Milý deníčku, Cikáni mi ukradli kolo!

„První nápad sepsat něco takového přišel už před lety, ale tehdy mělo jít čistě jen o moje vzpomínky na konkrétní události ze začátku devadesátých let. Tehdy se dělo hrozně moc, ale přitom o tom dnes víme tak málo (…) Ale ten konkrétní impuls přišel loni v létě, kdy jsem si přečetl knihu o historii anglických nacionalistických skinheads. Je to od roku 1979 do roku 1993, psal to člověk ze scény, který byl snad u všeho, a je to neuvěřitelně podrobné. Uvědomil jsem si, že něco takového tady chybí. Už jen z historického hlediska,“ přiblížil Filip Vávra, autor publikace Těžký boty to vyřešej hned!, své kronikářské ambice v rozhovoru, který poskytl webovému fanzinu Bohemia Skinheads Klan krátce před vydáním knihy.

Bestseller i učebnice

Název knihy je parafrází textu skinheadské kapely Orlík a napovídá, že autor je sice přímým účastníkem zaznamenaných příběhů, ale jeho vlastní invence moc daleko nesahá. Už od prvních stran je patrné, že si Vávra s přípravou svého druhého literárního počinu („sci­-fi román“ Nebeská družina o tankové jednotce SS, jež se přesune časovou smyčkou do středověku, vyšel v roce 2007 v nakladatelství Naše vojsko) nedal příliš práce. Zcela amatérská je publikace ostatně i po redakční stránce. Autorovým záměrem možná bylo připravit vzrušující a návodné čtení pro mladé, kteří touží po dobrodružství. Ani při nejlepší vůli se mu to však nedaří a těžko si představit cílovou skupinu, kterou by mohl svým psaním oslovit.

Vávra, jenž se po vzoru hrdiny Svena z Nebeské družiny postupně stal z radikála a českého fašisty něčím na způsob umírněného bílého evropského nacionalisty, se v již zmiňovaném rozhovoru rozpovídal o tom, že by jeho kniha měla uspět. Na otázku, zda „očekává bestseller, studijní učivo, nebo že kniha zapadne“, odpovídá: „Já doufám, že první dvě možnosti jsou správně. Vnímám dost velký zájem jak ze strany pamětníků, tak i mladších ročníků. Pro ty první to je vzpomínka na mládí, pro ty druhé v podstatě historická knížka. A samozřejmě, protože jiný takový zdroj informací tu neexistuje, z ní budou čerpat studenti různých humanitních oborů pro své bakalářské práce o čemkoliv.“

Kniha se opravdu tváří jako skutečná historická práce a je řazena chronologicky, počínaje rokem 1988 a konče Silvestrem roku 1992. Vávra uvádí, že šlo o „mravenčí práci“ – nejvíce času při přípravě mu prý zabralo vyhledávání a kontaktování pamětníků, tedy lidí, kteří se skinheady stali už před rokem 1989 nebo krátce po takzvané sametové revoluci. Dějinami subkultury ovšem čtenáře provází sám autor prostřednictvím svého dětského pohledu na zrod fenoménu skinheads. Je to něco na způsob „co jsem viděl ve svém okolí na Vinohradech, ve škole i ve skautském oddíle na Žižkově“.

Dostal či dal bití

Výsledkem je cosi jako nepovedená školní slohová práce, která jazykově odpovídá věku autora v době líčených událostí, tedy v raných devadesátých letech minulého století. Spíše než o historii jde o zmatený soubor nejrůznějších historek a zkazek někdejších nazi skinheadů. Tytéž události se v podání různých pamětníků mnohokrát zopakují za po­­užití jen trochu jiných slov, často dokonce na jediné stránce. Postupně se dozvídáme, kdo byl prvním skinheadem v Praze, že fenomén skins vznikl v rámci punkového hnutí a také o různých významných událostech, které hnutí skinheads formovaly. Pokud by nám šlo jen o informačně významná a přínosná fakta, asi bychom si vystačili s několika stranami autorova doprovodného komentáře a názvy jednotlivých kapitol. Zbytek totiž tvoří leckdy bizarní výplň nulové informační hodnoty, kterou však Vávra považuje za popis dobové atmosféry. Postupně se tak dozvídáme, kdy se kdo s kým porval neboli – jak to autor formuluje – „dostal či dal bití“. Do příběhů se přitom submisivně vtírá autorovo třináctileté ego s informacemi o tom, jaký účes, svetr či placku zrovna nosil.

Kdyby byla řeč o knize, jež chtěla zaznamenat módní trend, možná bychom mohli být shovívavější, jelikož informací o tom, kdo měl co na sobě, kdy se kdo „oholil“ nebo si pořídil prvního bombera, zde najdeme skutečně přehršel. Je sice pravda, že se v jinak „ucelené historické práci“ nedočteme, kdy si Vávra pořídil své první triko Fred Perry či boty Dr. Martens, zato se ale dozvíme, jaké barvy postupně v průběhu let vystřídal na své oblíbené letecké bundě.

Dutý jazyk vyprávění mimoděk dokládá realitu naziskinheadské scény v popisované době. Stále se opakující historky o „nahánění Arabů na Václaváku“ či „pogromech na Cikány“, které se děly se souhlasem většinové společnosti a za pasivního dohledu policie, mají svou výpovědní hodnotu. Přinejmenším dokládají názorovou prázdnotu a tupost subkultury, která ostatně i podle autora neměla dlouhého trvání. Sám Vávra si kupodivu udržuje poměrně objektivní přístup. Jeho líčení nejvýznamnějších okamžiků ve vývoji subkultury vcelku odpovídá historickým reáliím a ty méně významné jsou zas jen zapadlými vzpomínkami pamětníků, kteří si paradoxně pamatují, kolik vypili před pětadvaceti lety piv a co tehdy měli na sobě, ale už nevědí, s kým se potom poprali. Nutno také podotknout, že v případě významných konfrontací mezi nazi skins a tehdejší radikální levicí autor nevynechává ani ty případy, kdy holohlavci prohráli, a nešetří přitom kritikou jejich organizační neschopnosti. Přitom až nábožně opakuje slova jako řád, čistota, národ nebo rasa a neonacisty vykresluje jako elitu tehdejší ulice.

Bude zajímavé sledovat, jaký ohlas kniha, kterou si Vávra vydal sám, vyvolá. Těžko odhadovat, zda dílko může autorovi přinést nějaký zisk. Jisté ovšem je, že se prodává – pravděpodobně si je pořizují přinejmenším aktéři příběhů zde popsaných. Je ovšem otázkou, zda se při čtení nebudou cítit poněkud trapně.

Autor je spolupracovník redakce.