Bouře pod nánosem všednosti

Hirokazu Koreeda platí za jednu z vůdčích osobností současného autorského japonského filmu. Jeho snímky získávají ceny v soutěžních sekcích hlavních světových filmových festivalů a díky tomu se dostávají do kin i mimo zemi nebo světadíl svého vzniku. Jeho neskrývaná inspirace především Jasudžirem Ozuem, ale i dalšími klasiky nejen japonské provenience zároveň může implikovat pocit, že pouze opakuje léty prověřený model. Objevují se i hlasy, podle nichž s každým dalším příběhem nezadržitelně směřuje do bodu, kdy začne vykrádat sám sebe.

Zkrachovanec zasluhující sympatie

Ačkoli Koreedův prozatím poslední film Po bouři širší světová kritická obec znovu přijala převážně s nadšením, polemičtější názory jej provázejí v míře doposud zřejmě nejvýraznější. Na první pohled se jedná o další drama tepající obecně mezilidské a konkrétně rodinné vztahy. Navíc jej tentokrát neprovází žádná divácky vděčná výchozí premisa, jako třeba faktické odříznutí skupiny dětí od okolního světa v Nikdo to neví (Dare mo širanai, 2004) nebo výměna novorozeňat v porodnici, od níž se odvíjely osudy hrdinů v Jaký otec, takový syn (Sošite čiči ni naru, 2013).

Pečlivější sledování však odhalí další posun v Koreedově umělecké vizi. Pro jeho (bez výjimky výtečně zahrané) postavy jsou typické dialogy, které pečlivě ukrývají zásadní informace pod nános všední konverzace. Zdánlivě nekonečné lamentace nad jídlem, oblečením, počasím nebo dětmi navozují dojem bezstarostnosti, z nějž se v nestřeženém okamžiku „odloupne“ nenadálé zjištění, které poupraví dosavadní vnímání jednotlivých charakterů a vztahů mezi nimi.

Dominantní mužská postava někdejšího spisovatele Rjoty se tímto způsobem proměňuje téměř neustále. Pohybuje se na škále od bodrého zkrachovance přes marnotratného syna a nezodpovědného otce až po člověka, kterému navzdory všem jeho neduhům nejde alespoň trochu nefandit. Neděje se tak v rámci zbytnělé žánrové figury sympatického vypočítavce, známé především z hollywoodsky dojímavých kriminálních melodramat, ale právě prostřednictvím promyšleně dávkovaných zjištění, která dávají jeho jednání lidský rozměr.

Mistr nenápadné katarze

S tímto aspektem úzce souvisí nenápadná, přesto v mnoha směrech zásadní změna dosavadní Koreedovy strategie. Většinu svých filmů začíná vyprávět poté, co dojde k události, která nějakým způsobem naruší dosavadní status quo. U Wonderful Life (Wandafuru raifu, 1998) šlo o zjištění skupiny postav, že už nejsou mezi živými, skon otce zase svede dohromady hrdinky snímku Naše malá sestra (Umimači diary, 2015) a tradiční setkání dysfunkční rodiny v Aruitemo aruitemo (Stále na cestě, 2008) poprvé ozvláštní účast synovy novomanželky a jejího potomka. Navzdory zcela odlišnému originálnímu názvu se český distributor Po bouři rozhodl něco podobného anticipovat poukazem na nevyzpytatelný rozmar počasí. Skutečnost je však v tomto případě složitější. Osudový tajfun zasáhne do života Rjoty a jeho nejbližších až přibližně v polovině syžetu. Rozsáhlé expozice autor využije k tomu, aby příběh jedné polorozpadlé rodiny nejprve ukotvil v předsudcích, které trápí všechny její členy jednotlivě. V situaci, kdy všichni musejí chtě nechtě pár hodin obývat stísněný prostor malého babiččina bytu, se dosavadní ustálené názory velmi rychle posouvají.

Koreeda proslul také jako mistr nenápadné katarze, většinou spíše tušené než zřetelně deklarované. Tentokrát je to reakce na události, které těsně předcházejí, i komentář k počátečnímu nahodilému souboru charakterizačních informací. Po bouři se v tomto smyslu rozhodně nejeví jako sázka na jistotu. Právě naopak – v několika ohledech se ­Koreeda relativně razantně odklání od způsobu, jakým svá díla doposud vyprávěl.

Autor je filmový publicista.