Obrazy bídy

Wenzela Jaksche si většinou připomínáme jako posledního předsedu Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR (DSAP) a zarytého odpůrce Benešovy exilové politiky během druhé světové války. Jaksch ostře vystupoval proti plánům Edvarda Beneše na poválečný odsun Němců z Československa. Jeho politické účinkování v období první republiky však příliš známé není. Vztah DSAP k Československé republice přitom prošel mnoha dynamickými změnami, které se odvíjely od narůstajících sociálních a národnostních problémů v česko­-německém pohraničí. Nakladatelství Academia nyní nabízí pohled na Jakschovy politické názory i na život dělníků v pohraničí prostřednictvím uceleného souboru sociálních reportáží Ztracené vesnice, opuštění lidé. Původně Jakschovy články vycházely ve stranickém periodiku Sozialdemokrat.

Život dělníků

Mladý sociálně demokratický politik se v první polovině dvacátých let rozhodl, že osobně navštíví pohraniční regiony, které obývali německy mluvící Češi, aby na vlastní oči spatřil, jak se žije dělnické třídě v těchto průmyslových oblastech. V průběhu let zavítal mimo jiné do Orlických hor, na Šumavu nebo do severozápadních Čech. To, co tehdy Jaksch spatřil, by se dalo ve zkratce popsat jako obraz bídy, překonávající nejhorší očekávání. Setkal se s upadajícím průmyslem a dělnickými rodinami se třemi až šesti dětmi, žijícími v miniaturních světničkách. Dramatický pokles životní úrovně dělníků v pohraničí souvisel s úpadkem československého průmys­lu po první světové válce. Textilní, sklářská, kovodělnická i jiná odvětví čelila navíc ochranářské hospodářské politice sousedních zemí a konkurenci mezinárodního trhu. Jaksch kritizoval i nedostatečnou poptávku vyšších společenských tříd po tuzemských produktech. Průmyslové podniky reagovaly buď ukončením výroby, nebo její racionalizací, což vedlo k podstatnému snížení počtu zaměstnanců. Pro dělnickou třídu, která se stala hlavní obětí těchto změn, to znamenalo buď nezaměstnanost s mizivou finanční státní podporou, nebo náročnou práci za mzdu, ze které šlo vyžít jen těžko. Krize československého průmyslu a dobová politika podle Jaksche podkopaly soudržnost dělnictva a jeho organizaci v odborech. Přesto se autor při psaní reportáží občas nadchl, například když viděl, že v některých vesnicích a oblastech ještě existuje dělnická pospolitost a že jsou zde patrné snahy bojovat s negativními dopady kapitalismu. Nešlo o pouhé třídní uvědomění, ale třeba i o zakládání různých dělnických družstev.

Jakschova kritika poměrů dělnické třídy v pohraničních oblastech často sklouzává ke kritice tehdejší československé vlády, která se podle něj nedokázala postarat o dělníky bez práce. Reportáže zároveň zaznamenávají dobovou rétoriku, která nezaměstnané častuje přízvisky jako „pijavice“ či „osoby štítící se práce“. Nechybí ani kritika československé vlády za její národnostní politiku v pohraničí. Reportáže ukazují případy, kdy se němečtí dělníci stali oběťmi diskriminace na základě národnostního původu. Leckdy například přišli o práci, aby na jejich místo mohli nastoupit čeští zaměstnanci. Jaksch proto varoval české dělníky, aby nepropadli šovinismu a bránili zájmy své třídy jako celku.

Sociální, nikoliv národnostní problém

Kniha Ztracené vesnice, opuštění lidé místy upomene na Orwellovu reportážní prózu Cesta k Wigan Pier (1937, česky 2011), jež dokumentovala otřesné životní a pracovní podmínky dělníků v severoanglickém hornickém městě. Jaksch sice na rozdíl od Orwella nebyl spisovatel, což se v jeho strohém a místy málo poutavém vyprávění projevuje, zato však lépe dokázal vyhmátnout politické příčiny toho, o čem ve svých reportážích vyprávěl.

Na Jakschovy sociální reportáže později nepřímo navázal publicista a anarchista Michal Mareš, který procestoval české pohraničí po druhé světové válce a představil svým čtenářům kritický stav hospodářsky rozvrácené oblasti. Jakschovy reportáže jsou především cennou připomínkou toho, že „zlatá dvacátá léta“ minulého století, jak jsou v naší kolektivní historické paměti zafixována, byla zlatá jen pro někoho. Existovala početná skupina lidí, kteří třeli bídu a byli bez jakékoli vyhlídky na lepší budoucnost. Vezmeme­-li v úvahu, v jaké situaci se ocitali sudetoněmečtí dělníci ještě před vypuknutím Velké hospodářské krize, snáze pochopíme, proč dvě třetiny německy mluvících Čechů volily v parlamentních volbách v roce 1935 Sudeto­německou stranu Konrada Henleina. Zároveň je patrné, že socialisté typu Wenzela Jaksche nedokázali dělníky přesvědčit, že v pohraničí nejde o národnostní, nýbrž o sociální problém.

Autor je publicista.