Co by měla splňovat současná literární kritika a jaké má dnes postavení ve společnosti? Čí ostré pero je záhodno sledovat a kterými autory z minulosti bychom se dnes měli inspirovat? Seznamte se s názory osobností současného literárního života.
1. Máte nějakého oblíbeného literárního kritika?
2. Co je podle vás předpokladem dobré, nebo naopak špatné kritiky?
3. Jaká by měla být v současném literárním a společenském dění role kritiky?
Ondřej Buddeus, básník a překladatel, v současnosti vede České literární centrum
1. Když se pro něco, zpravidla zahraničního, nadchne Jan Bělíček v A2, je to vždycky inspirativní čtení, když se Eva Klíčová v Hostu rozohní, je to břitké, inteligentní a zábavné. Nemusím souhlasit, ale s chutí čtu až do konce. Poctivým kritikem a recenzentem literatury faktu je Jan Lukavec, publikující na iLiteratuře. Z klasické literární kritiky minulého století se mi zdá být téměř nedostižným ideálem televizní pořad Das literarische Quartett – nejen pro samotnou úroveň reflexe, ale i tím, jak německá literární kritika dokázala využít dalšího média a udělat z kritiky intelektuální dobrodružství i prvotřídní show v přímém přenosu.
2. V silné kritice se setkává schopnost přesné argumentace, která se opírá o poctivé, pomalé a detailní čtení, s osobitým autorským stylem, jenž ale nepřehlušuje to, co se chce říct. Formulační narcismus (od lyričnosti až po odbornický styl), myšlenkové klišé a dojmologie by mohly být naopak znaky slabé kritiky.
3. Obávám se, že hledání „role literární kritiky“ by vyznělo jako úkolování. Proto se trochu nesportovně otázce vyhnu. Víc by mě zajímalo, jak své „sebeurčení“ hledají sami kritici a kritičky. Možná by to totiž nepřímo prozradilo leccos o podstatnější otázce, kterou si musí zodpovědět, a sice jaká je nebo by měla být role literatury v současnosti. K tomu se váže i to, jak jsou tuto současnost sami schopni „číst“. Člověk, který poctivě a zajímavě přemýšlí o aktuálním světě, bude nejspíš schopen zajímavě číst i ty fikční, které jsou jeho nedílnou součástí.
Libuše Heczková, bohemistka a literární historička
1. V poslední době stále víc myslím na několik kritických žen, jimž je vlastní skepse a erudice: Elišku Krásnohorskou, Věru Liškovou, Růženu Grebeníčkovou a také Věru Linhartovou.
2. Ocituji, co právě Linhartová ve svém eseji Wozu dichten? z roku 1978 napsala o psaní spisovatelském, ale myslím, že její slova platí i o kritice: „Psát nebyla nikdy kratochvíle, kterou si uváženě vybereme, ale právě naopak, je to imperativ, kterému se podrobujeme s větší či menší zdrženlivostí, s nímž se smiřujeme s větším či menším souhlasem, který přijímáme až na nejvyšší naléhání, v okamžiku, kdy všechny ostatní prostředky možného smíření se světem se zdají být vyčerpány (…) Aby byla řeč silou, je tu jediná podmínka: její přesnost. Její neoblomná přesnost, jasnost. Odmítnout žvanění.“
3. Snad by dnes kritik měl být něco jako dobrý řemeslník. Ti jsou ovšem velmi vzácní, neboť musí mít fortel, znalost svého oboru, zdravý rozum a víru, že to, co spravují, má dlouhou životnost a smysl.
Zdeněk Hrbata, komparatista
1. Výlučně jednoho oblíbeného kritika nemám, ale rád čtu několik kritiků vyznačujících se kulturním rozhledem nebo srovnávací reflexí. Nebudu je ale jmenovat, protože patří k mým blízkým kolegům a nechci být podezříván z vlichocování se, případně z akademického klientelismu.
2. Zdá se mi, že česká kritika často mívala sklony o něco nebo za něco bojovat (viz Šaldovy Boje o zítřek). V jistých etapách kulturního i národního života to jistě mělo smysl – i v souvislosti s někdejším vůdčím či privilegovaným postavením krásné literatury mezi druhy umění. Místo bojovné, respektive zvnějšku „úkolující“ (vytýkající, navrhující, zavrhující, opravující) kritiky se mi však více zamlouvá kritika komprehenzivní, která dílo nahlíží, hodnotí i domýšlí z hlediska jeho vlastních zadání, vektorů či cílů. Kritika s respektem k interní estetice díla. Myslím tím samozřejmě kvalitní dílo – i s jeho třeba dílčími tvůrčími nedostatky nebo omyly, na něž se kritika někdy až neúměrně zaměřuje oproti nesporným přednostem knihy.
3. Při snaze odpovědět na tuto otázku by bylo nutné zvážit celé pole současných médií, jejich jednotlivou důležitost či převahu, podíl a význam intermediality aj. A společenské postavení (jeho soumrak) literatury, přesněji: krásné literatury. Neměla by role kritiky také spočívat v obhajobě, či dokonce obraně její exkluzivity?
Josef Chuchma, publicista a kritik
1. Je v otázce důležitý ten přítomný čas – „máte“? V současnosti žádného oblíbeného kritika v žádné z disciplín, které se snažím sledovat, nemám. Jedna věc jsou interpreti umění, kteří tvoří své studie, eseje a stati, jež pak publikují v odborných oborových časopisech nebo v knihách, druhá věc je kritika jako soustavné a průběžné sledování aktuálně publikovaných děl v běžně dostupné, širší veřejnosti určené platformě. A když vezmu v potaz právě ten druhý aspekt, tak se suma lidí, kteří píší o umění a kultuře, povážlivě ztenčí a z ní pro mě nevystupuje nikdo tak, abych ho mohl jmenovat a vynést nad ostatní.
Když jsem začínal, uctíval jsem F. X. Šaldu. Později jsem se dostal ke kritikám Josefa Vohryzka, to byl druhý referenční autor. Asi nikdy nepřestanu obdivovat kritické stati Antonína Brouska. Zmínil jsem F. X. Šaldu – existuje podle něj nazvaná cena, která se uděluje „za vynikající výkon v oblasti umělecké kritiky (zejména literární, divadelní, výtvarné, filmové, televizní a hudební), za mimořádné ediční počiny práce uměleckohistorické“. Cena se uděluje od roku 1995. Pohlédnete-li na její laureáty, vidíte, jak s přibývajícími roky její existence přibývá i laureátů, kteří se kritické práci soustavně nevěnují, nýbrž působí v oblasti literární, filmové, výtvarné či jiné teorie nebo historie a jejich oceněná díla jsou knižními pracemi tohoto typu. Vždyť posledním laureátem, který soustavně, průběžně kriticky působil ve svém oboru, byl Jan Štolba, který cenu získal v roce 2006. V tomto smyslu mi přijde sebeprezentace Ceny F. X. Šaldy příznačná. Na jejích facebookových stránkách sice najdete přehršli fotek i informace o akcích s cenou spjatých, ale absentuje seznam nominovaných, ba i laureátů této ceny. A když kliknete v rubrice Informace na internetové stránky ceny, poslední aktualitou je, že v roce 2013 cenu získala „Martina Pachmanová za knihu Zrození umělkyně z pěny limonády. Genderové kontexty české moderní teorie a kritiky umění“. Spatřuji v tom cosi symbolického – sice využíváme komunikační prostředky umožňující být aktuální jako nikdy předtím, ale bytostně aktuální a kritické posazení v přítomnosti se oslabuje.
2. Zůstanu u rysů dobré kritiky a z toho vyplynou rysy kritiky špatné. Dobrá kritika je podle mě nestranná, tedy taková, která nemá postranní úmysly. Argumentuje přímo, bez vytáček, bez „podprahových“ vzkazů. Snaží se jít po smyslu díla. Nepředvádí se. Cítíme vzdělanostní zázemí kritika, který je přitom nedává na odiv. Je pěkně napsána, styl autora je z nějakého důvodu radost číst, má tah. Je dobré, když si čtenář nad kritikou řekne: tohle mě nenapadlo, toho jsem si nevšiml – když čtenář zpozorní a uvědomí si, jak nepozorně dílo vnímal.
3. Být klidným, ale umělecky a lidsky zásadovým hlasem ve vřavě zkratkovitých a do sebe zahleděných výkřiků. Čelit marketingu a PR, které to, co si publikum má o díle myslet, tlačí do jeho hlav stále sofistikovanějšími prostředky. Sloužit jako možný orientační bod v mnohosti, která je těžko uchopitelná pro „profesionála“, natož pro vnímatele, jenž kulturu a umění ke svému životu chce a potřebuje, ale nemá čas a energii sledovat je tak soustavně a odpovědně, jak by je měl sledovat kritik.
Roman Kanda, literární teoretik
1. Začínám mít slabost pro některé kritiky Evy Klíčové, která jako kritička rychle dozrává – je rozeznatelná a vyhraněná. Srozumitelný je pro mě i múzicky píšící Jiří Trávníček, třebaže se s ním dá v mnohém polemizovat. Ostatně není věcná polemika nad zlato? Z klasiků musím jmenovat mého zvlášť oblíbeného Jana Lopatku, jehož odkaz bohužel dnes exploatuje ideologicky stále sevřenější sekta dogmatiků, dále Josefa Vohryzka a čím dál raději mám členitého, jakkoli příliš rétorického veleklasika F. X. Šaldu. A samozřejmě skvělého Bedřicha Václavka.
2. Rysem špatné kritiky je to, co György Lukács nazýval subjektivistickým dogmatismem. Česky řečeno: když si kritik nevidí na špičku nosu, moralizuje a občas podléhá bludu, že vidí do hlavy autorům a že jeho hledisko má snad cosi společného s pravdou. V takové kritice se nevede dialog s textem, kritik jen potvrzuje sebe sama ve výlučnosti přehlíživého hodnotitele. Dobrá kritika, abych to řádně schematizoval, je pravým opakem: obsahuje určitou koncepci nejen literatury, ale skutečnosti vůbec. U dobrého kritika můžeme i skrze drobné útvary – recenzi, glosu, medailon – zahlédnout celek jeho myšlení a hodnotového světa.
3. V otázce je správně zmíněno i společenské dění. Myslím si totiž, že hlavní role současné literární kritiky by měla spočívat v otevírání pohodlného futrálu, který má podobu ideologie estetické autonomie. Kritika by měla vystrčit nos do méně vlídného a mnohem nepřehlednějšího světa mimoliterárního. Ono se to už děje. Asi se konečně přišlo na to, že ne vše, co se v literatuře objeví, je vysvětlitelné pouze z ní samé.
Eva Klíčová, kritička a redaktorka časopisu Host
1. To nemám. Se zájmem si přečtu kdeco, nikoho ale nesleduji systematicky (kromě recenzentů z Hosta, kde tu kritickou rubriku vedu a mám tu přirozeně své oblíbence). Recenze vyhledávám spíše pro jejich předmět než autora, a navíc většinou online. V tištěných médiích je literatury tak poskrovnu, že nemá smysl je kvůli tomu kupovat. Zajímají mě ale i ohlasy či diskuse na sociálních sítích, spoustu se toho člověk dozví třeba i na Databázi knih – zase z toho druhého, neexpertního čtenářského břehu – a občas se něco semele i na Facebooku.
2. Pominu-li obecné zásady argumentace, stylu a podobně, nejhorší je, když se kritik bojí a je diplomat. To je tu časté, protože lidé, kteří se pohybují kolem literatury, se znají nebo znají někoho, kdo se s někým zná, a z různých důvodů nechtějí důsledky svého kritického názoru posléze osobně „řešit“. Jenže kritika nebo recenze by neměla být pochvalným diplomem „za účast“, literatura není ghetto kulturní menšiny, které by bylo potřeba opevňovat před zlým světem čtenářů bez vkusu. Nejsme v situaci ohrožení, aby bylo potřeba se solidárně poplácávat po zádech a shovívavě mručet nad neduživými spisky. Nejsme v žádném spikleneckém literárním disentu nebo obrozeneckém salonu za záchranu národní kultury. Jako bychom si pořád nezvykli na svobodu názoru a rádi se obklopujeme přitakávajícími „hodnotovými klany“. Příslušnost je tu ale vždy vykoupena názorovou konformitou se smečkou. Kritik by měl být spíš samotář.
3. Literatura není nikdy jen literatura, proto by kritik měl mít univerzálnější zájem o svět, nehledat izolovanou krásu. Pokud zůstanu u nějakého ideálního „co by měla“, tak asi reprezentovat kritické myšlení o knize. Nikdy nesplynout se všemi těmi booklovery, bloggery a vloggery, s instagramovou kulturou focení knížek s kapučínem, avokádovým chlebíčkem a novými botami. To vše právem spoluutváří knižní kulturu a může to být pro řadu čtenářů inspirativní, ale je to pořád především marketingový nástroj a projev konzumních preferencí. Otázkou také zůstává, jestli svobodná kritika zůstane izolována ve specializovaných médiích a zda si ji tam lidé zvyknou nacházet (to je ovšem výzva i pro kulturní média), nebo jestli se ještě může stát součástí společenského média, které lpí na nezávislém myšlení a bude mít energii a prostředky řešit i něco jiného než jen politické kauzy. Ta druhá možnost už je ale asi nereálná.
Karel Piorecký, kritik a zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu AV ČR
1) Sleduju především poezii a tam v současné době kritickou práci asi nejlépe odvádí Olga Stehlíková. Rád čtu kritiky Jakuba Vaníčka, kde se můžu taky spolehnout na argumentační sílu a myšlenkovou neotřelost.
2. Předpokladem je ucelený názor na literaturu, respektive umění jako takové. A to nemusí být nějaká unikátní teoretická koncepce. Bohatě stačí důsledná čtenářská sebereflexe, která by měla kritika dovést do bodu, z něhož obhlíží hranice literatury a abstrahuje přitom konstitutivní rysy textu jako uměleckého díla. Tento bod samozřejmě musí zůstávat v pohybu a být také podrobován kritice.
3. Kritik by dnes měl být především nositelem koncepčního myšlení o literatuře, jak jsem to naznačil v předchozí odpovědi. A měl by tvořit protiváhu naivním a příležitostným reflexím literatury ze strany bookloverů a jiných bloggerů.
Jakub Vaníček, kritik a antikvář
1. Oblíbených kritiků mám hned několik; čtu je především proto, abych si znovu a znovu připomínal, jak by kritika vypadat neměla.
2. Pokaždé zajásám nad takovými kritickými texty, které jdou na hranu, anebo ještě lépe za ni – ať už se jedná o jazyk, kterým o díle mluví, ať už se chápou jen stěží přijatelných výrazových prostředků, anebo nesnesitelně zneužívají ideologii. Takovou kritiku, která překlápí dílo do rámců, jež jsou mu naprosto cizí, jsem si oblíbil už jen proto, že se mi jí téměř vůbec nedostává. Co naopak nesnesu, je tolik oblíbený požadavek jazykové a analytické přesnosti. Tyto texty, často produkované básníky na účet jiných básníků, považuji za něco zcela zbytečného. Je to ten nejjednodušší mechanismus vyvažování, sestrojený dobře zabydlenými lidmi k tomu, aby udržovali literární provoz v přijatelných mezích.
3. Tápu. Nejsem schopen považovat kritiku za nástroj, který mi umožní hlubší vhled do díla. Spokojím se s tím, zaútočí-li kritik z pozic, o nichž jsem dosud netušil.