Strašný nový svět

Americká televizní stanice Hulu uvedla desetidílnou adaptaci románu Margaret Atwoodové Příběh služebnice (1985, česky 2008), který po více než třech dekádách od svého vzniku tvoří etalon dystopické literatury. Vznikla pozoruhodná série, která vstupuje s výchozím textem do aktivního dialogu. Sdělení, jež adaptace zprostředkovává, jsou platná dnes stejně jako před třiceti lety a navíc lze filmové zpracování knihy sledovat i jako moderní horor přesahující současné žánrové standardy.

Svět těhotný významy

„Všude jsou tajnosti a temnota. Každá drobnost něco znamená,“ zaznívá v neustávajícím vnitřním monologu hlavní hrdinky Offred (Ta, jež patří Fredovi) v souvislosti s totalitním zřízením, jež vzniklo na území někdejších Spojených států. Přežívá v něm jako služebnice, respektive otrokyně, od níž se v zemi, která vyčerpala veškeré zdroje, očekává jediné: počít a donosit dítě. V prostředí krajně ritua­lizované společnosti, podléhající striktnímu režimu a hierarchii, může každý předmět, slovo i gesto nabývat skrytých či neočekávaných významů, pro něž je příznačná proměnlivost a ovšem také z ní vyplývající nejistota, co nastane v příštím okamžiku.

Perspektiva hlavní hrdinky odpovídá peklu postapokalyptického bezčasí, v němž minulost a současnost splývají v jediném tady a teď. K typickým lyrickým obrazům, jež akcentují strukturu tohoto nepravděpodobného univerza, patří dešťová clona, jíž prosvítá slunce – vzdušnost a světelné proudy dotvářejí iluzi hloubky a rozpínavosti prostoru. Vzniká halucinační atmosféra místa, kde rezonují tlumené zvuky, vzdálené ozvěny či šepot a hlavním komunikačním prostředkem se stávají pohledy, mimika a odezírání ze rtů. Tekuté kontury tohoto světa kontrastují s pomalým pohybem služebnic, jimž je znemožněn rozhled a orientace v prostoru zvláštní pokrývkou hlavy, ironicky označovanou jako „křídla“.

Pokud Offred zrovna za stálého dohledu jiné služebnice neobstarává denní pochůzky, pokouší se v rozlehlé viktoriánské usedlosti manželů Waterfordových, jež evokuje strašidelné domy z klasických duchařských příběhů, stát pokud možno neviditelnou. Její podkrovní ložnice připomíná pokoje, kam se zavíraly hysterické ženy, zatímco suterénní pracovna Freda Waterforda se podobá doupěti šíleného vědce nebo sériového vraha. Prostor zhmotňující hororová klišé tvoří úzké spletité chodby obložené dřevem a pokoje s vysokými stropy a masivním nábytkem. Waterfordova žena jimi prochází tiše a nepředvídatelně jako přízrak, zatímco se temnými zákoutími rozléhá nenápadné, ale důrazné cinkání zvonku. Ten v tomto ponurém vězení, kde má každý své přesně vymezené místo, vyměřuje čas obskur­ních rituálů.

Svět uvnitř usedlosti se přitom nijak zásadně neliší od toho vnějšího. Hranice mezi soukromým a veřejným v Gileadu neexistují – projevy emocí jsou potírány všude. O to víc vyniká kontrast překotných vnitřních monologů Elisabeth Mossové v roli Offred a jejího neproniknutelného výrazu. Čím intenzivnější je dohled, tím obskurnější věci se dějí, když se nikdo nedívá. Například epizoda Jezábel, odehrávající se ve zchátralém hotelu, v němž si prominenti režimu zřídili bordel a kam Fred Waterford pozve Offred na romantickou schůzku, by obstála i jako samostatný hororový snímek.

Napětí bez katarze

Příběh služebnice je originální odpovědí na krizi amerického mainstreamového hororu, jemuž se dlouhodobě nedaří naplnit svůj potenciál. Podněty zde přitom jsou: po období stagnace osmé a deváté dekády minulého století přišlo 11. září a série krizí, které vygenerovaly nové podoby strachu. Současné americké horory přesto působí ve srovnání s jinými filmovými žánry poněkud těžkopádně, a to včetně zdařilejších pokusů o sociální kritiku, jakými jsou například snímky Uteč (Get Out, 2017) nebo Smrt ve tmě (Don’t Breathe, 2016). Co však dlouhodobě není úspěšné ve filmu, začíná fungovat v televizi. Příběh služebnice nestojí na laciné fascinaci hororovou brutalitou. Vyvolává soustavnou nepříjemnou tenzi, jež neumožňuje snadnou katarzi. A právě to je podmínka kvalitního hororu, kterou je při dnešním trendu rychlé a efektní zakázkové zábavy obtížné naplnit. Seriál navíc zapadá do současné společenské atmosféry. Promyšleně pracuje s aktuálními fobie­mi a nejistotami amerických menšin či liberálů, náhle odsunutých politickým vývojem na druhou kolej, a přiživuje obavy z návratu toho nejhoršího z kolektivní historické zkušenosti.

Pro společnost žijící reálnými, ale i vykonstruovanými hrozbami je příznačná fascinace změnou, přičemž je zřejmé, že zřetelné dějinné zlomy neexistují. Nejintenzivnější hrůza tak plyne z nenápadnosti a složitosti procesů, které předcházejí tušené fatální tragédii. Zvlášť dnes, kdy jsou lidská práva běžně bagatelizována a kdy je rozšířena představa, že politikum a osobní život spolu nesouvisejí, je aktuální sdělení, že demokracie ani totalita nejsou nějaké výběrové balíčky. Vzdáme­-li se části svobody ve prospěch obratně prezentovaného vyššího zájmu, nelze očekávat, že represe budou dočasné a jedno omezení nepovede k dalším.

Pozoruhodný je v tomto ohledu příběh Waterfordovy manželky Sereny Joyové, rozporuplné postavy, která rychleji koná, než myslí a která přes svůj odpor ke stávajícímu systému v dobách před nastolením totalitního režimu Gileadu žila s představou, že není „nic, co by nevyřešila hromada popcornu“. Ze strůjkyně změn, jež pomáhala psát zákony omezující ženskou svobodu a důstojnost, se sama mění v nesvéprávnou bytost, kterou patriarchové deroucí se k moci odmítají pustit ke slovu. Ve světě, kde vládne brutalita, strach a paranoia, tak končí všichni stejně špatně, bez ohledu na to, zda jde o ženy či muže, oběti nebo jejich trýznitele. Přestože si mnozí nutnost prohry uvědomují, vědí také, že z nastolené tyranie není úniku, a o to odpudivější mocenské hry jsou schopni rozehrát.

Slovo je zbraň

Komplexně pojaté postavy s bohatou minulostí a zajímavou přítomností, o nichž by bylo možné vyprávět samostatné příběhy, jsou jednou z devíz úspěšné adaptace. Seriál vybízí k dialogu mezi obrazy a textem prostřednictvím jazyka, který dovede být poetický, plný ironie, surově konkrétní i znepokojivě mnohoznačný. Román i seriál koexistují v obdivuhodné synergii a při obeznámenosti s oběma díly je poměrně snadné do příběhu opětovně vstupovat jako do otevřeného systému, jenž vybízí k opakovaným čtením a aktivnímu vyplňování prázdných míst.

Jediný způsob, jak čelit realitě Gileadu, nakonec pro Offred a její spoluvězeňkyně spočívá v osobní výpovědi a odhodlání stát se namísto oběti svědkyní událostí – předat svůj příběh dalším vězeňkyním prostřednictvím vzkazů narychlo vyrytých do dveřních zárubní, tajně se učit svá skutečná jména či se pokoušet o organizovaný odboj. Jak podotýká sama Margaret Atwoodová v předmluvě k letošnímu vydání svého románu, jakýkoliv zaznamenaný příběh předpokládá svého příjemce. A kde je příjemce, vždy existuje budoucnost, a tedy naděje, že po bezútěšném teď přijde lepší potom.

Autorka je filmová publicistka.