Letos je to přesně deset let, co se v hlavě Davida Doubka zrodila postava pojmenovaná po inhalátoru pro astmatiky. Na aktuálním albu Vitajte hudebník dokazuje, že Ventolin je víc než jenom legrační klaun tuzemské taneční scény.
Píše se rok 2008 a v pražském klubu Abaton probíhá druhý ročník festivalu elektronické hudby pro náročné Sperm. Jedním z vystupujících je chlapík, který si říká DJ Ventolin. Má zrzavé kotlety, velké, sedmdesátá léta evokující brýle a šusťákovou bundu, která nejspíš pamatuje stejnou dekádu. Před sebou má několik syntezátorů, sekvencerů a dalších hudebních krabiček, ze kterých se line směs dřevního techna, elektra a breakcoreu. Zpívá do primitivního mikrofonu, který si přikládá k puse, a vše doprovází zběsilými tanečními kreacemi, jež připomínají cosi mezi spartakiádní sestavou a epileptickým záchvatem.
Bylo to právě toto vystoupení, které k Ventolinovi (zkratku DJ před jménem dávno vypustil, aby nemátl posluchače a promotéry) přitáhlo pozornost nastupující generace příznivců elektronické hudby – generace, která toužila po něčem jiném než po celonočních hédonistických parties pod taktovkou poloanonymních DJů. Ve světě se tehdy prosazovali tvůrci a kapely spojující klasickou rock’n’rollovou energii s tvaroslovím taneční elektroniky: LCD Soundsystem, Hot Chip, The Juan MacLean a další. U nás tahle vlna zrodila například Midi Lidi, kteří přišli na svět rok před Ventolinem.
Cimrman v klubu
Specifikem domácí odpovědi na světové trendy byla jistá kabaretně-divadelní nadsázka, která byla patrná v písňových textech i pódiové prezentaci. Jako by tu v nové podobě ožíval duch Voskovce a Wericha, Suchého se Šlitrem, ale i Divadla Járy Cimrmana. K divadlu má ostatně blízko jak Petr Marek, ústřední postava Midi Lidí, tak i Ventolin, v civilu profesor kulturní antropologie David Doubek. V Hradci Králové zakládal soubor Nejhodnější medvídci, pro který napsal pár divadelních her i několik písní.
Ačkoli se dnes Doubek divadlem už nezabývá, má k němu stále blízko a jistá divadelní dimenze z jeho pódiové show nikdy nezmizela. Sám tvrdí, že snaha šokovat návštěvníky koncertů pro něho byla v počátcích důležitým hnacím motorem. „Pořád s tím trochu pracuju, spíš to chci dostat do takového tanečně-posluchačského performativního zážitku,“ říká v rozhovoru pro časopis Full Moon. O své hudbě pak Doubek soudí, že „už to není takový punk“. Jinými slovy, už v ní nenajdete tolik překvapivých zvratů – místo nich nastoupilo pečlivě promyšlené komponování a stejně ukázněná práce se slovem.
Právě kompoziční ukázněnost, podpořená nezvykle hloubavými texty, je asi největším překvapením alba Vitajte, které Ventolin vydal v půlce září. Složitou cestu k němu naznačuje Doubek v propagačním letáku, který desku do světa vyprovází. Popisuje v něm, jak se zkraje práce na albu nadchl pro modulární syntezátory, po týdnech jejich používání mu ale došlo, že se ocitl ve slepé uličce. Doslova mluví o svém „propadnutí nástrojovému fetišismu“. Ve zmíněném rozhovoru se zamýšlí nad současnou módou modulárů, kterou považuje za typický produkt kapitalismu. „Ty tu vášeň nikdy nemůžeš uspokojit a taky nikdy nejsi spokojený.“
A teď vážně
Cestu ze slepé uličky pro Doubka znamenalo obrácení k písňovým textům jako výchozímu bodu tvorby. To pro něj představuje novum: dosud se spoléhal spíše na krátké, úderné slogany. Na předchozí desce Totem (2012) je dokonce skladba, ve které se stále dokola opakuje slovo „veverky“. Nyní už mu jeho někdejší umělecký infantilismus nestačil. Měl pocit, že by na novém albu mělo jít o něco víc než jen o legrační krátké slogany. Svou roli v tom hrálo i to, v jakém společenském kontextu deska vznikala. Ventolin se zrodil v době, která ještě nebyla poznamenaná ekonomickou krizí, a slova jako trumpismus nebo postpravda ještě nezískala svůj dnešní obsah.
Ne že by album Vitajte bůhvíjak překypovalo angažovaností. Stále se tu pracuje s nadsázkou jako základním vyjadřovacím prostředkem, s postupující stopáží nahrávky ale přibývá závažnějších témat. Nejpatrnější je to v předposlední skladbě Skills, v níž Doubek deklamuje písňový text z pozice válečného dronu. Jde o pozoruhodnou paralelu s letošním albem Rogera Waterse (viz A2 č. 15/2017), který se o totéž pokusil ve skladbě Déjà Vu. Jiným příkladem je track Great Again, který už svým názvem odkazuje na slavný předvolební slogan Donalda Trumpa. „Let’s make the horse run again“ je jen jedna z mnoha variací, která Trumpovo motto ironizuje.
Jiný příklad závažného a svým způsobem politického sdělení obsahuje singlová skladba Disco Science. Na první poslech nezávazná legrácka, v jejímž textu se mísí čeština s angličtinou, v sobě ukrývá zásadní poselství o síle (taneční) hudby spojovat lidi bez ohledu na jejich geografický či jakýkoli jiný původ. Jsou tu ale i osobnější skladby, mezi kterými vyniká zejména Indián. „Po chodbě někdo chodí v ponožkách./ Ty kroky nejsou slyšet,/ pohybuje se tiše/ jako indián,“ vykresluje Doubek idylický rodinný obraz s velkou poetickou silou.
Nic pro cyniky
Právě schopnost kombinovat taneční elektronickou hudbu s neotřele poetickými texty staví Vitajte nad většinu srovnatelné domácí produkce. A nejen nad ni – duchovním dvojčetem Ventolinovy desky by mohlo být album Lifestyles of the Laptop Café projektu The Other People Place. Jde o sólovou nahrávku předčasně zesnulého Jamese Stinsona z americké dvojice Drexciya. Ta proslula svou minimalistickou tvorbou na pomezí detroitského techna a elektra, navíc je jí přičítán i jedinečný vklad do kánonu afrofuturistické mytologie. Stinsonova deska se oproti tomu obracela ke všednímu životu s důrazem na jeho průsečík s moderními technologiemi.
Ty jsou i jedním z leitmotivů Ventolinova alba. Na jeho obalu z dílny česko-holandského studia The Rodina je 3D sken průmyslové kamery. Symbol všudypřítomného dozoru slouží jako protiváha k otevřenosti vyjádřené názvem desky. Podobné kontextuální hrátky pokračují i uvnitř nahrávky a v jejich obratném konstruování spočívá její největší síla. Z někdejšího klauna zdejší taneční scény zkrátka vyrostl svébytný umělec, který je schopný mnohovrstevnatého projevu. Cynikové nad jeho zvážněním možná ohrnou nos. Ostatně i vydavatel alba prý na předloženou skladbu Disco Science reagoval slovy, že už je to „trochu moc emo“. Nakonec se z ní ale stal menší hit letošního babího léta. Reflexivní povaha hudby zkrátka nemusí být nutně v rozporu s její zábavní funkcí – a to je hlavní poselství Ventolinovy desky.
Autor je kurátor hudebních podcastů XPLAYMIX.
Ventolin: Vitajte. Bumbum Satori 2017.