Mladí, bezdětní a sami doma

Sex se zadanými muži, neúspěšné hledání opravdového vztahu, kariéra, móda, večírky. Takový je životní styl single lady – hlavní hrdinky stejnojmenného seriálu, kterou pro internetovou televizi Playtvak.cz ztvárnila herečka Jana Plodková. Vytvořila tak jednu z mnoha mediálních reprezentací mladých lidí, kteří žijí sami, nemají partnera a děti. S podobnými, notně stereotypizovanými single hrdinkami se v populární kultuře setkáváme už dlouho – vzpomeňme novinářku Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě(­­1998–2004) nebo právničku Ally McBeal z eponymního seriálu (1997–2002).

Single lady, ale i množství článků v lifestylových magazínech věnovaných životnímu stylu „singles“ jsou důkazem toho, že dané téma ve společnosti nachází výrazný ohlas – provokuje a láká zároveň. Neutuchající mediální zájem o tento fenomén má pravděpodobně dva hlavní zdroje: nárůst počtu mladých lidí, kteří bydlí sami, a navzdory tomu neznalost, jakým způsobem tito lidé vlastně žijí a jaké jsou jejich životní preference či motivace.

Samostatné bydlení v mladém věku

Podle dat Českého statistického úřadu žilo v roce 2011 v České republice celkem tři sta tisíc lidí ve věku 20–39 let v samostatné domácnosti. Pro lepší představu – šlo o každého devátého muže a každou třináctou ženu v tomto věkovém rozpětí, přičemž na počátku devadesátých let to byl pouze každý patnáctý muž a každá třicátá devátá žena. Muži sice v této kategorii dlouhodobě převládají nad ženami, nicméně ženy je za posledních deset let rychle dohánějí. Tuto skupinu obecně charakterizuje vyšší vzdělanost, méně častá nezaměstnanost a především život ve městech. Přestože mladí lidé žijí sami i na vesnicích, bydlení ve městě je k tomuto způsobu života v mnoha ohledech příznivější – kromě větší nabídky vhodných bytů je zde i více možností sebeuplatnění v profesním životě a trávení volného času, a navíc větší míra anonymity.

Pocit osamělosti nebo potřeba nevyčnívat souvisí u lidí žijících samostatně s tím, jak je tento způsob života společností přijímán a kterými významy je naplňován. Americký sociolog Eric Klinenberg popisuje, jak se proměnil význam samostatného bydlení v období mladé dospělosti – od stigmatizující zkušenosti těch, kteří z nějakého důvodu nedokázali založit vlastní rodinu, až po iniciační rituál k dospělosti, jejž mladí lidé považují za samozřejmou a chtěnou součást dospělého života. Kvalitativní výzkumy, které vycházejí přímo z vyprávění takto žijících lidí, ukazují, že život „o samotě“ může být vnímán obojím způsobem – negativně i pozitivně, a to zejména s ohledem na věk, ale například i pohlaví. Zatímco pro mladší muže a ženy představuje samostatné bydlení preferovanou součást nezávislého období, která jim umožňuje upevňovat vlastní identitu a hledat životní priority, s postupujícím věkem a zejména s přibližováním se věkové normě rodičovství, může naopak převládat pocit odlišnosti od standardního životního běhu a vyloučení z kolektivu vrstevníků, kteří zakládají rodiny.

Vzhledem k jasněji určeným věkovým limitům biologické reprodukce jsou to spíše samostatně žijící ženy, které se musí v určitém věku vypořádat s absencí rodičovské role a které jsou mnohem častěji vystaveny předsudkům a odsudkům okolí, pokud žijí samy nebo nemají partnera. Z hlediska tradiční genderové dělby práce je schopnost mužů pořídit si vlastní domácnost a ekonomicky ji zajistit ceněna jako příprava na jejich živitelskou roli, naopak u žen takto pozitivně hodnocena není, protože evokuje spíše jejich nezávislost – na mužích a na rodině. Na druhou stranu kvalitativní i kvantitativní výzkumy ukazují, že jsou to častěji ženy, u kterých se s postupujícím věkem a prodlužující se zkušeností samostatného bydlení zvyšuje pravděpodobnost, že budou takto žít i nadále. Otázka trvalosti či naopak dočasnosti života v samostatné domácnosti je ve výzkumech tohoto fenoménu jedna z nejzásadnějších.

Napořád, nebo na chvíli?

„Asi mám docela velký nároky. Jsem teď docela samostatná a už nepřistoupím na všechno. Jak si žiju tím svým, docela pohodlným způsobem života, je rok od roku těžší najít si partnera.“ Takto uvažuje jednatřicetiletá Veronika, jedna z respondentek výzkumu Mateřství a bezdětnost po třicítce, který v letech 2006–2010 provedla autorka tohoto článku. Je život v jednočlenné domácnosti skutečně natolik „pohodlný“, že se může stát konkurentem života v páru či rodině? Až na výjimky ukazují kvalitativní výzkumy, že většina samostatně žijících mladých lidí plánuje společný život s partnerem a chce mít děti. I podle statistických dat, která mapují českou populaci, je život v jednočlenné domácnosti v mladším dospělém věku spíše přechodnou záležitostí – tato zkušenost vrcholí okolo třicátého roku věku a poté se počet lidí, kteří žijí sami, postupně snižuje. To však neznamená, že ne­­existuje početně menší, avšak významově důležitá skupina osob, kterým život sólo natolik vyhovuje, že v něm chtějí i nadále pokračovat. Stejně tak nevíme, zdali se lidem, kteří chtějí partnera a děti, skutečně podaří jejich plány realizovat. Promýšlení vlastního života v otázkách vztahů nebo rodičovství probíhá málokdy přímočaře nebo jednoznačně. Současné či budoucí priority jsou následkem a kombinací více či méně vědomých voleb a více či méně dobrovolných životních zkušeností.

Zabydlenost

Z jednoho ze závěrů kvalitativního výzkumu, obsaženého v knize Sami doma (2015), vyplývá, že perspektiva setrvání v jednočlenné domácnosti se posiluje s absencí rodičovské perspektivy. Čtyřicetiletá respondentka Barbora nad rodičovstvím nikdy příliš nepřemýšlela, možná i z toho důvodu, že její expartner děti nechtěl. Nyní už vzhledem ke svému věku nepočítá s tím, že by se stala matkou. Ačkoli je Češka, žije a pracuje v kosmopolitním Londýně a o svém bydlení říká: „Já tři dny v týdnu pracuju z bytu. Potřebuji mít ten svůj stůl, který si zabordeluju, jak chci. Potřebuji tam mít ten svůj klid. Takže si moc neumím představit, že bych s někým bydlela.“ Barbora přizpůsobuje svůj byt výhradně svým potřebám a preferencím.

Podobné to je u respondentek Petry a Radky. První se dobrovolně vzdala partnerství a mateřství a zvolila způsob života vlastní křesťanským řeholím, třebaže mimo zdi kláštera. Její byt má minimalistickou podobu klášterní cely, jedinou výzdobu tvoří kříž a živé rostliny. Radčiným cílem je zase ekologicky maximálně šetrný životní styl, který realizuje mnoha různými způsoby, od veganství přes odmítání cestovat leteckou dopravou až po bydlení v zahradní chatce s minimálním výdejem energií. Budoucí život s partnerem ani mateřství zcela nevylučuje, ale zároveň příliš nedoufá v nalezení partnera, který by se přizpůsobil jejím životním nárokům. Život bez dětí chápe jako reálnou variantu svého dalšího směřování. Životní styl tří zmíněných žen lze shrnout pod pojmem „zabydlenost“ – v určitém životním stylu a směřování, určitým způsobem, na určitém místě, bez aktuální touhy po změně.

Trochu jiné pojetí života a bydlení je zřejmé u těch respondentů, kteří naopak plánují soužití s potenciálním partnerem a dětmi. Své současné bydlení přizpůsobují budoucí partnerské či rodinné vizi nebo o něm uvažují jako o investici, která se jednou zúročí pro potřeby života s dětmi. Tito lidé předjímají životní změnu, což se zrcadlí i v jejich přístupu k bydlení (spí na manželské posteli s nočním stolkem na obou stranách, mají na zahradě dětský kolotoč, nebo naopak žijí v určitém provizoriu a dlouhodobější zařizování bytu chtějí provádět až spolu s partnerem). Přílišné usazování se v jednočlenné domácnosti však může paradoxně tuto změnu blokovat. Svou představu o bydlení totiž realizují tito lidé sami – naplňují své představy, učí se spoléhat sami na sebe, rozhodovat se podle sebe, sami se potýkat s překážkami nebo spojují svůj život se specifickým místem, které nemusí být pro jejich budoucího partnera přijatelné, ale oni ho už nedokážou opustit.

Můj domov

Rozpor mezi rodinnou perspektivou a zabydlováním se v jednočlenné domácnosti byl patrný z toho, jak respondenti výzkumu uvažovali o ideji domova jako takového. Na jednu stranu spojovali pocit domova s blízkými vztahy a vztahy obecně a většina z nich spatřovala jeho naplnění v budoucím rodinném soužití. Na druhou stranu definovali domov jako místo, kde sami žijí a kde se samota proměňuje ve výzvu i přednost. Jako místo, kde si mohou od ostatních odpočinout a bez vlivu druhých být zcela sami sebou. Hledání partnera nebo budoucí partnerská situace může být takovou zkušeností výrazně ovlivněna.

Růst počtu samostatně žijících lidí probíhá nejen v mladé generaci, ale ve všech věkových kategoriích. Podle Klinenberga je natolik bezprecedentní, že může být příčinou hluboké společenské změny. Tato změna se odráží nejen v trhu s bydlením, v podobě měst, ve způsobu konzumu a vývoji ekonomik, ale také v představách o nás samotných – o našich partnerských vztazích a životních drahách. Zvyšující se počet mladých lidí, kteří žijí sami, přináší zásadní otázky, na které zatím neznáme odpověď: Jaké kompetence touto zkušeností získáváme? Jaký vliv má na tvorbu naší identity? Pomáhá nám lépe se připravit na život v partnerství, nebo naopak znesnadňuje adaptaci na něj? Může konkurovat rodinnému životu?

Autorka je socioložka.