Mezi dětností a bezdětností

Společenské vědy definují modernitu nástupem kapitalismu, rozšíření ideje individualismu a rovnosti, víry ve vědecký a technologický pokrok, modernita je ale spojena i s výraznou změnou pojímání emocí, intimity, lásky, partnerských vztahů a rodiny. S následnou „tekutou“ modernitou pak přichází nová „emocio­­nální kultura“, v níž se rozmlžuje hranice mezi soukromým a veřejným. Ekonomické a emocionální diskursy a praktiky se vzájemně ovlivňují: na jedné straně správně předváděná empatie spolu s efektivně potlačovanou nelibostí prodávají produkt, na druhé straně přátelský či partnerský vztah je chápán jako investice. Nedávno zesnulý sociolog Zygmunt Bauman se v této souvislosti vtipně ptá: Už vás někdy napadlo slibovat věrnost akciím? Jako by se i „nezávislá“ intimita stávala víc a víc prostředím, na něž aplikujeme pravidla fungování panujícího hospodářského systému – má dáti, dal. Co se v prostředí kapitalizované intimity může stát s tak zdánlivě neotřesitelným pravidlem, že muž a žena jsou na světě především od toho, aby do něj společným úsilím přivedli další generaci?

Spotřební dítě

I oblast intimity, partnerských vztahů a rodiny je dnes místem zasaženým konzumní podobou kultury a namísto dřívější represe v podobě závazných společenských pravidel, která bylo pod pohrůžkou trestem záhodno nepřekročit – žena se musí vdát, než bude matkou, vdaná žena musí přivést na svět potomka –, se dnes uplatňuje spíše „svádění“: chovej se takto a budeš ten, kterému ostatní budou závidět a pochlebovat. Dodržování norem není vynucováno, zato je ale odměňováno. Čím více se jedinci nabízí ke zdánlivě zcela svobodné volbě možných scénářů, jimiž lze v individualizované společnosti naplnit vlastní život, tím zřetelněji vysvítá preferovaný ideál.

Ulrich Beck a Elizabeth Beck­-Gersheim ve své knize Ganz Normale Chaos der Liebe (Takový normální chaos lásky, 1995) poukazují na nový imperativ, kterým se má vyrovnávat soudobé manželství či jemu ekvivalentní vztah: místo abychom se snažili do moderního ekonomického a utilitárního modelu vštěpovat romantickou lásku tak, aby jeho trvalost učinila snesitelnou, pokoušíme se individuální milostný výběr (jehož vrcholem má být životní partner), a stejně tak i individuální výběr práce a seberealizace (za čímž ovšem pořád cítíme kategorii ekonomiky), sloučit takřka rovnocenně v novou oblast vědomě volené, racionalizované identity. Problém je nasnadě: místo, kde se tento výsledek individuálních voleb dvou jedinců fakticky střetá, tedy nukleární rodina, vyrovnává požadavky trhu práce i požadavky erotické a emocionální. Propletenec úkolů kladených na rodinu vede ve chvíli, kdy starý model určený zcela novým kouskům selhává, k tradicionalistické touze vrátit se ze zmateného dneška do starých dobrých časů, v nichž přece věci fungovaly (správný otec vydělává, dobrá máma vychovává), nebo – což je horší – k různým formám odmítnutí neslučitelných norem a sociální improvizaci volené biografie, které ale bude navždy připomínána její nedostatečnost – bezdětný pár budiž příkladem.

Příprava na zaměstnání, která má v ideálním případě trvat přibližně do pětadvaceti, je vystřídána totálním pracovním nasazením a realizací okolím připomínaných nezbytností, jako je takzvaný životní partner, smlouva na dobu neurčitou, která umožňuje hypotéku, jež je v tak útlém věku podmínkou k získání vlastní nemovitosti. A pak přichází cílová páska – zkušenější sestřenice, vzdálená tetička nebo jen rodinná známá utrousí poprvé bodře onu otázku, která bude v různých obměnách opakována až do doby, než se žena (protože, ruku na srdce, té se to týká především – muži ve statistikách bezdětnosti nefigurují a čísla porodnosti s nimi nepočítají) prokazatelně nestane babičkou: „Kdy si pořídíte miminko?“ Jako by se dosažením určitého věku (a finanční kredibility) otevřely dveře do vyššího patra svatyně: brzy budeme pracovat pro spotřebu někoho dalšího.

Zdá se být takové naznačování nemile heretické? Výše zmiňovaný Bauman se ve své knize Tekutá láska (2003; česky 2013) odvažuje tvrdit něco ještě daleko ohavnějšího: „V dnešní době je dítě v prvé řadě předmětem citové spotřeby. Spotřební předměty slouží k uspokojování potřeb, tužeb či přání spotřebitele; a děti zrovna tak.“ Zatímco v předmoderní době bylo dítě životně nezbytným zaopatřením na stáří, nutnou budoucí pracovní silou, garancí pokračování rodu a přemostěním mezi vlastním velmi krátkým životem a potenciální nesmrtelností, dnes je především předmětem touhy a lásky. Všudypřítomný pozdně kapitalistický výpočet zisků a ztrát se případu rodičovství snad zatím vyhýbá nejlépe: ani v lásce se nehodí počítat náklady a zisky, ale ve vztahu rodič–dítě je to spolehlivě nemravné. To ale neznamená, že se to neděje: Co když se narodí postižené? Co když začne brát drogy, krást? Co když bude mít odlišné politické názory? Vyplatí se mi přesto taková investice?

Rozhodnout se, ale správně

Nacházíme se v dějinně i místně privilegované situaci, kdy můžeme o otázce vlastní reprodukce zdánlivě zcela rozhodovat – zvážit všechna pro a proti, zhodnotit své síly a touhy a představit si nejrůznější pokračování životaběhu. Z události početí, která se v jasně určených podmínkách prostě odehraje a s níž se všichni kolem umějí vyrovnat, se stala možnost, k jejímuž uskutečnění přihlížející raději postrkují. Z řízené náhody, která se musí udát a z jejíž nutnosti pramení její významnost, se stala potencialita, která hledá smysl svého uskutečnění na planetě historicky bezprecedentně přeplněné „výsledky“ této potenciality. Právě na „zodpovědně“ či „nezodpovědně“ provedeném plánování rodičovství se ukazuje, jak ošemetná je volitelnost určité životní dráhy. Žena si může vybrat – pokud zvolí správně.

V české sociologii se dobrovolná a nedobrovolná bezdětnost, jejich přijímání a hodnocení hranice mezi nimi zkoumají již druhé desetiletí. Průkopnickým textem byl článek z roku 2006 Mít děti – co je to za normu? Čí je to norma? Hany Haškové a Lenky Zamykalové. Autorkám se už tehdy podařilo přesně, a přitom na sociologickou studii i nebývale osobně a čtivě vyhmátnout jádro problému: normální je být rodič, bezdětnost je vždy podezřelá. Zvolená, takzvaně dobrovolná bezdětnost pojímaná jako celoživotní program, a nikoli jako dosavadní odložení nezvratného závěru mít dítě, je cosi těžko uvěřitelného, obludného a nepochopitelného – asi jako sebevražda. Ten, kdo si ji vybral, musí počítat s tím, že od nekonečného přetřásání oprávněnosti jeho rozhodnutí nebude osvobozen ani špičkovou vědeckou, uměleckou či jinak altruistickou kariérou. Lidstvu, které se v situaci odmítnutí prokreace vždy odněkud z hlubin dějin zázračně vynoří jako konečný rámec vůle, je třeba odvděčit se za vlastní existenci statky fyzickými, nikoli symbolickými.

Asistovaná reprodukce a biomoc

Co když se ale přikývnutí dalším generacím nedaří běžnými cestami naplnit? V emocionálním kapitalismu je základní otázkou existence jednotlivce, jak udělat ten nejlákavější předmět spotřeby sám ze sebe. Takřka nepřetržitá stylizace do společensky upotřebitelných vzorců vede k tomu, že každý jednotlivý člen společnosti je jakýsi pacient, který se potřebuje neustále sebezpytovat, srovnávat s ostatními, a pokud jeho stav vykazuje sebedrobnější odchylku od čísly, grafy a schématy tradované normy, má okamžitě žádat o pomoc odborníky. Zkrátka: zdravé tělo je tělo ihned plodné.

Ale ani bezdětnost, na jejíž proměně v „dětnost“ se aktivně pracuje za pomocí lékařů, nevyklouzne z dobře míněného dohledu: Jestlipak jste s prací na dítěti neotáleli až do nějakého pozdního věku? Snad jste proboha nezačali po třicítce? Upravila žena svůj životní styl – přestala kouřit, pít, jí zdravě, cvičí, do­­držuje doporučení lékařů, užívá vitaminy, pije bylinné čaje (na muži tolik nezáleží)? Zkusila „snažilka“ opravdu všechny možnosti, které současná věda nabízí – zavedení spermatu (partnera či dárcovského) do dělohy, injekční vpravení spermie do oocytu, přijetí cizího oocytu nebo přímo embrya? Vyčerpala všechny cykly hrazené pojišťovnou? Padly úspory i na další pokusy? Každopádně ani po otěhotnění není vyhráno – všechna rodičovství si nejsou rovna. Na prvním místě stojí ­ideál plánovaného zdravého a po všech stránkách normálního dítěte v manželském nebo alespoň dlouhodobém partnerském svazku, na druhém až xtém otěhotnění asistované podle míry účasti cizího biologického materiálu a až na posledním adopce – protože pěstounství snad ani není „doopravdické“ rodičovství. Jedno dítě je málo, nejlépe je mít dvě (holčičku a chlapečka) a nutno dodat, že od tří výše zase podezření stoupá – mají na to rodiče finančně a fyzicky? Nešidí kvalitu svého rodičovství? Srovnávání se strašákem normy začíná před kolébkou a končí nad hrobem.

Racionalizace sexuality

Sexualita se v průběhu 20. století proměnila z čehosi potlačovaného, zamlčovaného, nezvladatelného a neovladatelného, ba nebezpečného v základ narativu vlastního já, doznala racionalizace, která na jedné straně jedince osvobodila, na druhou stranu mu ale připravila nečekanou potíž: jak se odhodlat jít dobrovolně do celoživotního rizika, když už ho není třeba nutně podstupovat? Z obecné diskutabilnosti smyslu pramení soudobá všeobecná ontologická nejistota – pouze láska a rodina dává jakýsi univerzálně uznávaný a jedince přesahující cíl a stabilní základ spotřebnímu charakteru našeho života, v němž směňujeme své síly za konzumované produkty na jedno použití. Stejně jako dříve ale docházelo k „hledání životopisných řešení sociálně vytvořených problémů“ (slova Ulricha Becka) v oblasti chudoby a chudoba byla považována za důsledek neschopnosti, slabého charakteru, odporu k práci, nikoli ekonomického vykořisťování, i nefunkční partnerský vztah či v určitém věku absence dítěte jsou považovány za nedostatečnost jednotlivce – po sociálních důvodech a vlivech se nikdo neptá. Pokud by totiž existovaly systémové problémy ústící v dennodenní malé, zato neustálé utrpení milionů duší, neznamenalo by to snad, že celý systém je špatný a zaslouží si vyměnit?

Eroticky i emocionálně uspokojující láska, která slibuje v partnerství dosažení absolutního štěstí, způsob vystoupení z každodennosti a smysl života vůbec, má ovšem jeden zásadní problém: na rozdíl od společensky stabilizujícího gesta náboženství a tradice dostala zároveň do vínku rys revolty, tendenci nabourávat společenské pořádky. V jejím základu je subverzivita, která se kdysi hodila k rušení rigidně pevných společenských vazeb, jež jednotlivce, jakožto zdroje pracovní síly, odrazovaly práci vše podřídit. Nemůže být ale dnes paradoxně emocionální uspokojení v partnerském svazku kombinované s volbou aktivit a zájmů, jež považujeme za podstatné, zároveň překážkou vědomé reprodukce? Lze se pro reprodukci vůbec racionálně rozhodnout, pokud podle svého přesvědčení už jako bezdětní vedeme smysluplný život? Proč se do reprodukce vůbec pouštět, není­-li vedena náhodou nebo vnucena dohledem? Potíž je v tom, že pokud společnost nenabízí žádný jiný obsah rodičovství než oprášenou povinnost, přirozenost pudů, hormonální explozi a volání krve, vždy riskujeme, že se naše vlastní zvýznamnění této nezvratné volby ukáže jako nedostatečné. Matky, které by své rozhodnutí počít vzaly rády zpět, představují možná ještě větší tabu než označování dítěte za „předmět citové spotřeby“.

Planeta plná čísel

Úbytek obyvatelstva „je výsledkem používání kontracepčních prostředků a potratů. Není žádného důvodu, proč by se měl zastaviti na bodu, kde se udržuje ustálený počet obyvatelstva. Může snadno jíti dále, až začne obyvatelstva ubývat a nelze říci, nebude­-li konečným výsledkem skutečně vyhynutí nejkulturnějších národů.“ Nebýt archaického jazyka, mohlo by se zdát, že tuto prognózu „vymírání Evropy“ vyslovil filosof Bertrand Russell minulé pondělí, a nikoli v roce 1929 v proslulé předchůdkyni manželských příruček Manželství a mravnost (česky 1945). Antikoncepce není prvním způsobem, jak regulovat nechtěné početí – jen je patrně tím dle dnešních etických měřítek nejhumánnějším. Udržování populace v uživitelných mezích mělo a má v různých kulturách různé podoby. Zabíjení nemluvňat, celibát spojený s výkonem určitých společenských funkcí či životních období nebo rozřezávání penisu jako součást přechodového rituá­lu dospělosti… Co si také počít s potomky, kterým už nelze zajistit udržitelné životní podmínky?

V roce 2015 činila evropská populace asi 743 milionů obyvatel – v době Russellových obav z „vyhynutí“ to bylo 366 milionů obyvatel. Porodnost se přitom již od začátku devadesátých let (tedy pomalu půl století) drží více méně na hladině 1,5 narozeného dítěte na jednu ženu, a zdá se tedy, že jde o nový setrvalý stav. Populace skutečně stárne – ale mládí se protahuje až do pětatřicátého roku života a za období raného stáří se považuje věkový rozptyl 60–75 let. Podíl žen ve fertilním věku, jakkoli například u nás mírně klesá, stále nedosahuje nízkého stavu šedesátých let – přehledné grafy států celého světa nabízí databáze Světové banky pracující s daty sebranými od roku 1960 (data.worldbank.org). Otázka je, jaký podíl má na setrvale klesající porodnost právě volená či nedobrovolná bezdětnost, která měla své zlaté období mezi lety 1880 a 1910 a souvisela se západoevropským modelem rodiny, jak ji popsal demograf John Hajnal, a zda zakopaný pes nebude spíše v tom, že jedno dítě stačí, dvě jsou tak akorát a tři už moc.

Má vůbec valný význam panikařit teď nad následky stavu, s nímž evropská společnost žije půl století? Není efektivnější a skutečně jedinou reálnou možností hledat a konečně nalézt konkrétní politiky, které se vyrovnají se stárnutím populace? I námitka posledních let, zda je etické přivádět na svět dítě, jemuž vzhledem k faktické neodvratitelnosti klimatické změny mohu zaručit jen horší podmínky, než v jakých jsem vyrostla, je sama o sobě legitimní, těžko se ale prosadí jako politický program: nemáme čas na řešení hrozící ekologické katastrofy v nějaké další, snad chybějící, generaci – změnu potřebujeme okamžitě. Jít k volbám má přes všechnu jistě oprávněnou skepsi větší smysl než se zřeknout prokreace.

Důvěra vyslovené náhodě

Právě ty státy, které se snaží aktivně nabízet různé cesty, jak skloubit práci a rodinný život – od podpory částečných úvazků přes kvalitní a dostupný systém předškolní péče o děti po překvapivě spíš kratší rodičovskou dovolenou, která umožňuje hladký návrat do světa práce (firma do tří let české mateřské zkrachuje, pracovní místo se zruší, naučené postupy zastarají), mají v Evropě nejvyšší porodnost – příkladem jdou Švédsko a především Francie.

Hospodářskému systému, který momentálně určuje podobu práce a kariérního uplatnění, vyhovuje flexibilita pracujících, kteří se přemisťují tam, kde jsou třeba, rekvalifikujíce se na to, co je zrovna žádoucí. Kapitalismus zkrátka potřebuje sociální vazby co nejrozvolněnější. Porodit a vychovat v takové flexibilizované společnosti děti je bez politik založených na reálných výzkumech dopadů, a nikoli dohadech a náladách pramenících z většinou špatným směrem zaměřených obav, velmi těžké – ačkoli třeba Spojené státy se svou porodností jsou výjimkou potvrzující pravidlo. Namísto démonizace soukromých jednoznačných rozhodnutí je nutné ptát se, proč je tolik potenciálních rodičů přes neustálé připomínky, že už je čas, do bezdětnosti dosmýkáno okolnostmi – kombinací vysokých kulturních nároků na správný rodičovský setting a jim neodpovídajících ekonomických podmínek (laciná práce, drahé nájmy).

Otěhotnět či adoptovat dítě je obdobou „důvěry vyslovené náhodě“, jak říká o lásce filosof Alain Badiou ve Chvále lásky (2009, slovensky 2012); setkáním s jinakostí, před níž se pak už nikdy nelze schovat do bezpečí. Biologičtí rodiče se mohou tisíckrát nad svým novorozenětem dojímat –„Vždyť to jsem z poloviny já!“ –, přesto to zpravidla netrvá dlouho a ve svém obrazu se nepoznají. Láska a z ní plynoucí narození dítěte je možností, jak být při zrodu světa, deklamuje poněkud pateticky Badiou – jisté ale je, že smrt, zamilovanost a narození jsou hraniční zkušenosti, které sotva co překoná.