Literární kritika publikovaná v periodickém tisku během normalizace byla poplatná dobovým kritériím kladeným na uměleckou literaturu, ideologie se však v textech projevovala spíše implicitně. Kritiky psané v letech 1970 až 1977 chtěly především promlouvat společně s dílem. Spoluvytvářely tak prostředí, v němž byla polemika v podstatě nemožná.
Literární historik Jiří Brabec v článku Svoboda díla z nesvobodných časů (Nové knihy č. 1–2/1990) napsal, že ve druhé polovině 20. století „sama existence stálého mocenského tlaku poznamenala – ať již přímo nebo nepřímo – všechna díla, která tehdy vznikala. Intenzita tlaku i akcenty na ty či ony složky se sice proměňovaly, ale stále existovaly oficiální ideologické normy, které určovaly, jaká díla mají být preferována, jaká trpěna, jaká zakazována, jaká pronásledována.“ To se samozřejmě projevovalo i v tom, jakým způsobem o literatuře psalo.
Důvěrné srozumění
Mezi lety 1970 a 1977 se literární kritika objevovala především ve třech celostátních periodikách: Rudém právu, Tvorbě a Literárním měsíčníku. Zaměříme-li se na oblast poezie (v uvedeném období vyšlo něco málo přes sto básnických sbírek), zjistíme, že v prvních dvou letech byla recipována čtvrtina vydaných knih a v následujících letech se počet recenzovaných titulů zvyšoval, což bylo dáno mimo jiné nárůstem publikačních možností. Zásadní vliv na literární život v době normalizace měl především dokument nazvaný Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, ale také zpráva Jana Kozáka z ustavujícího sjezdu Svazu českých spisovatelů. Určovaly nejen směřování literatury a kritiky, ale působily i na samotné vyjadřování recenzentů – v jejich článcích se tak objevovala spojení jako „modernost v obsahu i formě“, „socialistické hodnoty“ či „žánrová bohatost“.
Celonárodní deník Rudé právo, vydávaný jako orgán ÚV KSČ, se recenzování básnických sbírek věnoval výběrově. Většina publikovaných textů se snažila zařadit danou sbírku do kontextu doby a vymezit ji vůči produkci druhé poloviny šedesátých let. Neuváděla se však jména konkrétních autorů, vůči nimž se nově vznikající lyrika vymezovala, a stejně tak se nepsalo o tehdejší kritice, ale upozorňovalo se spíš na poetologické kvality pojednávaných textů. Poezie neměla být příliš „přepoetizovaná“, její součástí neměly být „mnohastupňové abstrakce“ či „okázalé hlubokomyslnosti“. Na pomyslném piedestalu pak podle recenzentů stála lyrika přírodní, neboť právě skrze ni bylo možné promlouvat k lidem a dosáhnout „důvěrného srozumění“ mezi básníkem a čtenářem.
Zastavit se a žasnout
Týdeník Tvorba, nesoucí podtitul Časopis pro politiku, vědu a kulturu, vycházel od podzimu 1969 a vydávalo jej Rudé právo. Od čísla 40/1971 až do konce roku 1976 doplňovala Tvorbu jednou měsíčně příloha nazvaná LUK (Literatura – Umění – Kritika), v níž se objevovaly nejen obsáhlejší texty o nových básnických sbírkách, ale také teoretické kulturně-politické texty, jako například programové prohlášení Svazu českých spisovatelů nebo šestidílný seriál Jiřího Hájka nazvaný A co literatura?, pojednávající o pozici a směřování socialistické literatury.
Recenzenti publikující v Tvorbě si zpravidla všímali dodržování gramatických (obzvlášť syntaktických) pravidel ve sbírkách a za nevhodné považovali přílišné tvoření neologismů, jež podle nich čtenáře matou, stejně jako velké množství intertextuálních narážek. Kladně hodnoceny byly sbírky, které pojednávaly o dobových nešvarech: maloměšťáctví, špatné pracovní morálce, čachrování, melouchaření či o konzumním způsobu života. Často se tu objevovaly úvahy nad tím, kdo je vlastně básník a jaké jsou jeho úkoly: podle Jiřího Hájka poetové měli pomáhat „vyprostit zemi z nelidství“, Josef Peterka připomněl, že „zodpovědnost osobní a odpovědnost za svět se prostupují“ a že básník není „domácí kutil, ale obyvatel planety“, který by se měl podle Karla Sýse umět „zastavit a žasnout“, na což volně navázal Václav Jelínek, když napsal, že básník by měl svou „střízlivostí a střídmostí připomínat, že není pouze z rodu básnického“.
Na podzim 1972 začal vycházet Literární měsíčník, orgán Svazu českých spisovatelů. Recenze básnických sbírek se nejčastěji objevovaly v rubrice Fórum, v rubrice Dílna zase vycházely reakce na poezii debutantů. Tvorbě některých autorů byly věnovány obsáhlé články, jejichž autorem byl většinou Oldřich Rafaj, od roku 1974 šéfredaktor měsíčníku. Kritiky mnohdy hodnotily nejen aktuální knihu, ale celé dílo daného básníka. Program Literárního měsíčníku nastínil v úvodním článku Na cestu Jiří Taufer, podle něhož bylo nutné vyvést poezii z krize, do níž se dostala i kvůli tomu, že se uzavřela do mikrosvěta básnického subjektu. Redakce proto měla ve svých recenzích podporovat texty vyjadřující „objektivní zkušenost“ a „odklon od abstraktního spiritualismu“. Básník je tu charakterizován jako „dělník slova“, který bojuje za „osvobození sebe sama z pout nihilismu a sobectví“.
Invalidizace slov
Jazyk recenzí otiskovaných v Literárním měsíčníku je oproti Rudému právu a Tvorbě zpravidla košatý a barvitý, ale mnohdy právě to ztěžuje porozumění, zamlžuje význam napsaného. Příkladem takového vyjadřování budiž užívání slova metafora – její významová extenze je v jednotlivých recenzích dosti rozbujelá, z jednoznačného termínu se stává slovo s nesčetným množstvím významů. Lze se tak dočíst, že i „volný verš musí mít svou metaforiku“ (rozuměj formu), že báseň obsahuje „mnohostranný metaforický význam“ (umožňuje tedy víc než jednu interpretaci), že je to prostředek „spoutávající neklidnou a vynalézavou obraznost“. Pro Bohumila Svozila, který se metafoře věnoval i na teoretické úrovni, je to označení pro „postupně rozvíjený smyslový vjem“. Metafora tedy není definována jen jako básnická figura, nýbrž jako nadřazený poetologický termín, který v sobě zahrnuje informaci o autorské poetice, ale také o specifickém jazyce sbírky. Tím, že se metafora stává označením téměř libovolného tropu, figury či autorské strategie, se ovšem do značné míry ochromuje možnost přemýšlet o poezii, protože sama kritika čtenáře připravuje o nástroje, s jejichž pomocí by mohl jednotlivé texty uchopit.
Jan Lopatka v jednom ze svých textů z roku 1968 vymezil dobově poplatnou, ale nikoli propagandistickou literaturu jako „literaturu speciálních funkcí“. Různé speciální funkce však plnily i mnohé recenze. Pro jejich autory nebylo ani tak důležité, jestli literární dílo promlouvá samo o sobě a svým vlastním jazykem, ale zda odpovídá dobovým požadavkům – je to kritika poměrně stereotypní, strukturně podobná, variovaná podle řemeslné a jazykové zdatnosti referujícího. Kritik tu přebírá od autora sbírku nejen jako umělecký artefakt, ale především jako prostředek pro výklad vlastního chápání světa. Takové speciální kritiky chtějí promlouvat spolu s dílem, spoluurčují jeho hodnotu v literárním provozu a hodnotí ve vztahu k dobovým kritériím nejen samotné dílo, ale také jeho autora, přičemž kritici své soudy zpravidla nijak neargumentují. V tomto prostředí nejenže se nelze hájit, ale vzhledem k invalidizaci pojmů je postupně znemožněna jakákoli polemika a následně je ohroženo i samotné myšlení o poezii, potažmo literatuře.
Autorka je komparatistka.