Budoucnost musí být feministická

Při své prezentaci v galerii tranzitdisplay jste věnovaly dost pozornosti globalismu a komplexnosti dnešního světa a feministickým závazkům těmto výzvám čelit. Můžete popsat nejdůležitější body svého manifestu?

Diann Bauer: Náš manifest se dotýká problému měřítka. Pokud chcete vytvářet životaschopnou budoucnost, je naprosto klíčové vzít v potaz globální měřítko, neboť život lidí je dnes určován globální infrastrukturou. A pokud chcete vytvářet budoucnost, musí být feministická – proč taky vůbec plánovat jinou? Genderové nerovnosti jsou sice centrálním tématem našeho textu, jde však také o potřebu feminismu jako nezbytného základu pro každý další projekt orientovaný na budoucnost.

Patricia Reed: Jedním z důvodů, proč se manifest daří šířit, je rozmanitost jeho témat a široké zaměření na lidi s rozdílnými prioritami. Můj zájem například spočívá v propojení feminismu s univerzalismem, se štědrostí a problematikou poznávání – především kvůli měřítku a mezioborové složitosti problémů, jimž čelíme. Potřebujeme dosáhnout uvědomělého úsilí, nová ekonomická struktura nevznikne jen tak z našeho snění. Jakkoli je důležité cítit nadšení pro alternativní modely budoucnosti, nakonec se neobejdeme bez nudné práce při modelování různých nezbytných aktivit, což nemusí být zrovna moc sexy, ale jako jediné to může mít opravdový dopad. V našem nevelkém kolektivu šesti osob můžeme podniknout jen skromné kroky k přeměně této složité problematiky v koherentní a použitelnou formu. Manifest tedy není platformou, která by mohla zajistit všechnu tu nezbytnou nudnou práci, již je v této věci potřeba udělat. Chtěli jsme ale vytvořit jakýsi základ pro ty, co potřebují povzbuzení.

D. B.: V naší skupině čteme různé teoretické texty, každý z nás má poněkud odlišné zaměření a vnáší je do manifestu v různých podobách, aniž bychom se soustředili na tytéž cíle. Témata se nicméně různě překrývají. Naprostý konsensus ve všem pro nás není tak důležitý, proto i náš projekt zůstává nedogmatický a udržitelný.

P. R.: Podstatné je pro nás také vypořádat se s problémem purismu. Jelikož existuje spousta různých aspektů sociálně politického diskursu, je zapotřebí nějaké dohody. Žijeme v pluralistickém světě, na politické rovině budou vždy nutné kompromisy, a proto je důležité si ujasnit, jaké jsou naše hodnoty a také jak nastavit nepuristický přístup, aniž bychom zabředli do nějaké z podob triviálního liberalismu. Čistě puristický projekt by však byl nerealistický a nebezpečný, jak ukazují historické příklady, které nemůžeme ignorovat.

Manifest je značně naléhavý. Jde o reakci na konkrétní materiální podmínky?

D. B.: Metodika spočívala ve společné práci na jednom Google dokumentu a byla náročná a neustále se měnila. Stanovili jsme si termíny, pak jsme je sice nedodržovali, ale nakonec to přece jen začalo fungovat.

P. R.: Pokud jde o otázku naléhavosti – každý, kdo dnes čte noviny, musí zaznamenat, jak naléhavým problémům čelíme. Manifest vznikl v roce 2015. Budoucnost se tehdy zdála nepatrně nadějnější a existovala jiná ohniska naléhavosti než dnes.

D. B.: Tehdy byl ve vzduchu pocit, že se něco od základu mění. Tento sdílený pocit očekávané změny však stále trvá, a proto je potřeba rozvíjet představy o tom, co chceme dále vytvářet.

P. R.: Zjevně se nacházíme v momentu hegemonických změn. Neoliberalismus ztrácí svoji mytickou sílu, obyčejní lidé už jeho projevům bezmezně nefandí. Uplynulo osm let od finanční krize, která paradoxně přinesla ­ještě více neoliberalismu, a je frustrující sledovat příznivce extrémní pravice, jak bohatnou na deflaci. Musíme si s touto situací poradit, velmi častá kritika vůči levici však zní, že se neumíme organizovat a trávíme spoustu času vzájemnými útoky místo hledání společných postojů, které by nás semkly a produkovaly strukturální, ne jen idealistické návrhy.

Tvrdíte, že váš manifest je kritikou feminismů 21. století, jakým je ekofeminismus nebo postmoderní feminismus identity, za jejich přílišný důraz na skromnost nebo lokálnost. Xenofeminismus nepostrádá ambice, ty ale mohou zároveň působit kontraproduktivně a snad mohou být chápány i jako odcizující. Jak ale vybudovat masové kolektivní hnutí z pozice antagonismu a odcizení?

P. R.: Manifest byl napsán záměrně provokativně, a to hlavně ze strategických důvodů. Radikální tón je důležitý, aby se text dostal za hranice akademické obce. Neměli jsme v úmyslu používat novinářský jazyk, takže je namístě kritika jazykové nepřístupnosti. Nyní je ale potřeba přijmout manifest jako soubor problémů, které je třeba řešit, a přestat přemýšlet o místním a globálním v binární opozici. Myslet si, že jsme proti lokálnímu, je mylné – naším cílem je lokální a globální propojit, jde o aplikaci vhodného měřítka. Není příliš efektivní organizovat komunitní zahradu a snažit se naplnit ji všemožnými politickými významy, aniž by se uvažovalo o rozsahu a důsledcích akce. Jinak to podle mě není politické gesto. Můžete mít krásné komunity, to je v pořádku, ale vzhledem k rozsahu problémů, jimž čelíme, to nestačí.

Problémem je nedostatek „spojovacího materiálu“. Jak vytvořit prostor pro společné úsilí? Boje, které jsou vedeny určitými skupinami nebo komunitami, jsou často velmi důležité, je však potřeba je koncepčně a strategicky propojovat, aby vznikaly solidární metody. Ty se neobjeví jen tak samy od sebe. Je potřeba na nich pracovat. Dnes se často používá výraz intersekcionální jako odpověď na tyto potřeby, já ale raději ­používám slovo univerzální, neboť intersekcionalismus si přivlastnili různí tweetující politici, jako třeba Hillary Clintonová, a stal se mainstrea­mem. Jeho smysl se vyprázdnil a už nemá moc nabourávat status quo – což se v neoliberálním prostředí ostatně stalo i výrazu feminismus. Podle mě je užitečnější znovu přemýšlet o významu slova univerzalismus a využít jej jako nehomogenizující pojítko společných tužeb týkajících se budoucnosti.

D. B.: Myslím, že může existovat tvořivý antagonismus. Nemá smysl bojovat proti lidem, kteří vycházejí z podobné pozice – máme větší problémy a tohle je jen ztráta času. Jak již bylo řečeno, levice požírá samu sebe, a náš projekt by se tedy neměl od jiných iniciativ distancovat, ale snažit se je propojovat. Můžeme přitom být vůči sobě i kritičtí, aniž by to ale bylo samo o sobě cílem. Antagonismus nemusí být nutně negativní silou – v našem manifestu je chápán jako produktivní energie. Můžeme se učit i z názorů, se kterými nesouhlasíme.

Manifest xenofeminismu propojuje současný transfeminismus s feministickým transhumanismem a kyberkulturou devadesátých let a skrze nové teorie a zkušenosti se vypořádává s bílým suprematismem a s myšlenkou transhumanismu. Přirozeně se přitom střetává s eurocentrickým univerzalismem, který prezentuje muže jako bezpříznakové pohlaví, bílou rasu jako neutrální a cis identitu jako jedinou skutečnou. Jak oddělíte pravou univerzalitu od falešné a jak mobilizujete jednu proti druhé?

P. R.: Pojďme otázku obrátit: co je to falešný univerzalismus? Jak jste sama řekla, od doby osvícenství je „univerzální“ spojeno s eurocentrickou pozicí. To ale neznamená, že jde o něco univerzálního. Ve skutečnosti byla na celý svět uvalena evropská perspektiva, která není nijak univerzální, je to jen nafouknutá partikularita. Jak si ale představit nehomogenní univerzalismus? Tady jsou důležité právě ony sdílené hodnoty. Které z nich nám mohou sloužit jako univerzální spojovací mechanismus mezi rozdílnými komunitami a místy, aniž by staly triviálně liberálními? Jak po­­užít univerzalismus jako nástroj k mobilizaci a k vytváření koherence v heterogenním prostředí? „Univerzální“ se zde může zdát jako velice abstraktní pojem, já osobně bych se však snažila využít jej k maximalizaci lidské solidarity.

Ve svém manifestu hovoříte o zrušení genderu. Myslíte tím jeho naprosté odmítnutí, nebo vám jde spíš o svobodnou volbu genderových rolí?

D. B.: Jde nám o volbu genderových rolí. Není to tak, že by někdo z nás volal po skoncování s lakem na nehty nebo maskulinitou. Každý by měl mít možnost procházet různorodými místy na genderové škále. Pokud se v jednu chvíli identifikujete tak a podruhé onak, je to v pořádku.

P. R.: U „zrušení genderu“ je důležité si uvědomit, že nejde ani tak o skoncování s konstruováním genderu, jako spíše o zrušení struktur, které by kohokoliv mohly omezovat v různorodosti identit. Jde o to zrušit strukturální nespravedlnosti, kterými může jeden trpět a jiný z nich těžit, když se identifikuje s konkrétní genderovou rolí.

D. B.: A totéž platí pro genderově rozdělené povinnosti a otázku péče. Řekněme, že existuje nějaká vágně definovaná nutná investice do přežití druhu a že by měla být zodpovědností celého druhu, nikoli jen jeho poloviny. Nemůžu uvěřit, že o tom ještě stále musíme mluvit, mělo to být už dávno vyřešeno.

Když Marina Vishmidt volá po zrušení genderu, zároveň přiznává, že kapitalismus se s flexibilními genderovými performativitami vyrovná a že trh je genderově slepý. Jaká je pozice xenofeminismu, pokud jde o vztah mezi genderem a kapitalismem?

P. R.: Myslím, že oba pojmy jsou klíčové pro jakýkoli emancipační projekt, ale neřekla bych, že mezi nimi existuje přímá příčinná souvislost. Existují spíše paralelně a vzájemně se ovlivňují. Hlavní otázkou teď však není zrušení kapitalismu, ale co by mohlo přijít po něm. Politická teorie se hodně zabývala tímto bodem zlomu a okamžikem diskontinuity. Každá politická transformace zahrnuje tento předěl, nejde však jen o něj. Co uděláme další den, abychom zajistili trvalou společenskou transformaci a nejen chvilkový výkyv?

V manifestu xenofeminismu prohlašujete: „Ať je zde třeba sto pohlaví“ (Let a hundred sexes bloom). Když ale vytvoříme tolik rozdílností, jak potom budeme nacházet prostor pro solidaritu?

P. R.: Opravdu nosné myšlenky a silné koncepty by neměly být vázány na určité genderové kategorie, takže když se ptáte, jak konstruovat ono univerzální, pro mne osobně jde o koncept. A koncept je jakýmsi nástrojem – má různá využití a funkce v různých situacích v závislosti na politických a kulturních okolnostech. Myšlenka, která zajišťuje soudržnost, nicméně nevyžaduje příslušnost, neboť možnost jejího sdílení nebo nápodoby z ní činí základ pro společnou věc. A pokud jde o konkrétní aspekty – ty jsou materializací právě těchto sdílených statků. Musí však jít víc než jen o fantazii, je potřeba podporovat konkrétní narativy a síly, abychom měli jistotu, že tento postoj přežije.

Jako ženy bychom chtěly získat uznání za to, že odvádíme celou reprodukční práci, ale zároveň od ní chceme být osvobozeny. To nás přivádí zpátky k otázce zrušení genderu – jak začít, aniž bychom samy sebe pozitivně identifikovaly jako ženy?

D. B.: Vlastně v tom nevidím rozpor. Péče o děti je tvrdá práce a je třeba ji dělat, pokud chceme přežít jako druh. Neexistuje ale důvod, proč by na tom měla pracovat jen polovina populace.

P. R.: Myslím, že volání po společenském uznání této práce nemusí být paradoxní. Mohlo by být naopak prostředkem k dosažení cíle – k posunutí se směrem k rovnosti.

Zajímá mne překryv mezi transfeminismem a xenofeminismem. Transpolitika má v patriarchálním a transfobním režimu hodně vlastních problémů, lze se ale vyhnout její instrumentalizaci?

P. R.: Skutečně zde existuje jasný překryv: historická a aktuální podoba transfeministických diskursů měly na xenofeminismus obrovský vliv – trans těla totiž destabilizují „přirozenou danost“ pohlaví. Samotný xenofeminismus je vlastně queer transfeminismem. Trans a queer politika nás učí, že zdánlivě neměnné řády jsou ve skutečnosti tvárné. Jedná se o důležité konceptuální i praktické možnosti. Nechápu, proč bychom neměly chtít tyto mocné síly denaturalizace instrumentalizovat!

Jádrem xenofeministického manifestu je emancipační technokultura – má se stát digitálním nástrojem vzájemného propojování a sebeobrany. Jak xenofeminismus řeší nerovný přístup k technologiím? Co je pro xenofeminismus „otevřená platforma“?

P. R.: Pro nás je velmi důležité klást před slovo technokultura slovo „emancipační“. Xenofeminismus není technofetišistický, uznáváme, že problémy, kterým čelíme, nelze jednoduše omezit na technovědecká řešení. Jsou tu dva důležité aspekty. Jednak je nutné, aby naše definice technologie zůstala široká, tak aby sahala za aktuálně téměř všudypřítomný vztah se vším „digitálním“ nebo počítačovým. Samotný jazyk může být rámován jako druh technologie, protože je nástrojem šíření. V tomto ohledu nemusí být „platforma“ výhradně konektivní online hub, může jít také o vytvoření konceptů a pojmů, které umožňují styk různých orgánů, rozvíjení myšlenek a jejich přizpůsobování našim touhám a potřebám. Když jsme označili xenofeminismus za otevřenou platformu, měli jsme na mysli právě tuto charakteristiku „otevřeného zdroje“ konceptů a jejich sdílení. Druhý bod se týká nezbytnosti výpočetní technologie pro lepší epistemické směřování dnešní reality. Abychom ve věku globální komplexity vytvořili hypotézy o možných budoucnostech v měřítku celé planety, potřebujeme rozumět předmětům, které se snažíme transformovat – například ekonomice. Tyto široké domény však nemohou být pochopeny bez digitálního modelování. Propojení lidských a technologických kapacit bude pro promýšlení dalších scénářů budoucnosti nezbytné, a proto také feminismus musí být součástí tohoto procesu.

Xenofeminismus tvrdí, že antinaturalismus a antihumanizace vědění nám umožňují převrátit společensky zakořeněné pozice. Tato myšlenka se ve feministickém uvažování objevila velmi brzy, například v díle Donny Haraway nebo Shulamith Firestone. Co si myslíte o konci nukleární rodiny, je možné toho cíle s xenofeminismem dosáhnout snáz než s feminismem sedmdesátých let?

D. B.: Právě čtu texty N. Katherine Hayles, a abych byla upřímná, už je to pár let, co jsem četla díla Donny Haraway, takže v této souvislosti nemohu nic užitečného dodat. Snad jen, že nemám zájem o likvidaci nukleární rodiny, mnoha lidem tento koncept dobře funguje, ovšem jiné verze budování intimních vazeb by měly být v rámci kulturních i legislativních norem stejně přijatelné a mělo by být samozřejmé, že existuje rovná dělba domácích prací bez ohledu na pohlaví. Co se týče tělesnosti, opět nemám pocit, že mohu mluvit za xenofeminismus jako celek, protože to může být jedna z oblastí, ve které zastáváme různé pozice. Sama bych se zařadila do nekarteziánské linie: neexistuje žádný rozpor mysli a těla, protože veškeré lidské poznání je do jisté míry tělesné. Tělo však umožňuje velmi složitou kognitivní činnost, neboť našemu vědomému racionálnímu uvažování dodává informace, a to nám umožňuje rozvíjet představy a zároveň jimi být ovlivňováni. Tento pohled zastává i N. Katherine Hayles, která uznává technologii, a přitom se vyhýbá fantazírování o netělesné nesmrtelnosti, kterou by technologie umožnila. Můžeme technologii vzít za svou a zároveň přijmout naši zakotvenost v hmotné realitě, tvořené biologickou i technologickou částí, stejně jako přijmout naši konečnost. Tyto materiální podmínky nás určují. Pokud jde o xenofeminismus, naše konečnost a její poznání, pochopení a také konceptualizace je základem odcizení, které hlásáme.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.