Dvě soudní rozhodnutí z poslední doby, která se týkají (post)autonomní levice, stojí za pozornost, i když jen jedno z nich lze vítat. Městský soud v Praze v pátek 22. září vynesl po dvou a půl letech zatím nepravomocný osvobozující rozsudek, podle nějž se nepodařilo prokázat vinu třem lidem obžalovaným z přípravy teroristického útoku na vlak, jedné obžalované z toho, že věci nezabránila, a další z údajné přípravy útoku na veřejného činitele. Státní zástupce se odvolal, ale snad lze předpokládat, že případ Fénix – jenž stojí a padá s nevyjasněnou rolí policejních agentů a v němž hrozily až dvanáctileté tresty, přičemž zpočátku se mluvilo dokonce o doživotí – zůstane jen odstrašujícím mementem tristního postupu policie i státního zástupce a podobná kauza se v budoucnu už nebude opakovat. Připomeňme, že dva z obžalovaných strávili dlouhou dobu ve vazbě, v případě Martina Ignačáka šlo dokonce o šestnáct měsíců. Na českou verzi RAF (Frakce Rudé armády) si tedy natěšení policisté budou muset zřejmě ještě počkat. Veganští anarchopacifisté, kteří se zapletli do zmatečné hry na kočku a myš s policejními agenty, se totiž Andreasi Baaderovi s jeho výmluvnými hesly „Bouchačka mluví“ nebo „Střílení je jako šukání“ nepodobají ani v nejmenším.
Druhý rozsudek Městského soudu o neprodloužení smlouvy autonomnímu sociálnímu centru Klinika pravomocný je, a pokud bude potvrzen činy, lze očekávat tradiční vývoj, na jehož konci bude s největší pravděpodobností pasivní odpor kolektivu Kliniky a nepoměrně aktivnější policejní zákrok, jenž povede k vyklizení budovy. Bude se tak opakovat situace po vyklizení vily Milada v roce 2009 a Praha přijde o jediný squat a zároveň významné nezávislé centrum alternativní kultury, které už skoro tři roky úspěšně funguje.
Za ty tři roky se toho kolem Kliniky dost událo a občas to dokonce vypadalo, že by se Praha mohla po vzoru jiných velkoměst s místní (post)autonomní enklávou docela pohodlně sžít. Ukázalo se například, že o budovu Kliniky lze přijít, pak si ji symbolickým znovuobsazením zase na chvíli vzít zpět a nakonec ji na rok získat v regulérním výběrovém řízení. Viděli jsme vůbec věci jinak nevídané, třeba na místní poměry širokou podporu veřejnosti, o níž mohla squatterská scéna v době vyklízení Ladronky a později i Milady jenom snít. Druhou stranou téže mince byli squatteři, kteří se nebáli vyjednávat s politiky, a pokud to jen trochu šlo, hledali veskrze legální cesty, jak dosíci svého. Snaha to byla sice pochopitelná, ale také občas možná až moc urputná – hlavně ve fázi počáteční důvěřivosti. Postupně se totiž ukázalo nejen to, že se rozhodně nedá věřit Andreji Babišovi a jeho chvilkovému záchvatu nonkonformity, ale tak úplně ani předsedovi Zelených Matěji Stropnickému, jenž s budoucností žižkovského centra nejdříve svázal svůj exekutivní politický osud, ale s blížícími se volbami seznal, že i když squatting možná díky Klinice na chvíli rezonoval mezi pražskými liberály, pro většinu voličů to není zásadní téma a že z hlediska případného úspěchu ve volbách může být dokonce nebezpečné.
Hlavně jsme ale nahlédli do místa, které možná nebylo tradiční squatterskou komunitní laboratoří obrácenou dovnitř, ale o to více se dokázalo otevírat navenek. Solidární a samosprávná praxe se tu ustavičně kloubila s teorií, takže se například pomáhalo uprchlíkům v míře, jakou by Klinikářům mohla závidět nejedna neziskovka, vedle toho se pořádaly přednášky na úrovni, jež by slušela leckteré fakultě, a cizí jazyky se zde vyučovaly pomalu jako na jazykové škole. Anarchistický punkový náboj, který si většinou spojujeme se squaty z pražské minulosti, jako by vědomě ustoupil občas až liberální umírněnosti. Vedlo to třeba i k tomu, že se na Klinice přestal pít tvrdý alkohol a následně se po vzoru vyspělého světa uvnitř zakázalo kouřit, a to s předstihem před zákonem, jenž nařídil to samé i pro hospody nebo kavárny. Balancovalo se zkrátka někde na pomezí squatu a skautské klubovny a zdálo se, že by to mohlo zabrat. Nikoliv ovšem na soudní senát, který nepřihlédl k nepřeberným souvislostem, jež dokazují, že v případě roky opuštěné budovy nikdy nehrálo roli, že by ji potřeboval vlastník, nýbrž hlavně politická snaha, aby zmizelo svobodné centrum, které svou filosofií nezapadá do kapitalistického světa, v němž vlastnictví stojí vysoko nad morálkou. Pokud se naplní nejčernější scénář a kolektiv Kliniky bude vyhozen ještě dříve, než se jeho odvolání dostane k Nejvyššímu soudu nebo bude zamítnuto, opět se ocitneme v situaci, kdy se české squatterství smrskne na symbolické a mediálně vděčné jednodenní obsazovačky nevyužívaných budov. Tyto akce sice poukazují na nesmyslnost systému, jenž nechává chátrat prázdné domy, ale těžko mohou nahradit kontinuálně fungující autonomní centrum.
Asi není náhoda, že Klinika byla často účelově spojována s kauzou Fénix, aby to vypadalo, že jde o doupě levicových extremistů, kteří nemají daleko k terorismu. Když jsme nyní přišli o první porevoluční levicové „teroristy“, které přivedly na svět elitní bezpečnostní složky státu, zbývá už jen parta idealistů, kteří chtějí hlavně pomáhat a tvořit, spíše než revolučně bořit zavedené pořádky. Zanedlouho možná zmizí z našeho zorného úhlu i oni. Tolik k českému levicovému terorismu.