Záhada čokoládového králíčka

V jedné z prvních epizod nové řady kultovní série Městečko Twin Peaks se v šerifově oddělení sejde několik starých známých postav nad spisy a důkazy z pětadvacet let starého případu vraždy Laury Palmerové. Ten tehdy šokoval nejen celé městečko Twin Peaks, ale i diváky u televizních obrazovek, kteří nebyli zvyklí na autorský, žánrově neobvyklý, ale nebývale soudržný seriálový útvar. Postavy se snaží přijít na kloub kryptické zprávě, kterou zástupci šerifa Hawkovi předala dáma s polenem: „Něco chybí v případu Laury Palmerové.“ Takto zvýslovněná absence zároveň reflektuje fakt, že původní seriál zůstal pro většinu jeho fanoušků neuzavřen. Sekretářka Lucy náhle se svým přehnaně hysterickým projevem upozorní na to, že mezi důkazy chybí v balení cukrovinek jeden z čokoládových králíčků, kterého před lety snědla. Hawk se zamračí a pronese, že to, co „chybí“, přece nemůže být onen čokoládový králíček, a divák se v tu chvíli sám sebe ptá: Dospěl Lynch po své několikaleté režijní odmlce skutečně do takové fáze, že v jeho příběhu mohou sehrát stěžejní roli čokoládová zvířátka?

Pochopit nepochopitelnost

Nové Twin Peaks lze vnímat jako důležitý příspěvek k současné festivalové produkci a fenoménu takzvané quality TV, kterému Lynch první řadou seriálu položil základy. Stárnoucí autor si tak trochu dělá legraci z mnohdy samoúčelné pomalosti a vyprázdněnosti artových slow movies, ale ve většině případů slouží jeho toporný temporytmus k posílení komediálního či mysteriózního rázu scény nebo k vytvoření sžíravého napětí. Plocha 18 dílů mu umožňuje vyprávět kontinuální příběh, který se nevejde do celovečerní stopáže. Oproti jeho posledním dvěma filmům Mulholland Drive (2001) a Inland Empire (2006) je jeho osmnáctihodinový opus mnohem méně fragmentární a zašifrovaný. Tentokrát má režisér dostatek prostoru, aby v příběhu hypoteticky našel nějakou úlohu i pro čokoládového králíčka.

Lynch je při svém návratu do Twin Peaks vůči publiku zcela nekompromisní. Provokuje ho extrémně pomalým tempem vyprávění, překvapuje lacinými videoefekty a šokuje nevysvětlenými, absurdními situacemi. Divák je opět vržen do mysteriózního světa, kterému plně nerozumí a na který, zdá se, lze aplikovat mystický či psychoanalytický interpretační klíč. Tento způsob čtení díla, kdy se divák poddává vyprávění, které jako by určovaly nevědomé procesy v hlavě samotného vypravěče, byl u Lynche vždy vzrušující. Rozdíl je tentokrát v tom, že Twin Peaks vychází z již ustanoveného fikčního univerza a operuje s již zavedenými fantaskními pravidly, legendami a mytologií, až se může místy zdát, že všechno dává alespoň částečný smysl. Na většinu nadpřirozených jevů lze nahlédnout optikou folklóru obestírajícího svět Twin Peaks, a pochopit je tak v jejich nepochopitelnosti. Lynch a jeho scenárista Mark Frost navazují na spoustu motivů z všeobecně hůře přijímané melodramatické druhé série, ale zároveň kontextualizují rozšiřující film Fire Walk with Me (1992), který ve své době fanoušky pobouřil tím, že přinesl množství nových záhad, aniž by cokoli objasnil.

Hodné koblihy, zlá elektřina

Divák, který si neuchoval druhou sérii v paměti, zůstává ochuzen nejen o jemné nuance, ale i o smysl mnoha scén. Lynch vědomě rezignuje na to, aby původní postavy znovu exponoval či cokoli z proběhlého děje připomínal. Tento přímočarý postup mu umožňuje jít rovnou k meritu vyprávění. Spoustu vedlejších příběhů z původní série si může po pětadvaceti letech dovolit uzavřít pointou, která není působivá svou překvapivostí, ale spíše citlivostí a pečlivostí, s jakou autor k jednotlivým postavám přistupuje. Od nových postav si často drží určitý komediální odstup, ale nikdy je neredukuje na pouhé nositele výrazné komické charakteristiky. Mnohé žánrové figury naopak obohacuje o nezvykle lidský rozměr. Po režijní stránce je fascinující, jaké výkony dokáže z herců dostat, i to, jak pracuje se střihem. Hereckou topornost nebo patetické přehrávání maximalizuje ve svůj prospěch. Bohaté spektrum hereckých projevů odpovídá žánrovému rozpětí nové sezóny: Lynch kombinuje prvky od zvukové grotesky a komediální detektivky až po osudovou love story a psychologický horor.

Hnacím motorem Lynchova fikčního světa jsou opět zapovězené a často temné lidské vášně. Městečko Twin Peaks stále řeší problém drog mezi mladistvými a také na spoustě dalších míst Ameriky, která seriál navštíví, se divák setká s příběhy zkrachovalých lidských existencí. Zdánlivě harmonické vztahy jsou často zevnitř rozežírány nevěrou či potlačovanou agresivitou. Pod tím vším se navíc skrývají nadpřirozené síly v podobě – pro Lynche příznačně pohádkového – sváru vyššího dobra a zla. Ty se v realitě obyčejného života materia­lizují ve formě každodenních předmětů, kterým Lynch odebírá neutralitu neživých věcí a přisuzuje jim inklinaci k dobru (káva, koblihy, třešňový koláč) či zlu (elektřina, les, špína). Ačkoli autor tuto výraznou ikonografii přejímá z původní série, vyhýbá se tomu, aby tyto a další prvky svého fikčního světa pouze recykloval a nechával nostalgicky rezonovat. Lynch je opatrný nejen, co se týče kultovních hudebních motivů, ale šetří si i nejikoničtější postavu celé série – agenta Dala Coopera, který je jakožto nevýznačnější postava seriálu nejnáchylnější k sebeparodii. Nostalgii pak nechává propuknout v naprosto neočekávaných chvílích a nebojí se ji ani zesměšňovat.

Twin Peaks je pozoruhodný ve své intertextualitě – diváka přímo vybízí k vyhledávání pozapomenutých jmen postav, názvů a pojmů a hledání jejich souvislostí. Lynch dokonce pracuje s již natočenými scénami a různými způsoby je rekontextualizuje. S vědomím toho, že si divák může díky kultovnímu statusu Twin Peaks téměř jakoukoli scénu vyhledat na internetu, si dovoluje například i to, že důležitou úlohu v ději sehraje několik postav, které se ve fyzické podobě v seriálu vůbec neobjeví (Lynch tím také částečně řeší fakt, že někteří z herců jsou po více než čtvrtstoletí již po smrti).

Pocit nepříjemné prázdnoty

Závěr série se ale všem dosavadním interpretačním klíčům vymyká. Trhlina v časoprostoru, kterou agent Cooper v poslední epizodě podnikne cestu do jakési alternativní reality, představuje zároveň radikální trhlinu v celém vyprávění. Známé postavy i místa přicházejí o své dosavadní kontury i jména, nedostatek narativních informací o novém světě vede k výraznému vyprázdnění děje, jako by se divák spolu s Cooperem stal cizincem v neznámém příběhu, který doposud nikdo nevyprávěl. Lynch škodolibě vytváří nenaplněné divácké očekávání i v případě postav, které se v závěru předchozích epizod setkávají v hudebním klubu Roadhouse. Oproti ostatním protagonistům si jejich osudy nemůžeme ani domýšlet, protože o nich jednoduše nic nevíme – nacházejí se na samotné periferii jeho fikčního vesmíru. Vytvářejí pocit určitého bezčasí, které ovšem nemá nic společného s bezčasím nekonečných televizních seriálů. Závěr série tak můžeme vnímat jako možný příslib další řady seriálu či jako Lynchův statement, že Twin Peaks jednoduše nelze uspokojivě ukončit, případně jako komentář k limitům epiky jako takové. Tak jako tak se Lynchovi podařilo objevit způsob, jak v divákovi probudit pocit nepříjemné prázdnoty, a to tentokrát bez šokujících závěrů, téměř výhradně za pomoci destrukce tradičního vyprávění.

Novou řadu seriálu si divák přirozeně může užívat jen jako další „lynchovinu“ bez znalosti souvislostí ve spletitém fikčním světě, anebo si ji vychutnat jako katalog mistrovských režijních postupů, které Lynch po celou svoji filmovou kariéru rozvíjel a nyní je dotáhl k dokonalosti. Městečko Twin Peaks je ovšem nejzajímavější v tom, jak diváka vybízí k vlastnímu pátrání a vytváření hypotéz okolo uzavřeného, ale doposud nevysvětleného případu Laury Palmerové. Záhada obestírající její smrt nezestárla, podobně jako nezestárl nyní aktualizovaný kult Twin Peaks.

Autor je filmový publicista.