V sobotu 16. září odletělo z letiště Maiquetía Simón Bolívar ve venezuelském Caracasu poslední letadlo společnosti Delta Airlines, druhého největšího leteckého dopravce na světě. Aerolinky ohlásily svůj odchod z Venezuely už v červenci, a přidaly se tak po bok mnoha dalších společností, které vyřadily krizí zmítanou karibskou zemi ze svých letových řádů. Problému se v článku z 18. září důkladně věnoval největší chilský deník La Tercera. „Bohužel, pokud jde o letecké spojení, Venezuela se odstřihává od světa,“ cituje list lapidární vyjádření zástupce Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA). Sestupný trend začal už v roce 2014, tedy v druhém roce vlády Nicoláse Madura, kdy prudce klesly ceny ropy, hlavního zdroje příjmů země. Prezident tehdy nešetřil silnými slovy: „Pro aerolinky, které omezují své lety do Venezuely, neexistuje žádná omluva. Na společnost, která omezí služby, uplatníme přísná opatření. Aerolinky, které ze země odejdou, se do ní nevrátí, dokud budeme u vlády.“ V následujících dvou letech nicméně Venezuelu opustily společnosti Air Canada, Aeroméxico, Alitalia, chilský LAN, brazilský TAM, Lufthansa a Dynamic; letos to byla kolumbijská Avianca, americký United a nově také Delta. Vedly je k tomu především finanční důvody – vedle klesající kupní síly obyvatel je to nemožná repatriace zisků, znevýhodnění v nákupu leteckého paliva a omezená směnitelnost venezuelského bolívaru. Letenky proto většina společností nabízela pouze za dolary. Některé společnosti upozorňovaly také na nedostatečnou bezpečnost letišť. Hloubku propadu ilustruje deník několika čísly ze studie venezuelského portálu Prodavinci: v předposledním srpnovém týdnu nabízela letadla startující z hlavního letiště Caracasu 94 míst v mezistátních spojích na každých sto tisíc obyvatel země, tedy zhruba pětinu oproti letištím v Bogotě nebo Limě. Větší letecký provoz v současnosti registrují dokonce i Kuba a Haiti.
„Násilí v Mexiku překonává fikci,“ hlásá titulek latinskoamerické mutace největšího španělského deníku El País ze 17. září. Sedmatřicetiletý Carlos Muñoz Portal byl za dosud neznámých okolností zavražděn ve venkovské vnitrozemské oblasti severovýchodně od hlavního města. Hledal zde filmové lokace pro natáčení seriálu Narcos, úspěšného projektu americké společnosti Netflix. Muñoz, který pocházel z mexického státu Puebla, byl nalezen ve svém autě s několika střelnými ranami. Auto bylo zaklesnuté do opuncie a jasné není ani to, kterým směrem vlastně filmař jel. List cituje domněnku jednoho z jeho přátel: mohl prý být pronásledován některým z místních kriminálníků, protože přítomnost cizince s kamerou v této oblasti za současné nestabilní situace snadno vzbudí podezření. Muñoz pracoval v americkém filmovém průmyslu od roku 2003 a stal se žádaným „manažerem filmových lokací“ – podílel se například na natáčení akčních filmů Muž v ohni (2004), Apocalypto (2006) nebo na úvodní scéně z bondovky Spectre (2015), která se odehrává při oslavách Dne mrtvých na hlavním mexickém náměstí Zócalo. Netflix si Muñoze najal na hledání filmových míst pro čtvrtou sérii seriálu Narcos. Zatímco první tři série se zaměřovaly na Pabla Escobara a další kolumbijské narkobarony, čtvrtá se soustředí na mexický kartel z Juárezu a jeho hlavu Amada Carrilla. Případy, jako je ten Muñozův, budí mezi Mexičany mimo jiné také obavy o pracovní místa. „Filmaři ze Spojených států kvůli všudypřítomnému násilí v Mexiku stopli už spoustu velkých projektů a odešli do Austrálie, Kolumbie, Jihoafrické republiky nebo na Kubu… Nemůžeme si dovolit, aby další tisíce lidí přišly o práci,“ řekla deníku mexická asistentka režie, která si nepřála být jmenována.
„Literární kritika je jediné odvětví kritiky, které má tu nevýhodu či naopak ctnost, že nevyhnutelně náleží k disciplíně, kterou kritizuje,“ připomíná v dalším španělském deníku El Mundo spisovatel Juan Bonilla. V eseji nazvaném Kritika kritičky z 10. září píše nejprve o velkých španělskojazyčných kriticích, kteří byli zpravidla zároveň spisovateli. Skutečný společenský vliv ve své době měl ovšem nejspíš jen Leopoldo Alas-Clarín, španělský autor z konce 19. století. Jorge Luis Borges sice dosáhl světové proslulosti, ale až dlouho poté, co napsal své relevantní texty. V každém případě mezi nimi nebyla a není literárněkritická „superstar“, jakou představovala Michiko Kakutani, dlouholetá vedoucí recenzní rubriky v New York Times, která však uprostřed letošního léta oznámila, že s kritikou po čtyřiceti letech končí a odchází do důchodu. Bonilla připomíná, kam až sahal její věhlas: zmínky o Kakutani zazněly i v seriálech jako Sex ve městě nebo Girls a její jméno se dokonce objevovalo ve formě slovesa: „to be kakutanied“. „Nejvlivnější a nejobávanější“ kritička se proslavila především negativními posudky děl slavných autorů, Jonathana Franzena, Martina Amise, Salmana Rushdieho, Johna Updikea nebo Paula Austera, jakkoli šlo většinou o útoky na jednotlivé slabší výkony těch, které považovala za mistry. Bonilla jí vytýká mnohé, včetně její soudcovské dikce, a poněkud zlomyslně připomíná, že z hlediska prodejnosti titulů měla mnohem větší vliv herečka Oprah Winfreyová se svou televizní show. Uznává však, že „Kakutani měla pravidla, kterých se bezvýhradně držela. Nikdy například nepoužívala slovo ‚já‘, což kritikům doporučoval Walter Benjamin. V zemi, kde je těžké narazit na článek nebo reportáž, která nezačíná osobní historkou, je namístě být jí za to vděčný.“