Migrace, hrozba budoucnosti

Veřejně vyjadřované postoje sociologa a politika Jana Kellera k migraci (ale také třeba k nevládním organizacím a ekologickému hnutí) v posledních letech opakovaně vyvolaly rozruch až zděšení, přinejmenším mezi částí jeho někdejšího publika. Obrat intelektuálního gurua české levice k mainstreamové xenofobii a paranoidnímu klausovskému nacionalismu byl vysvětlován jeho zaprodáním se novým mocenským elitám, jeho politickou kariérou pod hlavičkou ČSSD anebo panikou vědce, jemuž se ztrácí hlavní výzkumný subjekt, totiž střední třída. Nová publikace Jana Kellera, nazvaná Evropské rozpory ve světle migrace, proto mohla být pro autora příležitostí, jak své postoje vysvětlit a obhájit vlastní stanovisko.

Pocit ohrožení

Hned v úvodu knihy si autor odpovídá na otázku, jak spolu souvisí různé vnitřní problémy Evropské unie a migrace. Prohlašuje přitom, že jejich souvislost je spíše nepřímá a že chce migraci použít především jako zvětšovací sklo, které mu umožní demonstrovat vnitřní rozpory evropského projektu. Tyto rozpory přitom Keller chápe nikoliv jako běžnou součást politického a společenského života, ale jako fatální nerovnováhy, které Evropu paralyzují a nezbytně vedou nejen k její krizi, ale přímo k jejímu zániku.

I bez použití zvolené lupy v podobě migrace ovšem sám autor řadu kritických trendů v evropských společnostech již v minulosti popsal. Jde především o jeho ústřední téma zániku středních vrstev, které tematizoval například ve Vzestupu a pádu středních vrstev (2000) nebo Sociologii středních vrstev (2012). V nejnovější publikaci ke svým dřívějším analýzám bohužel mnoho nepřidává. Snad jen konstatování, že střední třídy ohrožené sociálním sestupem mají dobrý důvod odmítat migranty jako nebezpečné konkurenty v soutěži o čím dál prekarizovanější pracovní pozice i jako možnou zátěž sociálního systému.

S tímto pocitem ohrožení se Keller silně – i když do značné míry nereflektovaně – ve svém výkladu ztotožňuje. Prokazuje to nejen opakováním emocionálně zabarvených sousloví jako „masová migrace“ či „migrační vlna“, ale třeba i tím, že úvodní přehledovou kapitolu o vývoji migračních politik Evropské unie nazval Evropa ve stínu migrace. Keller ovšem zdaleka není jediný, kdo o zvýšení počtu uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu nebo severní Afriky v posledních letech (a zvláště v roce 2015) mluví jako o „migrační krizi“. I přes opakované výhrady odborníků k tomuto pojmu sousloví zdomácnělo mezi mnohými společenskými vědci. Ti ovšem většinou nereflektují migraci v Evropě jen jako nějaký náhle se objevivší „stín“ – ať už je tím míněn mimořádný vnější zdroj ohrožení sociálních a politických systémů v Evropě či bezpečnostní hrozba.

Nežádoucí faktor

Jak upozorňoval například polský sociolog Zygmunt Bauman ve svém eseji Migration and Identities in the Globalized World (Migrace a identity v globalizovaném světě, 2011), historický vývoj spojený s kolonizací, dekolonizací a globalizací učinil evropské státy zeměmi imigrace, přičemž nelze stěhování obyvatelstva v Evropě zužovat jen na příchod uprchlíků z Blízkého východu či Afriky. Ignorování širšího kontextu migrace – díky němuž vidíme, že se například Británie stala nejen cílovou zemí pro rozsáhlou imigraci ze svých bývalých kolonií nebo střední a východní Evropy, ale zároveň se miliony rodilých Britů přesunuly do Austrálie či Španělska a statisíce třeba do Nigérie – znamená opomíjet, že již před „migrační krizí“ do velké míry platilo, že populace téměř všech velkých evropských zemí tvořily soubory různých diaspor. Kellerovo ostré rozlišování mezi migranty a domácími obyvateli tak mnohdy neobstojí.

Spory a diskuse o potřebě či povaze integrace, inkluze nebo asimilace skupin obyvatel různého původu, které velmi stručně shrnuje, jistě není možné zlehčovat či podceňovat. Už proto ne, že se stávají v řadě zemí výbušným politickým tématem, které, jak Keller ukazuje, může zastiňovat zásadní vnitřní rozpory, jež Evropa musí řešit. Mezi ně autor řadí především rostoucí ekonomickou nerovnost uvnitř národních států, daňové úniky a bezohledné prosazování zájmů nadnárodního kapitálu, sociální dumping, ekonomický nesoulad mezi rozvojem evropského Jihu a Severu a příjmové nerovnosti mezi Východem a Západem.

Klíčové ovšem je, zda je migrace v tomto kontextu chápána jen jako komplikace a nežádoucí vnější faktor, anebo je vnímána jako nedílná součást minulé, dnešní i budoucí Evropy. Druhý zmíněný postoj Keller ve své knize spíše ironizuje, když interpretuje stanovisko nevládních organizací. To podle něho ilustruje příklad takzvaného Migračního manifestu českých nevládních organizací pracujících s uprchlíky z roku 2015. Manifest prý ospravedlňuje migraci argumenty pocházejícími ze světa fantazie, když hlásá neomezenou vstřícnost vůči migrantům. Keller na důkaz jím vymezeného nerealistického typu argumentace selektivně cituje z dokumentu a zcela opomíjí jeho zásadní východiska. K těm patří například vyjádření signatářů, že „tento Manifest není požadavkem na zrušení hranic, víz či dalších zákonem stanovených omezení. Je apelem na dodržování ústavy ČR a výzvou k vnímání lidské migrace jako normálního stavu, kterému lze v odůvodněných případech klást překážky, nikoliv jej však již předem chápat jako anomálii.“

Našinec není cizinec

Podobné manipulace se autor dopouští i na jiných místech knihy, když se například odvolává na pochybnosti francouzského filosofa Etienna Balibara, zda si Evropa dokáže vytvořit mechanismy kolektivní solidarity, které by zvrátily rostoucí nerovnost a exkluzi způsobenou globalizací. Keller přitom opomíjí zmínit, že i přes tyto pochybnosti zůstává Balibar rozhodným stoupencem evropského projektu a také univerzalismu, který překračuje chápání občanství jako kategorie úzce svázané s národním státem, jak dokazuje například jeho letošní interview pro vydavatelství Verso.

Jakkoliv se dá pochopit Kellerova frustrace z toho, že se na evropské úrovni nedaří prosazovat jím propagované řešení problémů prostřednictvím zásadních daňových reforem (včetně výrazného zdanění velkého kapitálu), mzdovou a sociální konvergenci Evropy či ochranářské celní politiky, jeho stanovisko k migraci tím plně vysvětlit nelze. Autor ji každopádně v celé knize prezentuje téměř výhradně jako hrozbu či překážku žádoucího vývoje, což je na sociologa překvapivě jednostranný pohled.

Keller v knize neopakuje svá kontroverzní mediální vyjádření o možnosti zamezení migrace prostřednictvím intenzivní ochrany vnější hranice Evropské unie. Také přímo označuje za nerealizovatelný a nežádoucí rozpad Unie na národní státy ohrazené vysokými ploty. Není však schopen opustit binární uvažování typu našinec versus cizinec a zamyslit se hlouběji nad smyslem Evropy a nad vztahem mezi jejími vnitřními problémy a „Ne­­evropou“. V jeho pochmurných scénářích není místo pro hledání nového typu solidarity ani pro vize, které by poskytly naději do budoucnosti.

Autor je antropolog, působí na New York University.