Britský folkový zpěvák Richard Dawson, označovaný hudebními publicisty za ostrovní reinkarnaci Captaina Beefhearta, letos vydal své osmé album. Konceptuální nahrávka Peasant je na první pohled poněkud bizarním výletem do středověku. Historickými kulisami ovšem prosvítají potemnělé obrysy současného světa.
Richard Dawson je posedlý. Když v dětství objevil fantasy pohádku Labyrint (Labyrinth, 1986) s Davidem Bowiem v hlavní roli, nezhlédl ji jednou nebo dvakrát. Díval se na ni každý den, tak dlouho, dokud neznal i sebemenší detail a pohyb kamery. Se stejnou důkladností, která hraničí s fanatismem, tento anglický písničkář později přistoupil ke skládání hudby. Během psaní aktuální desky Peasant se na několik měsíců ponořil do historického oddělení knihovny The Lit & Phil v Newcastlu. Vynořil se s bizarním albem, které je obsáhlé jako středověká kronika a přívětivé jako ohniště, u kterého se potkávají živí s mrtvými.
Amatéři v teniskách
Když chce fiktivní hudební duo Vince Noir & Howard Moon v kultovním dadaistickém britcomu The Mighty Boosh (2004–2007) zastínit ostatní kapely a upoutat pozornost náročných bohémů z Camdenu, rozhodne se použít zdánlivě dokonalý trik – strategii kutání v minulosti a vytěžování všeprostupující retrománie dotáhne do absurdity a od futuristických syntezátorových rytmů se dostane až ke středověké lidové hudbě. Publikum v klubu je ovšem tímto krokem zaskočeno a dvojice, která marně přemýšlí, co vlastně udělala špatně, je z pódia vypískána. To, co před více než desetiletím vypadalo jako vtipná kritika kapel vykrádajících čím dál tím obskurnější zdroje, však v roce 2017 působí přece jen trochu jinak. A to i díky Richardu Dawsonovi. Poslední album tohoto folkového zpěváka ze severovýchodní Anglie totiž patří ke kandidátům na desku roku, jakkoli k těm na první pohled nejnepravděpodobnějším.
Konceptuální nahrávka milovníka seriálu Červený trpaslík a obsedantního fanouška Michaela Jacksona představuje posluchačům středověké království Bernicie, které se v 6. století rozkládalo zhruba na hranici dnešní Anglie a Skotska. Dawson se přitom nesnaží navazovat na popkulturní trend tvoření fikčních světů a vyprávění mytologických příběhů. Peasant, jak název napovídá, je spíše kaleidoskopem osudů figur, jako jsou Tkadlec, Prostitutka, Voják nebo Rolník, jejichž příběhy mají až překvapivě mnoho rysů společných s tím, co zažívají dnešní lidé.
Zasazení životních vzestupů a pádů, tragédií i každodenních potíží do doby počínajícího středověku je především estetickým gestem, které Dawson nijak nekamufluje. Ve videoklipu k úvodní písni Ogre vidíme zpěváka coby člena středověké komunity. Muži pracují na poli, zatímco ženy máchají prádlo a na závěr všichni tančí kolem společného ohniště. Historickou selanku ale narušují kostýmy vystupujících, které působí jako podomácku ušité převleky amatérského divadelního spolku. Někteří z herců dokonce mají na nohou obyčejné tenisky. Poselství je jasné – středověkou estetiku nechce vytěžovat samoúčelně, sám Dawson ostatně řekl, že nechtěl natočit nic, co by se podobalo Hře o trůny. Zasazení Peasant na sever Anglie 6. století mu především umožňuje poukázat na to, jak málo se mění problémy obyčejných lidí. Prostitutka se ve stejnojmenné skladbě ptá, jestli jí život opravdu nenabízí víc, a vzápětí na svou otázku odpovídá ráznou akcí: svého zákazníka uškrtí, ukradne mu koně a se „svítáním v plících“ utíká za hranice „téhle země lidských démonů“, s nadějí, že někde jinde vychová své dítě.
Naděje pro spodinu
Právě ve skladbě Prostitute, asi nejsilnější na desce, Dawson ve čtyřminutové stopáži představuje všechny své hudební triky. Nebe nad celým příběhem jako by bylo zatažené, vzduch plný rašeliny studený a lepší svět v nedohlednu. Drnčící struny akustické kytary znějí tak tragicky, jako by se na nich Dawson v roli zneužívané ženy toužil oběsit; v jeho hlase, který překvapuje nebývalou výškou i dávkou emocí, je ale nakonec přece jen slyšet trocha naděje. Ta má často podobu nečekaně krásné melodie, která se náhle prodere mračny skřípajících smyčců a disonantních dechů.
V písni Soldier už je tato naděje otevřeně vyřčená. Voják, jehož upřímné přiznání strachu a únavy je tak prosté, až člověka zamrazí, nechce nic než mít střechu nad hlavou a starat se o svoji rodinu. Právě ve vidině dětí a jejich vychovávání s milovanou ženou spatřuje naději, která mu pomáhá zvládnout setkání s nepřítelem bez obličeje, s nímž se má vojsko utkat kdesi za mořem. Ani slovo v textu skladby přitom nenaznačuje, z jaké doby voják-vypravěč pochází. Místo cesty na sever Anglie by před sebou klidně mohl mít výsadek v Sýrii, Iráku nebo Afghánistánu. Bezčasí stále v zásadě stále stejného utrpení Dawson umocňuje videoklipem, který analogovým šumem i podobou titulků odkazuje spíš na dobu videokazet než na časy před objevením knihtisku.
Čas je plochý kruh
Časová a místní rekontextualizace se možná zdá jako prostý formální trik, který nezasluhuje větší pozornost. Dawson je však nejen poctivý vypravěč, ale především nesmírně talentovaný skladatel a zpěvák, který si uvědomuje své místo v tradici anglické folkové hudby a ví, odkud se může odrazit. Místy nepřímo odkazuje na zakladatele kapely Soft Machine a zásadní postavu progresivní canterburské scény Roberta Wyatta, který od sedmdesátých let zručně kombinuje fascinaci anglickou krajinou se zájmem o mytologii nebo alchymii. Jindy se Dawson hlásí k britskému folkrocku reprezentovanému kapelami jako Fairport Convention, Steeleye Span nebo Pentangle. Právě duch člena kapely Pentangle a kytarového virtuosa Johna Renbourna, jehož sólové album The Lady And The Unicorn (1970) dodnes představuje jakýsi časový most do středověku, jako by stál při natáčení Dawsonovi po boku.
Na desce spolupracovali mimo jiné harfista Rhodri Davies a jeho sestra houslistka Angharad Davies. Na aranžování chvíli děsivé, chvíli nebeské dechové sekce se podílel i jejich otec John Davies. Přes výrazně komunitní nádech alba je ale Peasant bytostně sólovým projektem. Dawson je ve výpravných textech ponořen podobně jako v bádání nad středověkými reáliemi a každou ze svých postav dokáže oživit emočně naprosto odzbrojujícím způsobem, a umocnit tak poselství nahrávky.
Poslední dobou se často cituje americký filosof George Santayana a jeho výrok o „těch, kteří si nepamatují vlastní minulost, a jsou tedy odsouzeni k tomu ji opakovat“. Album Peasant ale daleko víc naplňuje motto seriálu z temného amerického Jihu True Detective (Temný případ, 2014–2015), tedy „čas je plochý kruh“. Ve světě Richarda Dawsona neexistuje minulost, přítomnost ani budoucnost. Vše se opakuje. A to je svět, ve kterém žijí nejenom Voják, Prostitutka, Rolník, Vědec nebo Žebrák, ale my všichni.
Autor je hudební dramaturg Radia Wave.
Richard Dawson: Peasant. Weird World 2017.