Kronika pozdního kapitalismu

Thomas Pynchon, jeden z nejoceňovanějších a zároveň nejzáhadnějších autorů dneška, vydal v šestasedmdesáti letech román Výkřik techniky (Bleeding Edge, 2013), v němž popisuje svým nezaměnitelným způsobem New York po náhlém zhroucení internetového boomu devadesátých let a útoku na Světové obchodní centrum v roce 2001. Automatická mediální zkratka „Pynchon rovná se patent na paranoidní diagnózu současného světa“ platí samozřejmě i v této knize, ovšem po padesáti letech, kdy svou delirantní konspirační metodu aplikoval na nejrůznější období od 19. století přes druhou světovou válku až po současnost, je v posledním díle možná aktuálnější než kdy jindy. Psychotické stíhy minulých knih totiž získávají celkem reálné a velmi povědomé kontury v aktuálním světě postpravdy, prodchnutém hoaxy a fake news.

Výkřik techniky má mnoho společného s předchozí, drogami prosáklou posthipíckou a poněkud komickou detektivkou Inherent Vice (2009, viz A2 č. 21/2011). Místo soukromého očka a věčně zhuleného lúzra Larryho „Doca“ Sportella, který v zamotaném příběhu hledal spojitost mezi developerskými spekulacemi s pozemky, heroinovou mafií a výrobci zubních náhrad, sledujeme v nové knize příhody Maxine Tarnowowé, která se živí jako soukromá auditorka bez licence, ale jejíž práce má opět výrazně detektivní charakter.

Paranoia nepolevuje

Těsně po splasknutí internetové bubliny, kdy zkrachovaly nadhodnocené internetové start­-upy z devadesátých let a přebujelý IT sektor šel do kytek, začíná nová éra. Z internetových firem se podle jedné z postav stává „krysí pelech, kde se budují mocenské domény, brání teritoria, bují kariérismus, křivárny, zrady a bonz“. I když o developerech jako o strůjcích zla se zde dočteme také dost, v této době je v nenažranosti, snaze vytěžit nekontrolovaný prostor a schopnosti jít přes mrtvoly zdatně vystřídali internetoví podnikavci.

Hlavní hrdinka se zaplétá do komplikovaného případu podezřele prosperující firmy hashslingrz a jejího mafiánského majitele Gabriela Ice. Ten navzdory všeobecnému vystřízlivění z internetové horečky stále investuje nesmyslné částky do krachujících firem, přes hluboký web vyřizuje tajné kšefty americké vládě, pere peníze a má finanční konexe s Blízkým východem. Navíc má nezdravý zájem o program HLUBINEX, zpočátku nejasně popisovaný jako zdrojový kód na hlubokém webu, který později slouží jako azyl pro pár vybraných geeků a z něhož se nakonec stává něco mnohem komplexnějšího. A na obzoru se rýsuje tajemný mezinárodní komplot s vyústěním na Manhattanu 9. září 2001, který je plodem korporátního kapitalismu, v němž peníze zmůžou úplně vše.

I když je zde vnímání světa zastřené množstvím psychoaktivních látek nahrazeno nevyspalostí a hlavou vypálenou zářením monitoru, paranoia nepolevuje, protože je tak nějak čím dál víc součástí naší běžné reality – neboli jak říká filmař Reg, „paranoia je česnek v kuchyni života, že jo, toho se člověk nikdy nepřejí“. Maxinino vyšetřování tak probíhá se všemi klasickými proprietami: setkáme se s atraktivním členem bratrstva neoliberálních teroristů z dob Reaganových „poradců“, kteří byli vysíláni do Latinské Ameriky šířit demokracii, s bodrým ruským mafiánem s historií ve Specnaz nebo se spícími agenty Mossadu. Zjistíme, že městská legenda o tajné podzemní základně Montauk na Long Islandu, kde ve spolupráci s mimozemskou inteligencí mají probíhat experimenty s cestováním v čase, je až hrozivě reálná a nikoho nepřekvapí, že po ulicích pobíhá komando s nasálním laserem, který zesiluje vůně a omračuje jimi záporáky. A samozřejmě by to nebyl Pynchon, aby román nepostavil na konspiračních teoriích o 11. září, kterých je plný internet. Ale rozhodně nejde o jejich obhajobu, spíše skrze ně invenčně a zároveň zábavně zachycuje a podtrhuje ducha doby a stále si zachovává osobitý smysl pro humor a potutelné groteskno.

Terapie Amerikou

Ačkoli se jedná mimo jiné o román, který celou dobu směřuje právě ke zřícení Světového obchodního centra, je zde tato dějinotvorná událost zmíněna jen velmi stručně a mnohem více pozornosti se upíná k tušenému pozadí a katastrofálním následkům – čímž nejsou míněny ani tak oběti na životech, jako spíše nárůst nacionalismu, xenofobie a snahy kontrolovat vše a všude. Přes záměrnou ironickou hyperbolizaci do brakových paranoidních konstruktů prosvítá autorova výjimečná schopnost vidět svět v pronikavých souvislostech, což se ukazuje zejména v promluvách jednotlivých (především ženských) postav.

Tyto společenské mikroeseje se věnují mimo jiné ekologické devastaci prostředí a gentrifikaci New Yorku, která zde přímo souvisí s gentrifikací internetu: „monitory už nejsou nic jinýho, než portály k webovkám, na kterejch takzvanej management servíruje lidem nejrůznější závislosti, nákupy, gamesy, honitbu, nekonečný streamování braku“. A na námitku, že je internet uskutečnění snu o svobodě informací, Maxinin otec v jedné promluvě poukáže na historii internetu, který vznikl ze sítě ARPANET, na níž od konce šedesátých let experti ministerstva obrany spřádali jaderné scénáře: „internet byl zplozen v hříchu. A s tím, jak dál narůstal, si v srdci uchoval tu mrazivou touhu zahubit celou planetu.“ Pynchon se samozřejmě dostává i k mezinárodní situaci po rozpadu Sovětského svazu, na který už se nedá ukázat jako na viníka všeho zlého, ke skrytým mocenským bojům a ­všeobecnému ­stihomamu proměněnému ve skutečnost. Více než kdy jindy se zde autor věnuje kolonialistické zahraniční politice Spojených států, odehrávající se po celém světě a provádějící soustavnou „terapii Amerikou“.

Není náhoda, že hlavními postavami knihy jsou ženy, respektive matky. Podstatnou roli v příběhu hrají digrese řešící problémy rodinného života a každodenní ženská solidarita. Boj za práva obyvatel a akční honičky s nabitou pistolí střídají lehkovážné momenty nakupování, módní detaily a probírání šatníků, jimž je věnována až perverzní pozornost. Ženy jsou tu ty, které mají zodpovědnost rozkrývat zparchantělý systém, a muži jsou spíše nezodpovědné přerostlé děti nebo agresivní kovbojové, s nimiž je spojeno všechno zlo.

Není kam utéct

V pětisetstránkové knize se objevuje velké množství postav, v nichž je zprvu celkem složité se zorientovat, pokud tedy nemáme po ruce tužku a nezakreslujeme si vztahová schémata na papír. Zahlcení informacemi, postavami a nejroztodivnějšími exkursy funguje jako odstředivé zpomalení, což jaksi popírá žánrovou logiku špionážního nebo detektivního románu. Ale očekávat u Pynchona kompaktní a nekomplikovaný příběh by bylo naivní. Místo něj v románové podobě vzniká cosi jako obsáhlá kronika hlavního města pozdního kapitalismu, přičemž děj se postupně přelévá a krystalizuje mezi bujícím množstvím dat. A i když může mít čtenář občas pocit nesnesitelného zmatení a nepoddajnosti, vždy se k textu fascinovaně vrátí kvůli jeho zábavnosti, napětí a neustálému údivu nad suverenitou, s níž Pynchon buduje svůj fikční svět – na čemž má zásadní podíl i výtečný překlad Martina Svobody.

Jak je u Pynchona dobrým zvykem, děj je prošpikován všemožnými aluzemi na popkulturu, televizní pořady, videohry či ­texty ­populárních písní. Popkulturou je ovšem infikována i samotná struktura příběhu, v níž hlavní hrdinka proplouvá různými epizodními příběhy, které mají jednou dynamiku špionážního thrilleru nebo akčního filmu, mysteriózní atmosféru seriálu Akta X a jindy zase nezávazného žvanění a situační komiky seriálu Přátelé. V tomto duchu probíhá i velkolepé akční finále, z něhož na nás ironicky pomrkává autor, proslulý jako notorický strůjce kašírovaných happy endů.

Výkřik techniky lze chápat jako text, který se svou unikavostí vzpírá popisu. Je jako améba, jež je schopna pozřít kdeco a která se zároveň dokáže zamaskovat téměř za cokoli. Víc než jisté ale je, že se jedná o velký společenskokritický román, účtující s koncem jedné epochy. Na konci je naznačena jakási zásvětní cyberpunková vize nové epochy, která začala vyhlášením „války proti teroru“. Podle všeho nám zřejmě moc naděje nezbývá, protože tato éra je mnohem temnější a chybějí v ní možnosti úniku – pokud tedy nepočítáme nejisté hlubiny temného webu.