Literární události, jakými je zakládání literárních spolků, psaní manifestů či udělování cen, akcentují pojetí a sebepojetí autora. Tím ovšem mimo jiné vyjevují proměnu vztahu spisovatele a kritika. Někteří tvůrci touží nejen po uznání, ale také po emancipaci od literární kritiky. Ta by se podle nich měla proměnit v empatické čtení.
Nejrozsáhlejší literárněkritická diskuse za poslední léta – „spor o literaturu a ideologii“ – se nikoli náhodou odvíjela od vztahu individua a společnosti. Polistopadový lidský i umělecký individualismus, jehož kritikou Jakub Vaníček vyprovokoval Evu Klíčovou, byl sice zesílen postkomunistickou reakcí na předchozí kolektivismus, především však zapadá do obecného schématu emancipace moderního člověka. Živí ho jak liberální touha po osvobození člověka od autority tradičních společenských hierarchií, tak marxistický ideál svobodného rozvoje a humanizace člověka a jeho přímým výrazem jsou lidská práva. Diskuse se tak dotkla neuralgického bodu moderní společnosti, byť značně emotivně a v rovině konkrétních estetických a politických představ.
Podívejme se nyní na tři nedávné události tuzemské literatury z hlediska zmíněné sociokulturní proměny. V akcentech na pojetí a sebepojetí autora se přitom vyjeví také proměna vztahu autora a kritika.
Závazky minulosti
Asociace spisovatelů reagovala svým vznikem, jenž byl patrně nejvýznamnější událostí literárního života posledních let, na pociťovanou nedostatečnost dosavadních spolků. Tak jako při vzniku každého nového spolku je ve stanovách Asociace patrné vymezování, což se jasně ukáže při srovnání se stanovami jejích demokratických předchůdců, poválečného Syndikátu českých spisovatelů a polistopadové Obce spisovatelů. Společným základem všech těchto společností je prosazování zájmů spisovatelů, organizace kulturního života a navazování spolupráce. Přesahují ho tím, jaké praktické či morální roviny spisovatelství tematizují, jak je pojímají a čím je legitimizují.
Syndikát ukládal svému členstvu úsilí o rozvoj kultury, práci ve veřejném nebo odborném zájmu, všeobecnou vzdělávací činnost a šíření ideálů demokracie a humanismu. Měl jasno o své pozici a poslání v národním a státním celku a tímto zřetelným etickým rámcem, který nebyl podmíněn jen poválečným vlasteneckým a nacionalistickým nábojem, poskytoval literatuře a činnosti svých členů pevnou základnu.
Obec se v „konsolidovaných“ stanovách z roku 2016 odvolává na „demokratické a pokrokové tradice předchozích spisovatelských hnutí“, tedy na široce pojaté cíle Syndikátu, ale třeba i na vůdčí roli Svazu československých spisovatelů v demokratizačním procesu šedesátých let nebo protinormalizační vzdor Seifertova Svazu českých spisovatelů. Veřejnou roli minulých spisovatelských organizací pociťuje jako smysluplný závazek a jako určitý ideál, jakkoli se spokojuje s vlastní odvozeností a nepokouší se tento ideál nijak originálně rozvádět. Dobový je důraz na svobodu slova a tvorby, kterým se v devadesátých letech Obec vymezila proti cenzuře a regulacím v období státního socialismu a konkrétně proti zkompromitovanému normalizačnímu Svazu českých spisovatelů.
Odkouzlení literatury
Zakladatelům Asociace spisovatelů kultivovanost reprezentace ani morální a umělecký kredit Obce nedostačovaly. Předsevzali si proto „zvýšit profesní sebeúctu členů spolku“ a „zvyšovat prestiž spisovatelské profese jako celku“. Oproti předchozím spolkům, které – byť se sestupnou tendencí – spolu se svými pragmatickými cíli deklarovaly i vůli plnit určité společenské poslání, proniká tezemi Asociace naplno duch moderní doby: individualismus a instrumentálnost. Ryze individuální hodnotou je sebeúcta členů spolku (nedostatek sebeúcty členů Obce spisovatelů kritizoval Karel Piorecký), stejně jako prestiž profese, neboť se od nich neodvíjí společenská hodnota literatury. Instrumentálnost spočívá v tom, že záměry autorů jdou přímo k jádru problému: nedostávalo se jim respektu, tedy založili spolek, který jim k jeho získání má dopomoci. Cílení na úspěch, který se může vynořit až jako výsledek úspěšné činnosti, bychom mohli přirovnat ke sportovnímu oddílu zaměřenému (nikoli na pohyb a soutěžení, ale) rovnou na triumf.
Je však instrumentálně pojatá odborová profesní organizace tím, co může literatuře, a tudíž i spisovatelům, vrátit prestiž? Spisovatelský spolek, jde-li jeho členům o kvalitu, a nikoli o pouhý odbyt, potřebuje étos tvorby kulturních a společenských hodnot, z nichž tato kvalita povstává a kterými jedině může být poměřována. Literatura je instituce, nadosobní útvar, jenž nemůže žít z pouhého součtu ambicí jednotlivců. Členové Asociace spisovatelů ovšem ve svých stanovách na étos rezignovali a dokončili tím odkouzlení literatury. Vydali literaturu všanc individuální spotřebě a trhu. V době, kdy podobně jako v roce 1947 neumíme přesvědčivě doložit skutečnou symbolickou sílu literatury a nezastupitelnost její sociotvorné a kulturotvorné funkce, tedy legitimizovat ji způsobem přesvědčivým v daném paradigmatu empirického uvažování, to, myslím, není strategické.
Kritika jako empatická terapie
Další signifikantní událostí, v níž nalezlo svůj výraz současné individualistické rozpoložení, byl manifest 12 odstavců o próze (Respekt č. 24/2013). Ačkoli rétoricky, i když možná i upřímně, tvrdí opak, svedla podepsané autory dohromady především jejich touha po individuálním uznání. Neformulují totiž společný pozitivní tvůrčí program, nýbrž vyjednávají o své tvůrčí svobodě: odmítají požadavky kladené na ně kritikou, potažmo společností, a žádají respekt pro své jedinečné tvůrčí záměry a čtení děl podle těchto záměrů. Myšlenka 12 odstavců se uskutečnila v podobě Asociace spisovatelů, o jejichž neochotě naslouchat požadavkům společnosti svědčí také skutečnost, že v jejich řadách absentují kritici jakožto tlumočníci požadavků společnosti a tradiční součást předchozích spolků.
Tendence k estetickému solipsismu dosáhla svého dosavadního vrcholu v literárněkritické anticeně Mokrá ponožka, udělované časopisem Psí víno. Její „výherce“ Pavel Kukal ohodnotil text Kateřiny Kováčové jako nesrozumitelný a svůj soud zobecnil. Porotci ceny jeho standardní, ač neumětelsky formulovaný kritický akt odmítli jako manipulativní. Správně se podle nich má kritik uchýlit k introspekci, odložit recepční stereotypy a reflektovat své estetické preference. Popřeli tak kritikovo právo na estetický soud: má-li kritik vykládat text tak dlouho, dokud se nepodvolí autorskému gestu a nepronikne k významu, nahrazuje se normativní kritika empatickou terapií. Podobně se ostatně v západním světě terapií a sociální péčí nahrazuje výchova a motivující existenční nejistota. Jelikož takové čtení v současné básnicko-kritické komunitě – na rozdíl od kritiků prózy – převládá, nepřekvapí, že jedním z 12 odstavců bylo přání, aby kritici prózy byli stejně vnímaví, a v posledku i tolerantní, jako kritici poezie. Neboli aby se vytratila dramatická a motivující kritická diskuse a próza nabyla stejně komunitního rázu jako místní básnická scéna.
Individualismus s sebou nese zesílené prožívání vlastní identity, pocit nároku na respekt, na psychickou pohodu, na definování vlastních pojmů a aplikaci vlastních norem – u spisovatelů pozorujeme zesílené tvůrčí sebevědomí a nárok být chápán, nikoli kritizován. Budeme si tedy zvykat na stále emancipovanější spisovatele, kteří nebudou kritikům jejich práci nijak usnadňovat?
Ovšem ani kritici nesměřují k větší společenské odpovědnosti a své tradiční poslání kultivovat umění a společnost prožívají útrpně. Jan Jeřábek vztah kritika k dílu přirovnal k nehodnotícímu vztahu psychoterapeuta ke klientovi (a souzněl tak s pojetím kritiky porotců Mokré ponožky). Jiný publicista otevřeně charakterizoval literární kritiku jako osobnostní rozvoj, sebevzdělání a intelektuální cvičení. Zatím nicméně nikoli formou stanov kritického spolku, odpadlého od spolku spisovatelského, nebo manifestu…
Autor je estetik, filolog a editor.