Úzké stezky vnitrozemím bolesti

O osudovém řetězci katastrof, jež bezprostředně po sobě v březnu roku 2011 zasáhly region Tóhoku, ležící na severovýchodě japonského ostrova Honšú, už bylo napsáno a natočeno ledacos a mnoho dalšího ještě v letech nadcházejících nepochybně přibude. Analýzy následků zemětřesení, především destruktivního působení obrovské tsunami a závažné havárie jaderné elektrárny Fukušima Dai­-iči, se potkávají s prvními pokusy o ztvárnění beletristické. Snaha o zachycení extrémní situace či zkušenosti se nepřekvapivě mísí jak s terapií psaním, tak i s poněkud pofiderními výsledky bulvárního vytěžování rozumu se vzpírajících tragédií. Dvě nedávno publikované knihy – jedna v českém překladu z polského originálu, druhá zatím jen v angličtině – se však vydaly dál: mapují tušené, ale jen málokdy tak citlivě, a přitom otevřeně prozkoumávané cesty utrpení přeživších a pozůstalých.

Jak žít potom, jak žít s tím

Svazek Ganbare! Workshopy smrti (Ganbare! Warsztaty umierania, 2016) polské autorky Katarzyny Boni, jejž v ediční řadě Prokletí reportéři vydalo v překladu Michaela Alexy nakladatelství Absynt, představuje ve své příběhové mnohosti jakousi kaleidoskopickou meditaci nad tématem ztráty. Boni při svých cestách Japonskem hovořila s mnoha lidmi tak či onak zasaženými událostmi onoho osudného 11. března 2011, a kniha textů, již na základě těchto rozhovorů sepsala, je svého druhu katalogovým soupisem různých – i zoufalých – pokusů o nalezení ztraceného místa, ať už v doslovném nebo přeneseném slova smyslu. Popírání, agrese, smlouvání, deprese i smíření, všech pět „fází smutku“ je tu v jednotlivých kapitolách přítomno, Boni ale s obzvláštním zájmem – a v tom nejspíš spočívá jeden z největších přínosů její knihy – vyhledává příběhy, terapeutické metody a postupy, které na první pohled mohou působit jako něco bizarního a obskurního, jako další stvrzení mediálně živeného stereo­­typu o nepochopitelné orientální „jinakosti“. Ať už ale píše o improvizovaných kavárnách, ve kterých si může každý v přítomnosti mnicha postěžovat a zanadávat, nebo oněch titulních „workshopech smrti“, jež účastníky připravují na poslední chvíle, pokaždé zároveň s pochopením popisuje nacházení zprvu nepředstavitelného – totiž způsobu, „jak žít potom, jak žít s tím“.

Duchové tsunami

Richard Lloyd Parry, japonský dopisovatel londýnských The Times, komponuje svou knihu Ghosts of the Tsunami (Duchové tsunami) v mnohém protichůdně. Tam, kde Boni přeskakuje mezi jednotlivými příběhy, aby ve výsledné skládance zachytila jakousi panoramatickou scenerii tragédie, si Parry vybírá jeden výjimečný, a přitom v jednotlivostech typický příběh, který pak sleduje a ohledává do posledního detailu. Základní škola v Okawě představuje v kontextu tóhocké katastrofy tragickou výjimku – zatímco všude jinde školy fungovaly jako svého druhu „bezpečná útočiště“ (počet obětí zahynuvších ve školách byl celkově relativně nízký), v Okawě zahynulo sedmdesát ze sto osmi žáků a naprostá většina pedagogického sboru. Svoji roli přitom kromě živelní katastrofy sehrálo i institucionální a osobní selhání. V rukou méně citlivého či prostě jen méně nadaného autora by líčení peripetií tohoto případu, jež nepostrádá napínavé, až detektivní momenty, snadno zvulgárnělo do senzacionistického hyenismu, pro Parryho jsou ale osudy lidí zasažených okawskou tragédií příležitostí k empatickému, promyšlenému a působivému ohledávání limit lidské existence, stejně jako k vykreslování specifik japonské společnosti a japonského způsobu života. Kniha Ghosts of the Tsunami je v tomto ohledu logickým navázáním na autorovu starší práci People Who Eat Darkness (Lidé, kteří se krmí temnotou, 2010), v níž se Perry s nemenším rizikem a s podobným úspěchem pustil do líčení nevyjasněné vraždy mladé britské expatky v Tokiu.

Obě knihy – Duchové tsunami i ­Ganbare – zpracovávají prakticky totožné události, sdílejí hlavní téma a čas od času se dokonce skrze jednotlivé postavy i přímo protnou – mnich Kaneta vystupuje se svou naříkavou kavárnou v obou textech. Nelze bohužel příliš doufat, že by se někdy v českém překladu tyto dvě knihy potkaly, jakkoli by takové sousedství bylo pro čtenáře přínosné. Podobně jako Bašóův básnický cestopis po Tóhoku, jenž je v obou knihách citován a k němuž ostatně odkazuje i titulek přítomného textu, odhalují totiž společně mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát.

Autor je bohemista.