Bavit lidi apartheidem

William Kentridge, uznávaný umělec ­žijící v Johannesburgu, se v roce 1955 narodil do rodiny právníků židovského původu, kteří zasvětili svůj profesní život boji proti apartheidu. Jeho cesta k výtvarnému umění byla doprovázena dalšími disciplínami – bakalářská studia politologie a afrikanistiky vystřídalo studium klaunství a divadelní vědy v Paříži. Kentridge se podle svých slov během studia fyzického divadla naučil o kreslení víc než za dobu strávenou na akademii. Intenzivně se věnuje také divadlu – jím režírovaná nová opera Vojcek Albana Berga měla premiéru v rámci letošního Salzburg Festspiele. Kentridgeovo multidisciplinární zázemí se výrazně projevuje v jeho tvorbě a promítá se i ve výstavě Thick Time: Installations and Stagings (Zhuštěný čas. Instalace a inscenace), která představuje výběr filmů, kreseb, tisků, divadelních modelů, objektů a knih z let 2003–2016.

Sám sobě idolem

Dílo 7 fragments for Georges Méliès (7 fragmentů pro Georgese Mélièse), jež uvádí celou výstavu, je poctou francouzskému průkopníkovi kinematografie a jeho způsobu práce. Skládá se ze sedmi černobílých slow motion videí nainstalovaných po obvodu obdélníkové místnosti, v jejímž centru je umístěna lavička pro návštěvníky. Efektní, poetická a technicky citlivá sonda do Mélièsova ateliéru pokulhává kvůli Kentridgeovu rozhodnutí obsadit do hlavní role filmu sám sebe. Performativní gesto v díle zmateně směšuje roli vynálezce a současného umělce a Kentridge/Méliès v něm nutně působí jako génius na piedestalu. Takováto metafora je namístě v případě vzdávání holdu osobnosti, méně ale rezonuje, pokud je oslavovanou osobností sám autor, který navíc vědu a umění strčí do jednoho pytle s kouzly a magií a jedinou ženskou postavu, jež se v sedmi videích objevuje, nechá přistoupit ke géniovi nahou jako sentimentální doplněk a symbol služebnosti.

Z expozice je na první pohled patrné, že je věnovaná především Kentridgeovým videím. V kontextu jeho animovaného filmu hraje důležitou úlohu fenomén času, jak naznačuje i název výstavy a velkorysá videoinstalace The Refusal of Time (Odmítnutí času), složená z pěti videí a „dýchajícího“ stroje situovaného do centra místnosti. Objekt představuje alegorii meditace jako zásadního fenoménu (ne)vnímání času. Téma času se konstantně vynořuje napříč Kentridgeovou tvorbou stejně jako odkaz k němým filmům ruského a německého expresionismu, spočívající v používání černobílého obrazu, absenci dialogů a vkládání mezititulků.

Ve videích se objevují také kresby černým uhlem, které jsou mazány a znovu obnovovány na tomtéž papíře. Jde o charakteristický Kentridgeův přístup – sám ho nazývá stone­-age filmmaking –, který souvisí s dalším důležitým tématem přítomným v jeho tvorbě, jímž je historie Jihoafrické republiky. Novodobé dějiny země, v níž vyrostl a kde dodnes žije, stojí na vžitém označení „nová Jihoafrická republika“ – její obyvatelé přemazávají staré vzpomínky a traumata podobně jako Kentridge uhel na papíře, když na několikrát gumovaných novinách zkouší znovu načrtnout obrysy funkčnější společnosti. Na Kentridgeově interpretaci apartheidu je zajímavá jeho perspektiva z pozice bílé židovské menšiny, která v konfliktu zaujímá neutrální pozici. Ambivalence a kontroverze provázejí vyznění většiny děl umístěných ve výstavě, jako například Notes towards a Model Opera (Poznámky k modelové opeře), která je ironickou skečí nedávných temných dějin JAR. Kentridge se absurdna ani černého humoru nebojí a trojprojekci provází hesly jako „­Struggle for a good heart“ (Boj za dobré srdce). Narážky místy balancují na hraně korektnosti, například když je nestabilní situace obyvatel JAR vyjádřena postavou tanečnice tmavé pleti na baletních špičkách, která se smyslně se samopalem kolem krku vlní v rytmu energické samby. Kentridge sice ve svých vyjádřeních uvádí, že jeho záměrem nikdy nebylo parafrázovat apartheid, atmosféra společnosti bezcitně ponechané komplikovanému osudu však z jeho děl, jež jsou často situována do prostředí Johannesburgu padesátých let, tedy doby umělcova dětství, nevyhnutelně sálá.

Lunapark závažných témat

Kentridgeova výstava byla poprvé uvedena v londýnské White Chapel Gallery, později byla k vidění v dánském Louisiana Museum of Modern Art a po Salcburku zavítá ještě do britského Manchesteru. V Salcburku probíhá v obou budovách Musea der Moderne – Mönchsbergu a Rupertinu – a vznikla pod kurátorským vedením Sabine Breitwieserové a Tiny Teufelové, poradní hlas u expozice situované do Rupertina měla ­Denise Wendel­-Porayová. Je­-li ve výtvarné části výstavy v Mönchsbergu stopa po kurátorské invenci spíš neviditelná, divadelně laděná část v Rupertinu má zdatné kurátorské pojetí, které je sice poměrně tradiční, ale nabízí kvalitní uměleckohistorický přístup, mapující operní díla, návrhy scén a kostýmů respektovaného autora. Bipolarita kurátorského přístupu však vede k neucelenosti zážitku a zdánlivě připomíná proměnlivou a nepředvídatelnou politickou situaci JAR. Jen těžko však můžeme věřit, že právě toto byl záměr kurátorek.

William Kentridge je nepochybně pozoruhodným autorem současnosti. S intelektuální pečlivostí zobrazuje palčivé sociopolitické problémy a balí je do poetické nejednoznačné mlhoviny, ze které vystupují témata jako humanita, absurdita života a jeho pomíjivost. V této magické mlze ale tkví také nebezpečí. Tahat z kouzelného klobouku místo bílého králíka téma apartheidu je problematické a komplikované. Kurátorsky nedotažená a vágně definovaná koncepce výstavy navíc sklouzává k prezentaci silných a velkolepých děl, která však působí izolovaně. Vztah mezi nimi není dostatečně zřejmý a instalační schéma se v první části často opakuje (finančně náročná vícekanálová projekce, výrazný objekt, divák v centru instalace).

Poněkud marnivá touha po spektáklu a afektovaném zdůraznění postavy velkého umělce (shodou okolností bílého muže) jsou manifestovány i v díle More Sweetly Play the Dance (Tanči sladčeji). Monumentální osmikanálová projekce zobrazuje zástup osob nejrůznějšího postavení a původu putujících neznámo kam, uhel se do plátna vpíjí a dává vyznít cirkusově působícímu procesí. Nelze se ubránit pocitu hořkosti a jistým rozpakům nad komplikovaností otázek týkajících se migrace. Dílo by jistě dobře fungovalo i na jediné promítací ploše s jedním projektorem a v mnohem menší místnosti. Pravděpodobně by se ztratila opulentnost, ale o to intimnější by mohl být náš prožitek. K němu se v Salcburku musíte vydat spíš s krumpáčem v ruce. Celek výstavy totiž připomíná návštěvu multikina nebo víkendový nákup v IKEA. Je to výtvarný lunapark. A to je v kontextu hlubokých témat, se kterými Kentridge tak hbitě operuje, nevyužitá šance.

Autorka se věnuje sociální a umělecké teorii a praxi.