V čem se chystaná novela vyššího školství v Polsku liší od tradičních postupů současné konzervativní vlády? A co může v budoucnu znamenat pro akademický sektor, jenž se ocitne pod neoliberálním tlakem?
Reforma vyššího školství se v řadě ohledů vymyká ostatním změnám prováděným polskou konzervativní vládou Práva a spravedlnosti (PiS). Za prvé jde o samotný proces vzniku zákona. Typickou „PiSovskou“ strategií dosud vždy byla blesková příprava návrhu zákona a neméně bleskové projednání a schválení v obou komorách parlamentu – to vše pod taktovkou vládní strany. Tentokrát si ale příslušný ministr a místopředseda vlády Jarosław Gowin dal práci s celou řadou zdlouhavých zastíracích manévrů, kterými se suverénní vládní strana zpravidla neobtěžuje. Cílem bylo vyvolat dojem široké a zevrubné veřejné diskuse a maximálního zapojení samotných adresátů reformy, tedy akademické obce. Věcný záměr byl nastíněn již krátce po převzetí moci v roce 2015. V únoru 2016 pak byla vypsána jakási veřejná soutěž nazvaná „Zákon 2.0“. Do ní se přihlásilo patnáct projektů připravených pracovními skupinami z jednotlivých univerzit. Tři z těchto týmů byly v květnu 2016 ministerstvem vybrány, aby nezávisle na sobě připravily tři vzájemně si konkurující návrhy zákona. Každá z pracovních skupin k tomuto účelu obdržela veřejný grant ve výši 300 tisíc zlotých. Letos v lednu byly návrhy hotové a nyní, takřka po devíti měsících, z nich Gowinovo ministerstvo vygenerovalo vlastní předlohu, nazvanou honosně „Ústava pro vědu“. Celý proces doprovázely stovky různých konferencí, seminářů, konzultací, veřejných debat a slyšení.
V rukou expertů?
Popsaná metoda je příznačná i pro ideologický rámec reformy školství. A právě v tom spočívá druhá odlišnost. Všechny dosavadní velké změny v režii PiS byly totiž neseny logikou politizace. Šlo o suverenitu vládní a státní moci, o „navrácení“ příslušné veřejné domény „lidem“ a podobně. PiS se přitom vždy odvolávalo na svůj demokratický většinový mandát a vymezovalo se proti nevoleným a privilegovaným elitám (typicky u reformy soudnictví). Tentokrát naopak vidíme jasnou snahu o depolitizaci – o vyvolání dojmu, že vlastně rozhodli sami odborníci, jichž se zákonná úprava má týkat, navíc lidé z akademické sféry, kteří mají v Polsku stále značnou prestiž, jakkoli nízké je jejich finanční ohodnocení.
S domnělou apolitičností úzce souvisí třetí odlišnost. PiS v roce 2015 vyhrálo volby s jasně antineoliberálním programem (tím se polská pravice liší od české) a v řadě ohledů mu zůstalo věrno – zavedlo například rozsáhlou sociální podporu polským rodinám. Ideologický rámec školské reformy je naopak vyloženě neoliberální. Gowin se rád zaštiťuje termíny jako deregulace, efektivita, flexibilita, konkurence či trh. A tomu odpovídala i procedura přípravy zákona, probíhající formou soutěže. Ministr přitom slibuje větší autonomii škol, zvýšení kvality (hlavně u doktorského studia), zjednodušení pravidel, a tím i finančních toků. Kritikové k tomu dodávají, že půjde vlastně o prekarizaci akademického financování – většina prostředků půjde z nejistých grantů, o které se vede tvrdá soutěž, a jen menší část bude ze stabilních zdrojů. Gowin samozřejmě ujišťuje, že celkově se výdaje na vědu a výzkum navýší, přičemž v Polsku snad nikdo nepopírá, že je tento sektor dlouhodobě zoufale podfinancovaný.
Medicína pro každého
Jak popsané výchylce v politice PiS rozumět? Jedno vysvětlení by mohlo vést k osobě Gowina a jeho politické ideologii a historii. Gowin je „nepřímým přeběhlíkem“ od hlavního soupeře PiS, totiž Občanské platformy (PO), v jejíž vládě zastával post ministra spravedlnosti. „Nepřímým“ proto, že přestupní stanicí mu byla jeho vlastní pravicová ministranička Polska Razem (Polsko společně), která před volbami 2015 uzavřela s PiS obdobnou spolupráci jako u nás svého času STAN s TOP 09. Odměnou byl Gowinovi post vicepremiéra a ministra školství ve vládě PiS. Je třeba podotknout, že s PO se v roce 2013 rozešel proto, že na jeho vkus začala být příliš pragmatická – málo kulturně konzervativní a ekonomicky neoliberální. A Polska Razem bylo jeho pokusem o jakýsi ideologický mix. Gowin si je vědom limitů neoliberalismu na polské konzervativní pravici. Pokorně deklaruje, že zákonodárci vládní strany mají nyní předlohu „Ústavy pro vědu“ plně ve svých rukou a že může doznat změn. Až servilně se pak holedbal tím, že se návrh údajně zamlouvá šéfovi strany Kaczyńskému. Reformu lze tedy chápat jako opatrný pokus osamělého neoliberála.
Na věc se ale můžeme podívat i jinak. Rozpor mezi celkovým antineoliberalismem PiS a jeho dílčím, sektorově vymezeným neoliberalismem nemusí být v kontextu jeho politické doktríny tak nelogický. PiS je konzervativní antielitářská strana s nedůvěrou a nevraživostí vůči veškerým privilegovaným skupinám „vyvolených“. Mezi ně patří i ta vrstva, kterou Miloš Zeman označuje jako „kavárnu“, tedy vzdělané městské elity. Sám Kaczyński například proslul užíváním hanlivého slova „wykształciuch“, označující jakési pseudovzdělance bez morálních zásad. Tento pojem Kaczyński ostatně nevymyslel, jen převzal. Je vlastně polskou adaptací staré solženicynovské kritiky „odcizené“ a „intelektuálně zdegenerované“ ruské inteligence – obrazovanščiny. Polský akademický sektor přitom paradoxně zasáhla svou tvrdě neoliberální politikou minulá vláda PO, jež v něm měla jednu ze svých opor. Ani Kaczyński nemohl nepostřehnout, jakou destrukci politika škrtů, konkurence, flexibility, efektivity a prekarizace mezi jeho nepřáteli-wykształciuchy napáchala. Vždyť to vlastně celé dává smysl. Dávkovat každému takové medicíny, jaké zaslouží. „Dobrému lidu“ antineoliberální recepty a „zlé elitě“ ty neoliberální. Ať se zadusí navždy.
Autor je politolog.