Prózy Čingize Ajtmatova patří k mému zlatého fondu; kdykoli je zahlédnu v přebírané knihovně, beru a během jednoho dvou měsíců je také někomu vnutím. Naposledy to bylo Popraviště, které jsem si přivezl a po ránu pravidelně četl, abych dokončil práci, již jsem před lety započal. Je zvláštní, jak málo tenhle příběh drží pohromadě, a přesto se Popravišti rozumí jako románu. Roztříštěn do několika separátních oddílů, a přece působí naléhavou tendencí, takovou, co se s postupující četbou zesiluje tak, že ke konci nestačíte s dechem. Kdysi jsem tuhle knížku odložil s tím, že na mravokárná varování před poživači konopí nejsem ani v nejmenším zvědavý. Příběh jurodivého seminaristy, který se vydá mezi feťáky, aby je přivedl zpět do společnosti, mě otrávil a stejně tak i rozhovor Piláta s Ježíšem. První dvě části Popraviště se hroutí pod těžkou konstrukcí symbolických významů, vzájemně propojených a ukotvených v kontextu, který se masovému čtenáři za posledních pár desítek let dokonale odcizil.
Tak tedy vzhůru, prokousat se moralismem a uvědomit si, na jakých pilířích Popraviště stojí; především pak, do jakých obrazů se tu rámuje vztah člověka k přírodě. Dnes už dobře známý pustošivý uragán, který člověk spustil ve snaze usnadnit si život, užít nerostného bohatství a v divokých, nekolonizovaných podmínkách vybudovat infrastruktury, nejspíš nikoho nezaskočí. Známe ho dokonale. Ajtmatov vpustí lidské rabiáty na území, kde se očekává všechno možné, nelítostný a odvěký boj vlků s ostatními zvířaty, nikoli však razantní nástup techniky: „Lidé, lidé – božské bytosti. (…) Nejprve se tu objevovali na koních, oblečeni v kůžích a ozbrojeni luky (…) potom však nadešla doba, kdy ty božské bytosti začaly organizovat motorizované štvanice na sajgy (…) a nakonec sem tito bozi přilétali vrtulníky (…) pozemní ostřelovači se přitom řítili stepí rychlostí sto i více kilometrů, aby se sajgy nestačily ukrýt, a vrtulníky shora řídily jejich pohyb.“ Krajina Popraviště je krajinou pekla, zde se splácí za emancipaci božské bytosti. V Popravišti je ukryta taková obžaloba člověka, že by ji jen cynický rozum mohl vyvrátit. Tedy za prvé: ocitáme se v situaci, kterou nelze za žádných podmínek ospravedlnit.
Třetí část spojuje všechny klíčové momenty knihy v jeden příběh, lidmi vyvolané zlo krystalizuje a stává se zlem dějinným. Na scénu se vrací dvojice vlků a hledá útočiště pro svá mláďata. Znovu se objevuje člověk, znovu na vlcích páchá násilí a znovu roztáčí kolotoč násilností, ať už fyzických anebo symbolických. V závěru zůstává osamělá vlčice, jež se ze zoufalství pokusí odnést malé dítě, aby alespoň s ním naplnila touhy po mateřském životě. A je jen už jakýmsi důsledkem nešťastných poměrů, že se její tužba vepíše do osudu dvou lidí, kteří si s vlky nikdy žádnou rozepři nezačali.
Vnímám Ajtmatovovu prózu jako ohromný pokus zachytit v několika příbězích takový svět, jehož podstatu lze vyjádřit neustálým vzájemným bojem mezi živými bytostmi. Žádná představa harmonického hospodaření tu nemá místo; život vzniká, tříští se a také kypí jen v nekonečném řetězci násilností. Nepřetrhne jej žádná síla, ani duchovní vzmach kazatele, ani extrémní ideologie nebo rétorika. Svět začíná a končí v boji – nejsilnější scény z Popraviště ukazují, jak se tento princip vychyluje s příchodem člověka vybaveného zbraněmi a motory. Vlčice umírá, dítě také; ani jedna tato skutečnost nám však nedává naději, že s poznáním nerovných podmínek konkurence bude možné člověka zbavit touhy po vítězství.
Čingiz Ajtmatov: Popraviště. Přeložila Dagmar Šlampová. Lidové nakladatelství, Praha 1988, 320 stran.