Představte si krev nebe

Umím to napsat jen jako letargií inspirovaný text. Jako slovo za slovem, myšlenku za myšlenkou, vzcházející a přijímané v narkotické lhostejnosti, kterou jsem si knihu Piotra Rawicze Krev nebe (Le sang du ciel, 1961) zastřel. Přetáhl jsem přes ni svou předkožku a relativismus slovanského bastarda, jehož národ neměl být v rámci rasové očisty zlikvidován, ale pouze přesídlen na nekonečné pláně někde na východě. Umím o tom uvažovat jen svinsky, ale nejsem jediná česká svině široko daleko, která uvažuje o minulosti, jež se jí netýká. Je­-li vám upřena schopnost či možnost zodpovědně plkat v nivelizovaných společenských magazínech, můžete uvažovat i upřímně.

Šváb s blankytnýma očima

Jen ten, kdo není vyloučen z dobrodružství křesťanství, se může zúčastnit dobrodružství nacismu a přežít ho. Ale Židé vyloučeni jsou, dokonce i ti, kteří k náboženství lásky konvertovali. Pro ně je tu jen dobrodružství holocaustu, které nemají přežít už tak nějak z principu. Zdá se to cynické? Ale takhle je napsána celá ta kniha. Bezprostřední účinek hrůz je nahlížen z ironického odstupu století. Tento první román o holocaustu vydaný francouzsky ovšem vyšel u Gallimarda na začátku šedesátých let. Léta odstupu, která mi tu náhle scházejí, si vysvětluji periodickou zkušeností vyvoleného národa s hrozbou eliminace, uloženou v individuální výbavě jeho syna, který v doslovu říká, že popisované události mohly nastat kdekoli a kdykoli, v duši kteréhokoli člověka, planety, minerálu…

Ano, přesně to napíšete, když budete vyvolený, poznamenaný a nevyjmutelný. Vyvléci se ouškem totálně charakterizovaného bytí do univerzální lidské zkušenosti, přesunout události (sic!) do prostoru duše, dokonce do duše oběžnic a kamenů, ano, to dává smysl, protože snad jenom tam někde se vaše vyvolení, poznamenání a nevyjmutelnost mohou rozpustit, jen tam, kde už není lidské, se prokletí snad může proměnit v nový a neposkvrněný počátek, jistěže dalšího, snad už ale šířeji sdíleného prokletí. Šváb s blankytnýma očima, naplněný světlými vnitřnostmi určenými k vymáčknutí, je fascinovaný představou vstupu do bolavého těla očistného plamene. Tenhle obraz se vrací.

Na vrcholu represe

Zprvu se mrazivá ironie zdá být odrazem katanské zvůle na těle vyvoleného ­národa, ale později se vyjasní, že jde o ­sebeironii z vůle Hospodina nezničitelných bytostí. Boris je movitý ukrajinský Žid a oddaluje svůj zánik prostřednictvím blonďaté kštice a perfektní znalosti jazyka nepřítele. V kalhotách má ale obřezaný ocas, svědectví víry, znamení života, které je rozsudkem smrti. Na hlavě a v ústech árijské požehnání, v rozkroku prokletí. Útěk s falešnými dokumenty okupovanou Evropou má připomínat svatební cestu s platnými dokumenty osvobozenou Říší. Noemi, ta, která tu zbyla po všech Borisových i po všech židovských ženách, opatřená znaky svého národa, komplikuje nastavený čas absolutním nárokem na Borisovu lásku. Délka jednotlivých zastávek se řídí příchodem prvního podezření z odhalení jejich pravé identity, lhostejno, přichází­-li ze strany okupantů či okupovaných. Obraz Evropy spojené společnou – tu zjevnou, tu latentní – nenávistí nacházíme v dílech židovských intelektuálů poznamenaných holocaustem často, a téměř vždy chybí konstatování, že by tato nenávist byla u konce. Tak židovský koncentráčník, odbojář a kulturní reportér Jean Améry říkal, že holocaust neskončil, tedy minimálně do roku 1978, kdy se sprovodil ze světa. Z tohoto pohledu Rawiczův román z žádného odstupu napsán není.

Zážitkům z cest předcházejí zážitky z likvidace ghetta v Borisově rodném městě. Decimování jeho obyvatel má svou metodiku a své etapy. Každé běsnění je předem zaúčtované a garantované, každé zjevení nepřítele se děje už s vražedným důsledkem a doprovodným zvěrstvem, a je jen věcí náhody či osudové náhody, zda se projeví teď nebo až příště. Střídání bleskových úderů a nevyzpytatelné tolerance je zkouškou přizpůsobivosti, která se v iluminaci konečného řešení proměňuje pod Rawiczovým perem v ponižující klaunské či nechutné maloměšťácké etudy. Přičemž směšnost patří chudým a nechutnost bohatým, dokud se na vrcholu represe nespojí.

Lidské mimikry

Z hlediska životní perspektivy je Borisův útěk zbytečný, a tak je lhostejné, jestli ještě něco bude, ale přikrmování vzdálenosti od nevyhnutelného fyzického mučení svůj smysl má, s tím, že se tento smysl vzpírá být přítomný. Získaný čas je jen dočasným vzdálením se společnému rasovému osudu a motivace získávat jej je stejně intenzivní jako demotivace. Tahle vzácná rovnováha nabízí rezignaci a pobízí k horečnatému úniku zároveň. K tomu se přidává nekonečná únava, kterou si definitivní šváb, odmítající odložit lidské mimikry, nemůže dovolit. To všechno ale jen do chvíle, kdy do velké klece spadne malá klec, ocas vydá svědectví a je spolu se svým nositelem zatčen. Jazýček vah mezi neochotou vzdorovat a neochotou nevzdorovat se během výslechů a týrání převáží na stranu života snad jen setrvačností a přilnavostí falešné identity. Žid Boris trvá na svém nežidovském původu odvozeném z rodného listu čeledína Jurije Goletze a obřízku prezentuje jako preventivní lékařský zásah. Nepovolí a přežije. Chtělo by se říct happy end, ale jak se správně konstatuje v závěru knihy, jsou tu i ty jiné, nešťastné konce druhých lidí. A jak můžete spustit katarzi u vědomí takových souvislostí, jak to můžete udělat, když předchozí proces ještě nedoběhl? Jak můžete spustit očistu po destrukci, když vás Hospodin ustanovil jako nezničitelné? Je to ironie převlečená za paradox.

A pak jsou tu ty poetické pasáže, ty básně, jako bludné balvany entartete kunstu v pádící řece strhující narace, jejíž svěží tempo padá na vrub vypravěčského mistrovství stejně jako svíravého vrčení nesmírně účinného stroje represe. I pro protřelé voyeury dokumentární hrůzy, kterými jsme, má Rawicz své trumfy v rukávě, zjevení nejděsivějších obrazů skrze expozici jejich mylné všední interpretace je drtivé, některé pasáže působí jako účinné pasti sklapávající nad slepotou našich civilizačních stereotypů. A ta jeho obrazivost! Jako když se vám podaří uskutečnit ten zázrak, že se před vidinou blízké smrti neodevzdáte zvířecímu strachu, ale vděčnému temnému úžasu.

Ať se to stane i vám

Představte si, že vám v žilách koluje krev nebe. Vykašlete se na literaturu, podvod, který přestává být podvodem až v místě, kde se překročí. Kde ji i vy (jako mrtvou) překročíte. Vyburcujte se z povýšené letargie čtenáře intelektuálního periodika, vymaňte se alespoň na okamžik ze své nadřazenosti a představte si, že jste naplněni krví nebe. Představte si krev nebe a to, že vám pulsuje v tepnách. Už nikdy nebudete číst nic, co samo sebe nepřekročilo, a hlavně o tom nebudete psát a tak tomu přisuzovat význam, který to nemá. Krev nebe dostala prý literární cenu, a ta prý otevřela Rawiczovi dveře do literatury. Ach můj ty smutku, kdy už přestaneme být přiblblými snoby? Literární zázraky se přece dějí opačným směrem! Naštěstí pro naši představivost a kulturní zkušenost autorova kritika revolučních idejí z roku 1968 ho prý z těch dveří zase vykopla. Tohle je tak směšné… Představte si, že krvácíte krev nebe. Čtyři roky po Amérym spáchal sebevraždu i Rawicz. Představte si, co může krev nebe být, a snad to ani nečtěte. Jestli čtete všechno to současné samolibé konstruování z morové jámy tvůrčího psaní, tak to nečtěte. Nečtěte to, nebo se vám krev nebe přelije do srdce a začnete nenávidět všechny ty, co vám čtou po knižních veletrzích, protože vám dojde, že vás podvádějí. Marnost Rawiczovy touhy po tom, abyste i vy dokázali krvácet krev nebe, se týká především jich.

Autor je spisovatel.