Férový veřejný prostor

Podle průzkumů se ženy ve veřejném prostoru cítí nebezpečněji než muži a jsou častěji napadány, a to jak v prostoru fyzickém, tak virtuálním. Ve městě vykonávají více tras než muži, neboť vozí děti do školy, na kroužky, na nákup, na úřad a pak zase zpět domů. Navzdory tomu jim však pohyb ve městě není často uzpůsobený. Právě problematice vztahu žen a veřejného prostoru se věnoval třetí ročník pražského Kongresu žen. To, jakým způsobem jsou města navrhována, vytváří totiž bariéry nejen pro ženy, které se pohybují například s kočárkem nebo potřebují někde přebalit miminko, ale také pro handicapované, děti či seniory. Právě otázkou, jak by se měla města navrhovat, aby v nich bylo dobře všem, se zabývá jedna z účastnic kongresu, architektka Milota Sidorová, která je mimo jiné spoluautorkou knihy Jak navrhnout férově sdílené město (2017). S podobným cílem připravil Institut plánování a rozvoje pro návštěvnice například takzvané pocitové mapy bezpečí, do nichž mohly zapíchnout špendlík a vyjádřit tak, co je ve městě trápí, kde se bojí, a kde je jim naopak dobře a cítí se bezpečně. Institut chce tato data zpracovat a pak dále použít.

Sdílené zkušenosti žen

Během dne se na kongresu konala řada přednášek a workshopů. Stranou od hlavních přednáškových sálů se navíc nacházela místnost, v níž bylo možné si přisednout k ženám, které vyprávěly každá svůj příběh. V projektu Živé knihovny si návštěvnice a návštěvníci mohli vyslechnout zkušenosti nejrůznějších žen, poznali, jaké je to, být Romkou, jak se cítí žena s ruským přízvukem nebo jaké strasti mohou čekat na ženy na ulici. Mluvilo se i o odvaze říkat svůj názor nebo o naději v boji proti předsudkům. Povídala jsem si s českou studentkou gymnázia s jemenskými kořeny Eman Ghaleb, která již delší dobu u nás veřejně mluví o své víře a o tom, jak žije muslimská dívka v Čechách. „Chtěla bych v tom, co dělám, pokračovat, mám pocit, že to má smysl. Samozřejmě jsem zažila i nějaké vyhrožování, ale pozitivních reakcí je mnohem více.“

Bezpečnost migrantek a žen s odlišným původem se odráží jednak ve způsobu, jakým je s nimi jednáno během azylových řízení, jednak jsou tyto ženy na veřejnosti častěji terčem útoků, neboť se na první pohled odlišují, ať už barvou pleti nebo například přízvukem: „Často se přistihnu při tom, že se bojím na veřejnosti mluvit rusky. Pokaždé, když vyjdu ven, obávám se, že nějaká napjatá situace může nastat,“ svěřila se jedna z žen, pocházející z Ruska. Eman Ghaleb zase vypráví, jaké je to, chodit s šátkem zakrývajícím vlasy: „Rodiče mi říkali, ať šátek raději nenosím, že z toho budu mít problémy. Od té doby, co nosím šátek, se ale cítím být silnější, všichni na první pohled vidí, že jsem muslimka. Přestala jsem se za to stydět.“

V prostoru Emauz je k vidění také výstava Ženy jen v kuchyni?, kterou pro kongres připravila romská ženská skupina Manushe, respektive její turnovská část. Na černobílých fotografiích jsou zachyceni muži a ženy v situa­­cích, v nichž obvykle nebývají vyobrazeni – muži si s dětmi čtou, vysávají, ženy spravují vodovodní baterii nebo motor od auta. Pod heslem Edukace, sebevědomí, emancipace se Manushe již sedmnáct let snaží zlepšit postavení Romek ve společnosti.

Podílet se na plánování měst

Kongres žen se nepochybně snaží z výrazu feminismus a celkově ženského hnutí smýt pachuť privilegované skupiny. To se v letošním ročníku podařilo nejenom tématy, v nichž dostaly prostor často marginalizované ženy, jako jsou migrantky, handicapované či zástupkyně jiných menšin, ale i tím, že se na jeho programu podílela řada organizací zastupující právě tyto ženy. Kromě Manushe to byla již etablovaná organizace Jako doma, která dlouhodobě pracuje s ženami bez domova. Ty na akci připravily veganské občerstvení ze své nedávno otevřené pražské Jídelny kuchařek bez domova.

Výstupem z celodenní akce je Rezoluce Kongresu žen 2017, dostupná na internetových stránkách kongresu, jež specifikuje požadavky a doporučení cílící například na orgány státní a veřejné správy. Podle nich by se ženy měly vyváženou mírou podílet na vytváření veřejného prostoru. Ten by měl být plánován a navrhován tak, aby byl zajištěn bezpečný a bezbariérový přístup a pohyb pro všechny bez rozdílu. Důraz byl také kladen na zviditelňování hlasu žen, ať už v prostoru mediálním, expertním či online. Směrem k ženám zase zaznělo doporučení: Buďme citlivé vůči rozdílným potřebám druhých, respektujme odlišnosti a táhněme za jeden provaz.

Autorka studuje politologii.