Literatura je a bude na ústupu

Všechny vaše romány jsou svým způsobem o lásce a poslední kniha, Umina verze, mi připadá jako dosavadní vyústění této tendence. Skoro až jako by ty sci­-fi
a detektivní prvky byly jaksi navíc…

Umina verze je podobenství. Ty prvky jsou možná trochu svévolné, nicméně je mi čím dál cizejší rozlišování na žánry. Všichni autoři blízcí mému srdci na žánry srali, nenechali se rozptylovat a psali, jak uměli a chtěli.

Šlo vám tedy v Umině verzi skutečně o analýzu lásky?

Je to analýza závislosti jednoho jedince na druhém. Tedy toho nejjednoduššího citu, který je vůbec k mání. V jednom filmu Woodyho Allena zazní: Člověk potřebuje do začátku dostat hodně lásky, aby s ní vydržel po celý život, poněvadž vesmír, do kterého se narodil, je studený a necitelný.

Chápete zamilovanost jako závislost? Slovo závislost nemá právě pozitivní konotace.

Když si dva lidi hlouběji porozumí, když v sobě najdou podobný vnitřní kód, neřkuli zalíbení, když se psychicky propojí, tak na sobě závislí jsou. Potom jde o cit, který stojí za to absolvovat i přesto, že si vidí až do žaludku, a že tudíž moc dobře vědí, jak toho druhého snadno ranit, psychicky oddělat třeba jen obyčejnou žárlivostí, podezíravostí či vlastním strachem ze ztráty druhého. Kdo se do podobného rizika preventivně nepouští, protože si a priori nechce nabít držku, přichází o cosi velmi podstatného.

Téma robot­-člověk je v Umině verzi jako samozřejmá součást reality, a ne jako problém k řešení.

Už dnes je ze sebe člověk ochoten udělat biologického robota v rámci nějaké korporační struktury, kde má život vymezený od rána do večera na hodiny a minuty – je to realita. Sám jsem to zažil. Dělal jsem v korporacích, kde jsem měl osobní čip, který jsem používal osmkrát denně: svačina, oběd, odchod k lékaři, firemní schůzka, jiné důvody opustit pracoviště neexistovaly. V budoucnosti budou efektivnější úředníci­-roboti, o represivních a kontrolních složkách nemluvě, protože tam lidský prvek vyloženě překáží. Ostatně už dneska, když zapomenete zaplatit za telefon, jedná s vámi počítač, který generuje zprávu do vašeho mobilu. Ale jak říkám – Umina verze je spíš vize, pohádka, sen.

A byl na začátku milostný příběh robotky a člověka, anebo jste netušil, jak se kniha vyvine?

Umina verze je první kniha, kterou jsem dopředu promýšlel. Nevěděl jsem dost dobře, jestli ta holka bude umělá nebo ne, ale to bylo jediné, co jsem nevěděl. Bylo jasné, že nebude obyčejná, protože to by vůbec nemělo smysl začít psát – nějaký placatý milostný příběh, který z podstaty špatně dopadne. A muselo v něm být něco z budoucnosti, co už se nás přímo týká a my si to zatím neuvědomujeme. Mnozí odsoudili začátek knihy jako toporný či zdlouhavý. Zase další haklovské putování od ničeho k ničemu. Možná ano. Ale co jiného je příběh než putování?

Jaký je rozdíl mezi vaší běžnou tvůrčí metodou a promyšleným textem?

Zatím jsem čerpal z toho, co jsem víceméně zažil. Patřím k tomuhle typu pisatelů. V Umině verzi jsem se spolehl čistě na konstrukci, byť jsem mnohé figury převzal přímo ze života. Ten dědek se super džípem opravdu donedávna žil a jeho příběh je v knize zachycený reálně. Vystudoval techniku, v padesátých letech ho přiměli, aby se začal zaobírat konstrukcemi leteckých motorů a následně dělal zkušebního pilota. Do té práce se zamiloval a zalétával licenční MiGy­-15bis, dokud s jedním nespadnul a nezranil se natolik, že měl s létáním utrum. Uma je ovšem legenda, jádro tajemství, strašidlo, postava z odvrácené strany mysli, jak kdo chce. Prostě šaráda, která dává příběhu smysl.

Literatura má tedy připomínat dokument, v němž je důležitější odkrýt co nejpřesněji skutečnost než zachytit vše popravdě?

Literatura je dokument o autorově myšlení, ať se děj odehrává kdekoli. Radši mám literáty, kteří si neměli zapotřebí nic vymýšlet, protože psali o tom, co zažili. Když je ale text postaven třeba na lidových bylinách jako v případě Gogolových povídek – s Gogolem otravuju všude a pořád, protože ho mám rád –, může jít o srovnatelně silný zážitek, jelikož realita literatury se neodvíjí od toho, jestli je dokladovatelná. Záleží jedině na tom, jestli se s ní čtenář může ztotožnit. Neustálá otázka, zda se to či ono stalo nebo ne, není až tak podstatná. Protože jestli se to nestalo, tak se to stát mohlo, a jestli je to tak blbě napsané, že se to stát nemohlo, potom jde nejspíš o špatnou literaturu.

Ve vašich knihách hrává poměrně zásadní roli film. Jaký máte vztah k filmu?

Film je nové médium, rychlejší, průraznější, dynamičtější. Ale zas je tam nebezpečí líbivosti, protože když do jeho vzniku někdo investuje nemalé peníze, má potřebu do něj kafrat. Vůbec obecně do filmu kafrá spousta lidí a na výsledku je to znát. Přesto je spousta nádherně natočených filmů, ke kterým je radost se vracet – když si odmyslíte prvoplánové fígle, násilnosti a protežované herce, jsou stovky bijáků, které stojí za mnohokrát opakované zhlédnutí. Ohromně silná a u nás málo známá je třeba kinematografie ruská. To ovšem platí i o literatuře, a tím nemyslím jen Viktora Pelevina, Venědikta Jerofejeva, Eduarda Limonova a vůbec ty známé a překládané autory – i v současnosti tam vzniká literatura, která je oproti naší nesrovnatelně silnější.

Je literatura oproti filmu něčím limitovaná?

Filmy vítězí nad literaturou už jen tím, že trvají dvě hodiny. Lidé nemají v současné době moc času. Čte se čím dál méně a literatura je a bude na ústupu. Ale nežehrám, i film jednou skončí, možná už dokonce končí, protože ho nahradí jiné, ještě pružnější médium. Na druhou stranu se pořád objevují skvělé knihy, jako Láska v době globálních klimatických změn od Josefa Pánka, výpočetního molekulárního genetika, který nedávno vydal zmíněný román, napsaný naprosto syrovým, neokoukaným stylem, v němž vypráví o svém pobytu v indickém Bangalore. Knize se nedostalo skoro žádné pozornosti, ale vyšlo už pár pozitivních recenzí a rozhovorů, čili se to snad zlepší, ten román si to zaslouží. Je jasné, že velcí nakladatelé nemají sílu propagovat všechno, co vydají, protože mají své jisté a nový autor je vždy sázka do loterie.

Literatura nechává vyprávět člověka samotného, film je v mnoha ohledech doslovný.

Jestli jste viděl film Zdeňka Jiráského Poupata, ten třeba není zbytečně doslovný. Obecně mi ale doslovnost u filmů taky vadí, protože nenechá prostor k doznění. Člověk vypadne z kina, pohovoří o tom, co právě viděl, se spoludivákem u kafe a běží dál. Jsou ovšem výjimečné filmy a výjimeční režiséři, kteří posouvají hranice žánru dál – svého času Luis Buñuel, Alexej German, Andrej Tarkovskij, Jim Jarmusch, William Friedkin, Ridley Scott, David Lynch, Joel Coen, István Szabó, Miloš Forman, Lars von Trier, abych zmínil pár nejprovařenějších. Navíc určitě existují metráky zásadních filmů, o nichž tady nemáme ponětí, protože nejsou na uloz.to.

Jaký smysl pro vás má umění?

Pro mě je to řemeslo, kterému se věnuju. Někde v minulosti jsem udělal chybu a začal se věnovat skoro výhradně psaní, takže až mi dojdou kapslíky, skončím bez důchodu někde na lavičce v parku. Tohle riziko mi připadalo dráždivé, když mi bylo čtyřicet, dneska se spíš bojím toho, co bude. Bez rizika by to celé ovšem nemělo hlavu ani patu. Nestěžuju si, naopak. Naprostá většina lidí se pořádně nedostane k tomu, co je opravdu naplňuje, a dělají to, co je živí a z čeho nejsou dvakrát nadšení. Ostatně i v oblasti, řekněme, umění je spousta možností, kudy se vydat. Formy a důvody jsou různé a výsledky ještě různější. Naprosto podstatná je ale míra zoufalství či upřímnosti, kterou do díla jedinec investuje.

Co myslíte slovem upřímnost?

Potřebu vyjádřit se čistě a ve shodě se svým psychickým ustrojením. Reagovat tak, jak to diktuje celý váš život a zkušenosti, které máte za sebou. Když si zajdu do Studia Hrdinů na hru Davida Zábranského, tak na to čučím, snažím se pochopit ze všech sil, o čem to je, protože mám Davida rád a jsem si jist, že je poctivý autor, a přesto nerozumím – má jinou zkušenost. Věřím, že autentickou, a přesto si z jeho textů či divadla odnáším minimum, protože jsme totálně jinak psychicky ustrojení. Uvádím to jako příklad střetu dvou upřímností – můžou a nemusí se setkat. On by mé hře, pokud se mi poštěstí nějakou napsat, asi taky nerozuměl.