minirecenze

Jack London

Cesta

Přeložila Olga Špilarová

Volvox Globator 2017, 125 s.

V autobiografické vzpomínkové knize Cesta, poprvé vydané v roce 1907, se Jack London živým vyprávěním vrací do mladých let, kdy v šestnácti vyměnil svou oaklandskou kariéru lovce ústřic za toulání po Spojených státech, ježdění nákladními vlaky a žebrání. Kniha se odehrává v devadesátých letech 19. století, v časech ekonomické deprese, ale London svou tuláckou epizodu nechápe jako sociální výzkum ani nezbytnost z důvodu nouze, nýbrž jako dobrodružné zakoušení pocitu svobody: „Stal jsem se vagabundem, protože jsem kypěl životem a v žilách mi vřela krev, která mi nedopřála pokoje.“ Cesta bývá zmiňována jako předobraz Kerouakova románu Na cestě, ale lze najít společné rysy i s jiným dílem: London se totiž toulal ve stejné době jako narkoman a kriminálník Jack Black. Ten své vzpomínky pod názvem Nemáte šanci vydal až o dvě desetiletí později a jsou značně temnější. O vlivu Cesty na české čtenáře svědčí dvě různá vydání, která vyšla po sobě v letech 1922 a 1923 (v překladech Josefa Vorla a Marie Maškové). O jejich vlivu na český tramping píše v doslovu překladatelka Olga Špilarová. Její téměř třicet let starý překlad by ale bývalo bylo záhodno v novém vydání aktualizovat, případně opatřit vysvětlivkami, protože množství kryptických slangových a argotových výrazů, jež byly vybrány z různých zdrojů a navíc jsou ještě zvýrazněny kurzívou, působí poněkud nepatřičně. I tak je Cesta napínavým čtením o radostném přežívání na dně společnosti, hledání svobody a snaze vyhnout se stereotypu i mocenské kontrole.

Karel Kouba

Karen Joy Fowlerová

Čtenářský klub Jane Austenové

Přeložila Petra Jelínková

Plus 2017, 296 s.

Kniha velmi plodné americké autorky Karen Joy Fowlerové se už kvůli svému názvu a tématu (šest románů známé spisovatelky Jane Austenové) zdá být odsouzená k zařazení mezi dívčí nebo rodinné romány. Na první pohled to vypadá, že se děj bude odehrávat na venkově a hrdinkami pravděpodobně budou morálně silné dívky a ženy, které ostře kontrastují se svým okolím. Čtenářský klub, o němž se tu vypráví, vznikl v Kalifornii na začátku tohoto století a většinu jeho členů sice skutečně tvoří ženy, ale brzy se ukazuje, že ne každá chce a může vybočovat ze svého prostředí. K šestici milovníků slavné anglické spisovatelky patří středoškolská učitelka francouzštiny Prudie, dvě kamarádky Sylvie a Jocelyn, které se kdysi dávno seznámily na dívčím skautském táboře, stará dáma Bernadette, jež nedávno oznámila, že už se o sebe nehodlá starat, Sylviina dcera Allegra a jediný muž Grigg. Tito obyčejní lidé se vskutku příliš neliší od zbytku společnosti, žijí své životy a čtou i jiné knihy než Austenovou – například Grigg je velkým fanouškem sci­-fi. Ale právě v každodennosti a běžných starostech se skrývá hlavní styčný bod s romány Jane Austenové. Sama Fowlerová se však od nich svým přístupem výrazně odklání. Pokud jde o Austenovou, autorka byla natolik obezřetná, že k románu připojila synopsi šestice děl, o kterých se v knize mluví. Čtenář tedy nemusí mít obavy, že se v textu ztratí. Klidně může rovnou nalistovat konec knihy a obeznámit se s díly slavné romanopiskyně. Po pravdě řečeno ale vynechání této části ničemu neuškodí.

Olga Pavlova

Šimon Leitgeb

Mezi náma

Petr Štengl 2017, 46 s.

Když jsem četl Leitgebovu bezejmennou báseň o štěkajícím faráři, otištěnou v Nejlepších českých básních 2016, zaujala mě bezprostředností autorské výpovědi, naivizujícím pohledem na historickou skutečnost (práce vězňů v dolech v padesátých letech) a výraznou pointou, která báseň uzavírá do podoby lapidárního příběhu. Zároveň skýtala perspektivu jiného čtení, kdy příběh, podávaný s ostentativním odstupem, dokládá hodnotová měřítka autora. Báseň ve mně probudila nemalé očekávání, které ale Leitgebova knižní prvotina Mezi náma naplnila jen zčásti. V sousedství ostatních čísel sbírky se totiž farářův „biogram“ ve verších, rafinovaně jitřící naši historickou zkušenost, a tak rozšiřující básnickou výpověď o další rovinu, poněkud ztrácí. Navrch mají ve svém účinku ploché básně, jež takřka povinně zobrazují pouze neradostné osudy lidí z básníkova okolí. Opakující se postup činí ze sbírky svéráznou typologii poloh lidského trápení, která upomíná na Spoonriverskou antologii E. L. Masterse. Ale zatímco Masters, aby se vyhnul úskalí šablony, nechává o nelehkém údělu promlouvat samotné postavy svého básnického maloměsta, splývavost Leitgebových básní umocňuje fakt, že jsou bez výjimky podány jednotící perspektivou autorova alter ega. Čtenář tak brzy dokáže předvídat pointy. Zdánlivě nezúčastněný pohled na životní peripetie kamarádů a sousedů sice zvýrazňuje jejich tragičnost, ale to, co z básní v důsledku vystupuje především, je lhostejnost. Lhostejnost jako téma, výraz i účinek.

Martin Lukáš

Petr Blažek (ed.)

„Kéž je to všechno ku prospěchu obce!“

Jan Patočka v dokumentech Státní bezpečnosti

Academia – OIKOYMENH 2017, 528 s.

Další z řady publikací vztahujících se k letošnímu výročí Charty 77 přibližuje čtenářům osud jednoho z jejích nejznámějších signatářů – filosofa Jana Patočky. Zejména čtenáři obeznámení s nejnovějším výběrem esejů rozebírajících jeho myšlení (Jan Patočka v jubilejním roce 2017) možná zatouží po biografickém pohledu na předního československého filosofa. Takovou samostatnou práci by si Patočka jistě zasloužil, kniha z nakladatelství Academia a OIKOYMENH však zůstává na samém začátku cesty, která by k solidní autobiografii mohla vést. Edice pramenů z Archivu bezpečnostních složek, která tvoří drtivou většinu knihy (zhruba 450 stran), podává svědectví o sledování a šikaně, jíž byl Patočka ze strany tajné policie vystaven. Nejedná se tedy o biografii, pro niž by byl takový materiál nutně nedostačující, ani o obecnější analýzu fungování Státní bezpečnosti. Při absenci širšího badatelského cíle – a to i v úvodní studii – se tak vnucuje otázka, proč vlastně servírovat čtenářům „surový“ historický materiál. Je smyslem publikace ukázat spisy Státní bezpečnosti in vivo? Nebyla by v takovém případě vhodnější práce, která by analyzovala sám proces psaní udání, agenturních zpráv a způsob, jakým orgány StB popisovaly skutečnost? Pak bychom mohli zjistit, co bylo pro její příslušníky podstatné a z jakých prvků sestával jejich obraz světa. Nová kniha o Patočkovi takové otázky nastoluje, práci s hledáním odpovědí však nechává na čtenáři.

Václav Rameš

O těle a duši

(Testről és lélekről)

Režie Ildikó Enyediová, Maďarsko, 2017, 116 min.

Premiéra v ČR 21. 9. 2017

Letos na MFF v Berlíně zvítězil snímek O těle a duši, kterým se po sedmnácti letech vrátila k režii někdejší výrazná představitelka magickorealistických tendencí v maďarském filmu Ildikó Enyediová. A magický realismus se vrátil s ní. Snímek O těle a duši by se dokonce dal vyložit jako romance odehrávající se mezi pohádkou a realismem. Na straně civilní, uměřené, minimalistické a realistické kinematografie stojí lakonický stárnoucí ochrnutý ředitel jatek Endre. Ten potká magickou dívku jménem Mária, jež působí jako zakletá princezna s mimořádnou pamětí a stejně výjimečným strachem z lidského doteku. Obě postavy spojují dvě věci – práce na jatkách a sdílené sny, ve kterých se potkávají jako jelen a laň v lese. Řemeslně precizní komorní podívaná může na pamětníky působit jako návrat pozapomenuté a vždycky trochu riskantní stylizace, balancující na hraně naivního kýče. Tomu se film nejvíce blíží v závěru, v němž se éterická Mária učí navazovat fyzický kontakt se svým okolím. Větší problém nového díla Enyediové spočívá v tom, že by se její příběh dal stejně působivě vyprávět i jako krátký film. Jen díky charismatickému a zdrženlivému projevu představitelů obou hlavních rolí, který udává tempo celému snímku, nevyznívá O těle a duši nesnesitelně zdlouhavě. Ani tak ale není letošní vítěz Berlinale nijak zvlášť výrazný titul, spíš lehce archaická artová romance, ve které se jednoduše a celkem účinně střetávají protikladné principy.

Antonín Tesař

František Šmahel

Nahlédnutí do středověku. Mluva písma a četba obrazů

Karolinum 2017, 390 s.

Kniha Františka Šmahela se skládá ze tří studií, které spojuje téma písma ve výtvarném umění. V první kapitole se autor zabývá úzkou vazbou písma na mluvený a čtený projev ve středověku, následující část je věnována posvátným devočním předmětům a manuskriptům Divých lidí, jimiž se Šmahel zabýval již ve své předešlé publikaci. Závěrečná kapitola se soustředí na rukopisy z husitské éry. To, co dělá z této knihy skutečně zajímavé dílo mezinárodního dosahu, jsou ovšem zmíněné dvě kapitoly předchozí. Šmahel se v nich pustil na nepevnou půdu mezioborového výzkumu a po ní se odvážně dostává ke středověkým vizuálním dílům. Nejen že do interpretací vkládá teorie typologie a rétoriky, ale pouští se i do tématu performativity středověku. Člověk typografického věku, přehlcený vizuálním smogem, využívá ke studiu převážně texty. K četbě, meditaci a zbožné reakci negramotných středověkých lidí však sloužily obrazy, které plnily chrámy a veřejný prostor. Tato vizualita byla pevně vázána na všechny smysly, od zvuku čteného textu a hudby přes vůni kadidel až po pohyb věřících v sakrálních prostorách. Cíl, který si Šmahel vytyčil, tedy ukázat středověk jinak, než je obvyklé, byl splněn, a autor tak odhalil další část ledovce, který již od dob Giorgia Vasariho pluje pod hladinou tradičního přístupu k historii středověkého umění. Právě interdisciplinarita současným vědcům může pomoci představit středověkého člověka v pravém světle bez obvyklého barbarského přídechu.

Daniela Křižanová

Georges Simenon

Maigret: Je tu Felicie

CD, OneHotBook 2017

Objevil se další hlas, jímž k nám promlouvá svérázný inspektor Jules Maigret: propůjčil mu ho tentokrát herec Jan Vlasák a zatím ho lze slyšet ve dvou kratších novelách, přičemž třetí se připravuje. Po případu Maigret a jeho mrtvý se komisař v příběhu Je tu Felicie vydává na francouzský venkov, kde potkává sebejistou a prostořekou čtyřiadvacetiletou dívku Felicii. Ta ho doslova uhrane a on se jí s obtížemi snaží zalíbit. Hrdinka je zaměstnána jako služka u postaršího muže přezdívaného Pirát, kterého naleznou v jeho domě poté, co byl zastřelen – zřejmě ve chvíli, kdy na okamžik přerušil pikýrování rajčat na zahradě. Felicie se podle závěti, k překvapení příbuzných, stává Pirátovou jedinou dědičkou, a tedy i hlavním podezřelým z vraždy. Maigret, který své případy řeší především pomocí skvělého odhadu lidské duše, se v dívce nedokáže vyznat. Její chorobná lhavost, výřečnost i mládí ho zároveň dohánějí k šílenství i okouzlují. Ve vyšetřování se snaží zaměřit na vztah mezi Felicií a jejím zaměstnavatelem, ale případ se zadrhává. Když v závěru přichází rozuzlení, ukáže se, že je vlastně docela prosté. Zhruba stostránková novela, která ve formě audioknihy lehce překračuje čtyři hodiny, vznikla v roce 1942. Georges Simenon ji napsal v lehčím tónu, kterým jako by ze sebe snímal únavu po dopsání sedmisetstránkového, částečně autobiografického románu Pedigree. A Vlasák tuto lehkost dokáže přenést i na posluchače.

Jiří G. Růžička

Downtown Boys

Cost of Living

CD, Sub Pop 2017

Vždy potěší, když se objeví punková kapela, která to vezme za správný konec. Downtown Boys z rhodeislandské Providence předvedli na svém eponymním debutu z roku 2012 autentickou zuřivost, kterou obohatili nervózním kytarovým noisem a někdy až freejazzovými výlety skřípajícího saxofonu. Na druhé desce maličko zpomalili a přidali na melodiích, nazvali ji ale Full Communism, a jelikož vznikala ve výhni masivních protestů proti policejní brutalitě ve Fergusonu, učinili z ní soundtrack k aktivnímu odporu vůči mýtu postrasové Ameriky a potažmo celému společenskému statu quo. Aktuální album Cost of Living, o jehož produkci se postaral Guy Picciotto z legendární skupiny Fugazi, je dalším krokem k vyhlazenějšímu zvuku a promyšlenějším kompozicím. Downtown Boys ze svých nároků ale neslevují. Bilingvní pětičlenné těleso, mezi jehož členy jsou ženy, Latinoameričané i queer lidé, nevolí cestu destruktivního nihilismu – vztek doprovází naděje a víra v pozitivní společenské změny. Sounáležitost a budování komunity představují pro kapelu nejlepší způsob, jak se konfrontovat se systémem kořenícím v rasismu a vykořisťování. Albu proto sluší i mírný patos, který lze zaslechnout v oslavě života ohrožených lidí, jejichž ultimativní rezistence spočívá prostě v tom, že se snaží přežít každý další den. Je tedy naprosto v pořádku, když punková deska v roce 2017 končí slovy: „Zůstaňte neprůstřelní.“

Lukáš Pokorný