Jaká je hranice mezi dobrovolnou a nedobrovolnou bezdětností? Jaké jsou příčiny odkládání rodičovství do pozdějšího věku? Kde je v Evropě nejvíce obyvatel, kteří neplánují založit rodinu? Zeptali jsme se socioložky, která se dlouhodobě zabývá prostředím reprodukčního lékařství.
V roce 2006 jste napsala: „O bezdětných lidech se předpokládá, že jsou buď sobečtí a nezralí – v případě dobrovolně bezdětných –, nebo zoufalí, nešťastní a posedlí touhou po dítěti – v případě nedobrovolné bezdětnosti.“ Změnilo se v tomto ohledu něco?
Myslím, že zvláště vůči ženám se v Česku tahle kritika drží, ne-li zesiluje. Čítávám ze zájmu diskuse pod popularizačními články o reprodukci na internetových médiích a onehdy se pod textem oznamujícím, že britská vévodkyně Kate čeká třetího potomka, objevilo: Češky, vezměte si příklad. Z nízké porodnosti jsou u nás prostě obviňovány hlavně ženy. Panuje představa, že pokud žena dítě chce, tak ho má, a nemůže se vymlouvat na žádné subjektivní okolnosti, třeba že nemá vhodného partnera.
Jaké jsou důvody rozhodnutí pro bezdětnost či odkládání rodičovství?
Ty volby jsou určitě složitější než „další kabelku, dovolenou, nebo dítě?“, jak bývá naznačováno. Kámen úrazu je v tom, že vhodný věk pro rodičovství se výrazně zkracuje z obou stran. Hodně dlouho je hodně brzy – a pak je najednou pozdě. Mít dítě kolem dvaceti je nezodpovědné, je třeba mít vlastní byt, dobrou práci, partnera, s nímž se rodičovství plánuje – jenže to vše dlouho trvá a po třicítce si už člověk, přesněji tedy žena, najednou koleduje. Reprodukční přání mužů a žen navíc nejsou úplně v rovnováze a nepotkávají se ve stejném věku.
Dnes každopádně vzhledem k rozšířenému používání antikoncepce musí ono rozhodnutí, zda mít dítě, padnout, málokdo to nechává „osudu“. Stejně tak se málokdo vědomě rozhodne pro to, že bude bezdětným, spíš se život tak vyvine. Pokud člověk narazí na fyzické překážky početí dítěte, situace se ještě komplikuje. Někdo se do léčby ani nepouští, někdo ji ukončí, třeba kvůli zdravotním rizikům v době, kdy by teoretická naděje na dítě stále byla. Je potom dobrovolně, nebo nedobrovolně bezdětným?
Pro bezdětnost hrají tedy jmenované společenské důvody. Jak výraznou roli mají obávané biologické příčiny?
Lékaři říkají, že polovina párů přichází s problémy na mužově straně. Ale vždycky je vyšší věk ženy komplikujícím faktorem, protože i mužská neplodnost se léčí skrze ženu, a pokud je jí přes čtyřicet, léčbu neproplatí pojišťovna a některé postupy se už nezkoušejí. Hranice hrazení léčby je teď 38 let plus 364 dní, přitom ženy se dnes pro rodičovství rozhodují ve stále vyšším věku. I tak pojišťovna hradí velmi základní postup léčby a jen čtyři pokusy za život ženy a vždy si lidé doplácejí tisíce korun. Představa, že pojišťovna léčbu platí, je dost mylná.
Na druhou stranu – je otázka, zda ordinace klinik asistované reprodukce plní jen objektivní zhoršení plodnosti mužů a žen. Někteří lékaři říkají, že léčba neplodnosti je často léčba netrpělivosti a že na kliniku chodí spousta žen, které by otěhotněly, kdyby dva roky zvládly spolu se svými partnery čekat. Páry, které chtějí počít po třicítce, si tak nahrazují proces čekání, kterým běžně procházejí páry pětadvacetiletých – protože se bojí, aby pak nebylo příliš pozdě. V tomto „pozdě“ zase vidíme vliv nějakých kulturně daných představ.
Jaké podoby má rozhodnutí, že pár raději zůstane bezdětný a v léčbě pokračovat nebude?
Spíš to probíhá naopak – člověk se do problematiky noří a postupně zvažuje postupy, které ho na začátku nenapadly. Asistovaná reprodukce funguje tak, že těhotenství zpřítomňuje – pokud dáte ženě do těla embryo, dělá to z ní de facto těhotnou, a když se něco nepovede, chce to pochopitelně zkoušet znovu a znovu, protože už byla tak blízko… Dostává se do kolotoče stále nové naděje, na které se může i stát závislou. Je hrozně těžké si říct, už to nebudu dál zkoušet, když víme, že stačí jen drobně jiná věc a otěhotnění se může povést.
Hrají ekonomické ohledy asistované reprodukce velkou roli při podstupování léčby?
Výzkum situace, kdy by člověku bránilo v léčbě to, že na ni prostě nemá, bohužel neexistuje, přestože jsem se už setkala s ohlasy, že by to bylo velmi užitečné. Sociálně slabí lidé dost možná na kliniku ani nepřijdou, určitě fungují jak bariéry finanční, tak informační a komunikační. Ale myslím si, že ve srovnání s jinými státy jsme na tom ještě dobře – jsme země, kam se za asistovanou reprodukcí jezdí jak kvůli levné léčbě, tak její vysoké úrovni a relativně liberální zákonné úpravě. Bylo by zajímavé například zkoumat neplodnost v romské komunitě, kde musí být ještě větším stigmatem než v majoritní populaci.
Roste vůbec opravdu bezdětnost? A pokud ano, v jaké historické perspektivě?
Existují demografické studie, které říkají, že velká míra bezdětnosti, třeba dvacet procent, tady byla za první republiky, kdy existovaly legitimní životní dráhy spojené s bezdětností. Sloužit u někoho v domácnosti, být voják či učitelka znamenalo nezaložit vlastní rodinu. Přitom dnes se považuje učitelství za velmi vhodnou profesi pro zkombinování s rodinným životem a absolventky pedagogických fakult mají největší porodnost ze všech vysokoškolaček; naopak na bezdětnou učitelku se dívají rodiče žáků s podezřením. Extrémně nízká bezdětnost za socialismu byla spíš anomálií. Současný vývoj v České republice je hodně podobný vývoji, který v západních zemích probíhá od sedmdesátých let minulého století – rozdíl je v tom, že u nás šlo často o radikální změny po roce 1989.
Jaké jsou rozdíly mezi evropskými zeměmi?
Vysoká bezdětnost je v Německu a mezi bezdětnými převládají vysokoškolačky – to platí pro celou Evropu i u nás. Překvapivě i katolické země, Itálie, Španělsko či Polsko, mají dost nízkou porodnost. Ona je tam možná rodina hodnotově na prvním místě, ale proto se potom v praxi nejspíš hůře realizují nutné životní kompromisy. Evropa skutečně vymírá – aby se společnost reprodukovala, potřebuje porodnost 2,15 dítěte na ženu, a ve Francii, kde je v Evropě jedna z největších porodností, to v roce 2015 byly dvě děti a šlo o rekordní hodnotu. V Česku je míra porodnosti už pár let kolem 1,5 dítěte na ženu.
V kontrastu s tím, jak se naše každodenní skutečnost virtualizuje a svět symbolů získává čím dál větší moc nad fyzickými omezeními, mi připadá zvláštní, jak se klade důraz na biologicky podložené rodičovství…
Možná právě proto – potřebujeme hledat něco obecně platného a autentického a nabízejí se „ty naše geny“. Je to hledání univerzální a nezměnitelné podstaty, kterou nikdo nemůže zmanipulovat a vzít nám ji. Nebiologické rodičovství je považováno za strašně rizikové – vždyť se neví, co z toho vyroste! V české společnosti není nebiologické rodičovství považované za něco hodného podpory. I lidé, kteří se léčí pro neplodnost, jej mají jako poslední variantu.
Je ale adopce preferována před bezdětností?
Někým ano, někým ne. Ví se, že u nás je dětí k adopci málo, že tomu předchází nějaké prověřování, že si člověk to dítě neobjedná podle svých představ. Pro spoustu lidí je přijatelnější přijmout darované embryo, kde přitom také geny roli nehrají, než adoptovat dítě. Věří tomu, že i těhotenství nějak dítě ovlivní, spousta žen chce zažít těhotenství a porod. Neobvyklý průběh rodičovství navíc není zjevný – na rozdíl od adopce o tom nemusí nikdo vědět, není to stigma. A lidi mají pocit, že embryo pochází od kvalitnějších rodičů než dítě, které by si adoptovali.
Je možné, že bezdětnost bude znovu jedním z možných obecně přijímaných životních scénářů?
Těžko. Jednak hraje roli strach z vymírání populace, jednak je dítě vnímáno jako univerzálně dobrý statek a zdroj emocí, které jsou nenahraditelné, takže je obtížné akceptovat, že se toho někdo vzdá. Také je dneska už málo mezníků, které oddělují dospělého a nedospělého člověka, a rodičovství je jeden z nich. I když na Západě už se konverzace otázkou, kdy už přijde dítě, běžně nezačínají…
Kdo určuje, koho je vhodné podporovat v rozhodnutí mít dítě, přestože s tím má problémy?
To řeší zákon o specifických zdravotních službách, který se projednává v parlamentu – jsou to poslanci, povětšinou muži, kteří debatují na základě toho, co se jim líbí nebo nelíbí, nikoli na základě faktů – kolik žen v jakém věku žádá o asistovanou reprodukci, jaké to jsou ženy, kolik dětí se narodí, jaká jsou rizika a pro koho. Politici nedokážou říct: žádné limity nebudeme určovat, ať si každá žena posoudí, jestli do toho chce jít nebo ne. A tak se před nedávnem přišlo s tím, že už je třeba nastavit ženám hranici 49 let jako maximální věk, kdy lze o asistovanou reprodukci požádat. Navíc asistovaná reprodukce pro single ženy v Česku není povolena – debata se pořád vede o ženách a druhá rodičovská postava, která přitom podle zákona musí být účastna procesu, zůstává skrytá, neobjevuje se v parlamentních diskusích o rodičovství ve vyšším věku a neplatí pro ni žádné věkové limity.
Lenka Slepičková je socioložka působící na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a v Institutu výzkumu sociálního zdraví na Univerzitě Palackého. Kromě inkluzivního vzdělávání se zabývá politickými a medicínskými aspekty léčby neplodnosti.