Anglofonní a frankofonní literární kritika už od osmdesátých let řeší otázku, jak se vypořádat s fenoménem migrace, která nespočívá jen v pohybu lidí, ale také v šíření jazyků a literatur. Jak například nahlížet na texty migrantů publikované ve Francii, ale psané v jejich rodných jazycích? Je současná kritika připravená reflektovat lokální literatury?
Západní literární kritika problematiku „migrantské literatury“ reflektuje dlouhodobě. Část kritiků se s ní pokusila vypořádat vytvářením nálepek. Vznikly analytické pojmy jako psaní migrantů, literatura diaspory, exilové písemnictví, imigrantské literatury a podobně, které si všímají především geopolitického původu a sociologického profilu autorů a jejich místa v národním literárním systému. Tato kritika studuje poetické efekty migrace – především analyzuje prostor, enunciační pozice a jazyk, kterým se píše. Právě v lingvistické rovině spočívá velký paradox literatury spojené s migrací. Otázka „lingvistického nadvědomí“ a otázka deteritorializace jazyka v deleuzovském smyslu sice stojí v centru pozornosti, nicméně literární kritika se tu opírá o korpus literárních děl psaných v oficiálním jazyce toho evropského národa, jehož měřítkem se daná literární tvorba posuzuje. Škatulky označené jako „migrantské psaní“ (Kanada) nebo „literatura imigrace“ (Francie) vždy odkazují k dílům psaným pouze ve francouzštině. Co se však děje s literární produkcí migrantů, kteří se vyjadřují ve svém mateřském jazyce?
Nezájem
Zdá se, že mobilita jazyků, která je jedním z méně nápadných aspektů globalizace, přitahuje pozornost literárních odborníků jen okrajově. Kritika se mnohem více zaměřuje na způsob, jakým autor cizího původu dokáže prorazit v jazyce majority a jak do jejího jazyka otiskuje svou jazykovou a kulturní pluralitu. Zajímá se kupříkladu o to, jak Ahmadou Kourouma, původem z Pobřeží slonoviny, zapojuje do francouzštiny prvky jazyka mandinka. Nebo o to, jak autoři s maghrebskými kořeny pracují ve francouzsky psaných dílech s arabštinou. Jako by byl autor marockého původu, který se rozhodne v Evropě napsat divadelní hru v berberštině, méně schopný inovovat, kreativně tvořit a deteritorializovat jazyk, než kdyby psal francouzsky.
Problematika děl psaných v lokálních jazycích se velmi dobře ukazuje na literární tvorbě afrického kontinentu. Projevy globalizace, jakými jsou například africké diaspory, zajímají především sociolingvisty, antropology, historiky, ale rozhodně nepřitahují pozornost literární kritiky. Odborníci na literatury psané v afrických jazycích se s velkým zápalem věnují interakcím mezi africkými komunitami a orální a psanou literární produkcí, popřípadě vitalitě literárního výrazu v Africe, citelně méně se však zabývají samotným vyprávěním o zkušenosti migrace. Otázka migrace a jejího vlivu na text vyvstává nanejvýš v souvislosti se zobrazením prostoru nebo kulturní jinakosti. Přitom podobně jako je francouzštinu slyšet v Paříži, Montréalu nebo Dakaru, také africkými jazyky se mluví a píše – aspoň v omezené míře – na mnoha místech světa. Zmínky o diaspoře a životě imigrantů však vyvolávají nezájem nebo dokonce jistou nedůvěru. Ani nástup postkoloniální kritiky, do níž se mohly včlenit úvahy o literatuře vzešlé z migrace a která umožnila přitáhnout pozornost k mobilitě jako formě prostorovosti, nevyvolal touhu po sbližování a po stejném posuzování literatur z různých jazykových oblastí.
Vzdálené orbity
Otázky, které literatury psané v afrických jazycích vyvolávají, jsou platné pro jakékoli „malé“ jazyky, ale nesouvisí jen s minoritními literaturami, nýbrž se světovou literaturou v celé její šíři. Z tohoto hlediska je potřeba zabývat se především prostorovostí literatury, pro jejíž uchopení se nabízejí koncepty deteritorializace a minoritní literatury, jak je formulovali Gilles Deleuze a Félix Guattari v sedmdesátých letech. Tyto teorie, původně velmi objektivní, měly vést k pochopení toho, co je literatura. Využívaly se však především pro valorizaci děl vytvořených autory s cizím původem v oficiálních národních jazycích. Jazyk majority se stal postupně synonymem „velkého“ jazyka, tedy jazyka oficiálního. Deleuze a Guattari jsou v tomto směru velmi zřetelní a jasní – otázkou podle nich je, je-li možné odtrhnout minoritní literaturu od vlastního jazyka, když jen ona je schopná z něj čerpat. Jak potom vysvětlit marginalizaci literatur psaných v místních jazycích, jíž se dopouští literární kritika, a předsudky, které ji v očích literární kritiky diskreditují?
Opomíjení místních jazyků literární kritikou vlastně nikoho neznepokojuje. Tedy nikoho kromě těch, kdo se zajímají o literaturu psanou jinými jazyky než francouzsky a anglicky. Tato situace ovšem jen ukazuje geopolitické nevědomí, které formuje západní přístup k jiným literaturám. Literární kritika přemýšlí o důsledcích globalizace na literaturu z pohledu Západu a stále pevně věří v to, že existují „velké“ literatury psané ve „velkých“ jazycích a „malé“ literatury psané v „malých“ jazycích. Tento ne zcela přiznávaný model, toto Bourdieuovo literární pole, tak například frankofonní literatury pojímá jako jakési okrajové orbity, které obíhají okolo centra francouzské literatury. Co se týče literatur psaných v lokálních jazycích, ty se nalézají ještě dál – na okraji okraje. Ukazují se tak nerovnosti ve světové literatuře a zároveň se ještě více posiluje hierarchie mezi „malými“ a „velkými“ jazyky. Literatura se tak stává institucionální konstrukci, a to především historickou, v níž starobylost a dlouhověkost má literární hodnotu.
Díla psaná v lokálních jazycích jsou pak v lepším případě zařazena k „malým“ literaturám, odsouzeným k tomu, aby byly považovány za sociologické nebo etnologické kuriozity. V očích některých kritiků je slovo „literatura“, označuje-li tato díla, rouháním. Autoři pak svádějí nemilosrdný a mnohdy zbytečný boj za své uznání, za přijetí faktu, že i oni mohou do světové literatury přinést něco nového, obohacujícího. Literární kritika ovšem dál poměřuje literární díla jen mírou marginality a mnohem méně se zabývá tvůrčím procesem psaní. Kupříkladu dílo Boubacara Borise Diopa vydané ve wolofštině zdaleka nevyvolalo takový ohlas jako jeho předchozí díla psaná francouzsky.
Nepřináší uspokojení
V roce 1986 denuncoval americký teoretik Frederic Jameson blahosklonný či lhostejný postoj západní literární kritiky k tomu, co nazývá „literaturou třetího světa“. Západní čtenář odmítá, odsouvá texty, u nichž není primárním adresátem. Jameson zmiňuje „odpor“ literární kritiky k neobvyklým předmětům studia. Ke strachu z Jiného se přidává ještě skutečnost, že cizí literatury připadají západní kritice, jež sama sebe vnímá jako moderní, překonané. Svoji úzkost maskuje reakcemi, které Jameson nahlíží jako přirozené, pochopitelné a dokonale provinční. Román pocházející z třetího světa podle kritiků sice nepřináší uspokojení, jaké nabízí Proust nebo Joyce, zato nám ale připomene překonané epochy našeho vlastního kulturního vývoje, vývoje „prvního světa“.
Otázky mobility a migrace v literatuře si nutně vyžadují změnu přístupu. Především pak jde o narušení institucionálního a historického uspořádání, které odsuzuje lokální literatury k tomu, aby zůstávaly na okraji okraje, systematicky znevažované literární kritikou a literárními institucemi.
Autorka je afrikanistka působící v Národním institutu orientálních jazyků a civilizací.
Z francouzského originálu Mobilité, migrations et littératures en réseaux (Cahiers d’études africaines č. 1/2014) přeložila Míla Janišová. Redakčně upraveno.