Alessandro Baricco
Třikrát za svítání
Přeložila Alice Flemrová
Slovart 2017, 118 s.
„Pak se dal strhnout k důvěrnému sdělení, což u něj nebylo zvykem, a svěřil se jí, že v příštím životě by byl rád hotelovou halou.“ Tuto diskrétní informaci pronesl na schůzce se svou budoucí asistentkou titulní hrdina pozoruhodné knihy Pan Gwyn od italského spisovatele Alessandra Baricca. Mimo jiné se v ní tematizuje psaní, ukončení kariéry a odchod ze zaběhlých mechanismů literárního provozu, ale také možnosti, jak dělat umění jinak. Krátká novela Třikrát za svítání na Pana Gwyna velice originálně navazuje, mimo jiné právě oním prostorem omšelé hotelové haly, v níž se alespoň zčásti rozehrají všechny tři příběhy. Baricco v nich opět dokazuje svou schopnost náznaku, rafinovaného nedořečení a budování napětí skrze detaily, nuance i strohé dialogy. Ve třech miniaturách, v nichž se náhodně setkají muž a žena za svítání, se odehrávají zásadní události ze tří etap jednoho života. Ačkoli k životnímu zlomu došlo těsně před vyprávěním a v hotelu se vlastně pouze různými způsoby čeká, právě napětí z doznělých či budoucích událostí, o nichž se postupně dozvídáme, je hlavním motorem příběhu. Třikrát za svítání lze číst i bez znalosti předchozí knihy, ale byla by to škoda – čtenář by se ochudil o odkazy v rámci literární hry a alespoň polovina z kouzla knihy, související s literárním portrétem Jaspera Gwyna, by přišla vniveč. Dohromady totiž tvoří celek plný subtilní krásy.
Karel Kouba
James Burks
Pták & Veverčák na útěku
Přeložil Vratislav Kadlec
Host 2017, 128 s.
Je velmi dobře, že se po období takřka naprostého sucha začíná v posledních měsících a letech na českém knižním trhu znovu prosazovat překladový komiks pro děti. Tím, kdo z této příznivé situace těží, navíc nejsou jen nejmenší čtenáři, ale i česká scéna jako taková – zahraniční importy totiž nabízejí domácím tvůrcům zajímavý korektiv místního snažení, poučné seznámení s tím, jak soudobý komiks pro děti a mládež může vypadat. Série o Ptákovi a Veverčákovi, kterou letos začalo vydávat brněnské nakladatelství Host, patří v tomto ohledu k těm zdařilejším. Jednoduchá, notně karikující a „hranatá“ kresba, jež svým charakterem, barevností i některými efekty odkazuje k moderní televizní animaci či k mobilním hrám (aluze na Angry Birds je naštěstí jen letmá), se zde propůjčuje tomu nejtradičnějšímu příběhovému schématu o nechtěné výpravě, v jejímž průběhu dochází ke sblížení obou charakterově protikladných hlavních hrdinů. Bojácný Veverčák i lehkomyslný Pták si ale přes značnou okoukanost základního příběhového nastavení pozornost zaslouží: James Burks má totiž skvěle vyvinutý smysl pro rytmus vyprávění, ví, kdy přidat a kdy zábavu dozdobit zábavnou replikou. Při prvním čtení ten komiks vystačí možná na patnáct minut, ale až vás budou nutit číst ho a prohlížet znovu, trpět nebudete. A to zdaleka není samozřejmostí.
Pavel Kořínek
Eva Krátká
Vizuální poezie
Host 2016, 236 s.
Eva Krátká zkoumá historii tuzemského myšlení o vizuální poezii v širokém smyslu slova – od prvních reflexí vztahu mezi textem a obrazem u avantgard po programové stati experimentální poezie šedesátých a sedmdesátých let – a současně ho zasazuje do světového kontextu. Cituje zde především samotné autory, čímž zdůrazňuje nerozlučnost teorie a praxe, která je pro tento druh poezie zásadní; tyto pasáže však následně nerozebírá, takže nevyniknou věcné a terminologické rozpory, jejichž analýza by mohla vést k zajímavým závěrům. Text tak získává podobu seznamu, jehož jednotlivé položky jsou propojeny oslími můstky. Přestože autorka v posledním oddílu knihy proklamuje, že zkoumání vztahů mezi literárním a výtvarným vyjádřením se „nemusí jevit tak užitečné z důvodů nalezení pevně daných metodologických nástrojů a uzavřených konceptů“ a spíše nás mohou zajímat proměny chápání vizuální poezie, výsledkem jejího úsilí je přehledová tabulka forem tohoto žánru, pokrývající období od konce padesátých do začátku sedmdesátých let v Československu. Ta ukazuje mimořádnou rozmanitost této poezie, ale otázka, zda vypovídá také něco o oněch proměnách chápání, již není předmětem autorčiny úvahy. Výrazným nedostatkem je stylistická stránka: text často působí, jako by ani neprošel redakcí. Je to škoda o to větší, že přes všechny uvedené výtky lze knihu považovat za obdivuhodný výkon – už jen kvůli obsáhlé bibliografii a množství zajímavého materiálu k danému tématu.
Julie Wittlichová
Jakub Grygar
Děvušky a cigarety. O hranicích, migraci a moci
SLON 2016, 256 s.
Jak je možné, že erudovaná a čtivá studie českého autora o migraci, publikovaná v době mediální hysterie okolo uprchlíků, vyvolala tak málo pozornosti? Možná proto, že se týká migrantů, které česká společnost radši přehlédne: tedy drobných obchodnic (děvušek), převážejících rozličné zboží přes východní hranice EU z Polska do Běloruska (a naopak), nebo ukrajinských uklízeček, pomocnic v domácnosti a českých kuchyních. Možná je to z pocitu zahanbení, který cítíme z autorova blízkého, a přitom citlivého pohledu na bídu spojenou s transformací. Je také možné, že na čtenáře klade příliš velké nároky struktura drobných příběhů různých lidí z různých míst, které spojuje především osoba autora-průvodce a jeho zájem o etnografické ohledávání tématu hranic, migrace a moci. Nebo je to tím, že Grygar v textu s takovou samozřejmostí uplatňuje a promýšlí aktuální teoretické koncepty týkající se migrace, státu, genderu, identity, paměti i společenskovědního výzkumu, s jejichž reflexí se v Česku většinou nesetkáme? Jsou to přitom právě tyto důvody, pro které je kniha mimořádným a stále aktuálním počinem, třebaže jde z velké části o upravený soubor předchozích akademických článků. Díky uvedeným přístupům ke zkoumání výkonu a projevů moci se Grygarovi daří ukázat fluiditu pojmů, jako jsou legální či nelegální obchod, migrace či hranice, a především to, že moc je třeba chápat nejen jako shora uplatňovanou kontrolu a donucení, ale i jako výsledek jednání různých aktérů, včetně marginalizovaných či zapomenutých.
Filip Pospíšil
8 hlav šílenství
Režie Marta Nováková, ČR 2017, 107 min.
Premiéra v ČR 12. 10. 2017
Režisérka Marta Nováková ve svém novém filmu představuje netradiční portrét pozapomenuté ruské básnířky Anny Barkovové, která podstatnou část svého života strávila ve stalinských lágrech. Na první pohled ambiciózní látka byla invenčně realizována v úsporně komorní, přesto vkusně barokní podobě s pestrou, až do jakéhosi brechtovského divadla stylizovanou výtvarnou složkou, která někomu možná připomene klasickou tvorbu Karla Zemana. Využitím minimalistické počítačové animace (ilustrující životní zákruty známé osobnosti) má však blíže k mainstreamovým experimentům Julie Taymorové (Frida). Nablýskaná formální stránka zde bohužel ne úplně šťastně koresponduje se scenáristickým ztvárněním, které se možná efektně, ale přece jen wikipedicky povrchně zaměřuje v osmi kapitolách na jednotlivé úseky života Barkovové, aniž by zde byly více osvětleny mnohé slibné motivy, které si hlubší rozvedení přímo žádají, ať už jde o hrdinčinu homosexualitu, obecnou situaci ruského intelektuála (či spíše ženy-intelektuálky) v éře totalitního režimu nebo vztahy hrdinky s bolševickými pohlaváry, u nichž jistý čas pracovala jako sekretářka. Divácky podbízivá scéna telefonátu Barkovové se samotným Stalinem, bez ohledu, zda odpovídá reálným faktům či nikoli, je pak natočena na úrovni seriálu Vyprávěj. Zdařilým experimentem se však ukázalo obsazení hlavní role zpěvačkou Anetou Langerovou, která nejen že typově přesně odpovídá charakteru utlačované ruské bohémky, ale navíc umí i solidně hrát.
Vladimír Tupáček
Giacometti – Picasso – Chirico. Sbírka Helmuta Klewana
Oblastní galerie v Liberci, 13. 7. – 1. 10. 2017
Oblastní galerie v Liberci se na pár měsíců proměnila v metropoli moderního umění 20. století. Prostory městských lázní totiž hostily výstavu děl ze soukromé sbírky rakouského sběratele a galeristy Helmuta Klewana. Část jeho sbírky byla již představena na začátku roku v Augsburgu (partnerské město Liberce) a poté ve Vídni. Koncepce se pro potřeby liberecké galerie sice proměnila, navázala však na předešlé výstavy a reprezentovala bohatý konvolut autorů klasické moderny, vídeňského akcionalismu, l’art brut a především umělců-autodidaktů. Ředitel galerie Jan Randáček také upravil název výstavy: upřednostnil velká jména tradičního kánonu dějin umění a vynechal jméno jediné uvedené ženy, Marie Lassnig (1919–2014), autorky expresivních maleb niterných projevů lidského těla, kterou Klewan objevil a začal jako první kupovat její díla. Umělkyně měla letos v létě velkou retrospektivní výstavu ve vídeňské Albertině, v Liberci ale zjevně převládla regionální perspektiva a genderová nevyváženost. Sběratel Helmut Klewan se ve výběru děl nechával ovlivnit jedním ze zastoupených umělců, rakouským malířem Arnulfem Rainerem, který ho inspiroval i k založení vlastní galerie ve Vídni v roce 1970. Specifikem sbírky je velká část věnovaná portrétům a autoportrétům umělců a umělkyň, s nimiž sběratel udržoval kontakt. Díky tomu máme možnost lépe pochopit záměr a charakter Klewanova životního díla.
Karolína Juřicová
Georg Büchner
Mier chatrčiam! Vojnu palácom!
PKDS – Klub Lúč, Trenčín, psáno z reprízy 14. 9. 2017
Zatykač a prenasledovanie boli „odmenou“ pre dramatika Georga Büchnera za napísanie politického letáka Posol hessenského vidieka. Mal len niečo po dvadsiatke, keď sa rozhodol napísať dokument búriaci sa proti nenásytnosti politických predstaviteľov. Nadčasový text z roku 1834 zaznel aj v Trenčíne na festivale monodrámy Sám na javisku v inscenácii Mier chatrčiam! Vojnu palácom!. Režisérka Ingrid Timková dopriala historickému pamfletu jemný lifting a Büchnerove slová vložila do úst pankáča pospevujúceho hit Sex Pistols Anarchy in the U.K. Na túto úlohu si nemohla vybrať lepšieho herca ako Roberta Rotha. Najsilnejšou slovnou zbraňou boli čísla, v ktorých sa Roth nestratil. Vypočítaval mrhanie verejnými financiami a vlastnými výrazovými prostriedkami dodával slovám aktuálny kontext. Pár odvážnych divákov dokonca neváhalo reagovať na jeho otázky, čo herec šikovne využil vo svoj prospech. Práve momenty dobre zvládnutej improvizácie boli dobrodružnou výzvou pre obe strany a aj dôkazom, že Roth sa sám na javisku nestratí, práve naopak. Vyplnil celý priestor, dokázal si uloviť absolútnu pozornosť jediným gestom a divák mu veril každé slovo. Priniesť politický leták na divadelné dosky je už vopred výstrahou. Ťarchu samotného textu však zobral Robert Roth na svoje plecia a k divákom sa dostávala aj s dávkou irónie, ktorá zdanlivo zľahčovala význam slov. Jeho výčitka, či po tom všetkom, ako nás okrádajú, spokojne „sedkáme“, však bola presne namierená strela a divák si z predstavenia niesol aj množstvo osobných otázok.
Martina Šimoňáková
Waxahatchee
Out in the Storm
CD, Merge Records 2017
Vypadá to, že se po několika letech do módy opět vracejí dívčí kytarové kapely produkující písničky s garážovým zvukem. Samozřejmě, že tento model nikdy úplně nevymizel, spíše byl vyvážen elektronickým laptopovým písničkářstvím. Spíše než fakt, že hudebnice opět považují za inspirativní nahrávky Pixies, Pavement a jiných indierockových kapel z devadesátých let oblečených v „sekáčovém“ oblečení, je zajímavé to, že se na své vzory dívají ze zcela nové perspektivy. Waxahatchee nepůsobí jako aktualizace minulého stylu, ale jako jeho zasněná reflexe. Estetika, k níž se upínají, se přitom pro ně stává svým způsobem nedosažitelným horizontem – něčím, k čemu směřují, ale nikdy toho nemohou dosáhnout. Tato distance či mezera mezi původním ideálem a aktuálním provedením je charakteristickým rysem, díky němuž Waxahatchee nejsou jen lacinou kopií. Zmíněné změny perspektivy si všimneme okamžitě. Zvuk alba Out in the Storm by bylo možné metaforicky popsat jako „garáž vypolstrovanou polštáři“. Waxahatchee skutečně mají estetické zázemí ve studiově neošetřené hudbě, ale zároveň ji hrají s podivně ostýchavou jemností. Jako by obdiv k indierockové estetice devadesátých let byl tak silný, že jim brání zahrát jejich milovanou hudbu naplno a bez respektu. Díky tomuto odstupu vznikla nahrávka, která je na jedné straně snovou reflexí minulosti, ale zároveň vášnivou snahou o její další rozvedení. Jedná se o popové a punkové skladby zároveň.
Benjamin Slavík