy, které si vybírám, znovu učiním skutečnými, trojrozměrnými lidmi namísto plochých obrázků z historických knížek a pamětí. Máte pravdu – předpokládá to především ukázat jejich lidskou stránku.

Kterou ze svých postav máte nejvíc v oblibě, lze­-li to vůbec rozhodnout?

Celkem překvapivě je to fiktivní postava – zvoník od Matky Boží. Myslím, že je to pravděpodobně nejpoetičtější záležitost, jakou jsem kdy napsal, a má sílu lámat publiku srdce.

Zdá se mi ale, že máte v oblibě především silné osobnosti a ideologické vůdce, ať už je dnes oslavujeme nebo odsuzujeme. Jak si vybíráte postavy, o nichž píšete své hry?

Mám pár zlatých pravidel. Musím být schopen přiblížit se jim trochu vzhledově i hlasem, musí pro mne být zajímavé, musely nějakým způsobem změnit svět, v němž žily a pracovaly, a nesmějí být pohledné, krásné či dokonce sexy, protože bohužel, abych byl zcela upřímný, já takový nejsem a být nemohu. Každopádně mám dojem, že jsme se spolu bavili příliš vážně na to, že jsem ve skutečnosti spíš takový srandista.