Kdybych byl ekonom, tak první, co udělám, zeptám se, kolik taková kritika spolyká milionů. Říkáte žádné? No ale pak je taková instituce úplně k ničemu! Kdybych byl namočenej v literatuře, ptám se jinak, jenže já v té literatuře úplně nejsem, já mezi ty lidi, co tam patří, nevidím, ale něco si ještě pamatuju, třeba jak před pár lety nějaký romský autor dostal cenu. Takže byla to kniha roku, on sám nadějnej, a všichni z něj udělali málem to, a tam jsem to na nich poznal, jak to u nás s kritikou funguje. Kritiků o tom píše padesát, a chválou nešetří, nejlepší kniha naše a tak, a já nejsem žádný psychoanalytik a stejně jsem viděl, že ano, ten tu knihu četl celou, tenhle se do ní jen kouknul, ten ji nečetl vůbec… Ale protože ten nejuznávanější mezi nima, takovej, na kterýho si stejně nevzpomenu, tenhle kritik, tak ten toho romskýho vychválil do nebes, a najednou to vidím, jak se všichni až na pár výjimek drží toho, co řekne tenhle kritik, a tak tu knihu vynesou do nebíčka, že je to nadějnej autor a že čekají další… No a léta plynou a oni už o tom člověku nenapíšou ani řádku a on píše třeba dál, jenže najednou se objeví někdo úplně jinej, jeho knížka je podle nich daleko lepší a hvězda zhasla…
Protože co je vlastně kritika? Co je kritika, to je strašně důležitá otázka, a to je právě ono, vždyť dneska pro většinu lidí, když jako někdy si to slovo vůbec vezmou na mysl, no tak to je nějakej pisálek, kterej tam něco napíše a má za to peníze a víc o něm nepřemejšlet, a ten, kdo jako už třeba čte, tak řekne: já jsem si to jako přečet a já s tím nesouhlasím, a některý lidi zas taková kritika donutí jít a tu knížku si koupit, aby se přesvědčili, jestli měl pravdu anebo neměl, jo, ale jakej to vůbec má význam, ta kritika, jako pro nás, jako pro společnost? Kulturnímu jedincovi je jasný, že pro většinu lidí už kritik nemá význam, to jako ne.
Není v tom prostě… no, nebudu říkat objektivní, protože objektivní kritika, to je zas jen subjektivní věc, ale když se vrátím do osmdesátých let, tak je mi najednou jasný, že tehdy jsem měl větší přehled o zahraničních autorech, daleko víc než teď, i když vychází spousta periodik, ve kterých píšou, že ty knížky vycházejí, ale to je devadesát procent sexu a detektivek. Takže dostat se tehdy k těmhle informacím, tak pozor, ta možnost tady byla, to tu ty knihy, ať už opsaný nebo okopírovaný, chodily mezi lidma. Ale dneska? Dneska kouknu do sloupku, přijdu do krámu, říkám to hrubě, ale úmyslně, do krámu, a tam ty krásný vazby a já je všechny přejdu očima a říkám si: no, dobře, ale přijde mi to jako takový plytký spotřební zboží, takže se mi pak stane, že přečtu recenzi, koupím knihu v krásný vazbě, přejdu ji až nakonec a teď do toho koukám a hledám tajnosti, stejně jako dřív. V osmdesátých letech, když kritik něco napsal, to nebylo úplně důležitý, daleko důležitější bylo to, co naopak nenapsal, kritici tehdy psali úslužně, co se od nich čekalo, a my všichni jsme byli naučení číst mezi řádkama, potřebovali jsme vytušit, co von chtěl vlastně sdělit, on do toho sloupku tehdá nastrkal čtyři pět vět a díky těmhle pěti větám jsem o té knize věděl víc než dneska z šesti sloupků.
Dnes není nepřítel a kritik nemá jít komu proti srsti, tak se mi to zdá… A proto takový kritik nejprve musí zjistit, jak to udělat, aby před ním zase povstal nepřítel, povídám, vraťte nám nepřítele! A kdyby takovej kritik za něco stál, tak proti tomu nepříteli vybrousí všechny ty svý nástroje, když to řeknu naplno, a teprve pak by se mi vrátil ten důležitej pocit, že jsem tu já a je tu kritik a my dva společně víme něco, o čem náš nepřítel nemá žádný tušení… Anebo tehdy byli takoví kritici, kteří když nějakou knihu sundali na první dobrou, he, tak co jsem udělal já, že jo, hned jsem šel do krámu a tam si takovou knihu okamžitě koupil a bylo mi úplně jedno, že jsem pak dva dny nemohl kupovat sýr ani rohlíky, důležitý bylo mít tuhle knihu a číst ji, číst ji proti kritikovi, kterého jsem znal jako takovýho blbce, který píše podle zadání.
A teď, ať se na mě nikdo nezlobí, ale když přečtu kritiku, tak se nezbavím dojmu, že tady chybí odpor, že všechno to jsou jen takové lépe nebo hůře sepsané slohové práce. Takže už se nikdy nemůže zopakovat situace, jakou jsem zažil s Johnovým Mementem, tehdy kdekdo málem vyskočil z kůže, na vydavatele se útočilo, kritika nevěděla, jak s knížkou naložit, a já jsem tenkrát ráno jel pro fůru do Slatiňan, ve čtvrtek v osm ráno přijdu do krámu a teď Memento. Všude na to fronty, ve Slatiňanech, v takový vesnici, nic, že jo, tam jim to bylo jedno. A všechny nás hrozně zajímalo, co k tomu napíše tenhle kritik a tamten… Ale dnes? Dnes by každý z kritiků nakonec napsal, že je to knížka hezká, anebo naopak že je to strašný brak, protože pan John už není oblíbený… A lidi ve Slatiňanech, teď nevím, možná už tam ani knihkupectví nemají, by Johna kupovali, ale kritika nic, tu by tohle vůbec nezajímalo, ta by se nezahazovala s lidovým čtenářem. Snad jen kdyby ten John měl někoho, kdo by nad ním držel, u koho by byl oblíbenej, tak to potom jo, protože říkám, kritika už u nás není objektivní, ale aby se nezapomnělo, já v té literatuře nejsem, jenže tím spíš vidím, že tu máme pořád nějaké skupiny lidí a ti na sebe drží. Kdepak, neplatí to pro spisovatele odjinud, týká se to hlavně těch našich, tihle se můžou a tamti zas naopak vůbec, a tak nakonec nezbývá než se vzájemně podržet, a tohle je dnes taky kritika, osobní animozity a přátelství na život a na smrt.
Autor je venkovský písmák.