Slzy svatého Vavřince

Další…

„Těch je!“ vykřikuje Pedro, uchvácený nesmírností oblohy. Chlapec je ohromen velkolepostí nebeské klenby, která vyhlíží, jako by se opírala přímo o nás.

Navíc už hodnou chvíli nejsou vidět ani letadla, prolétávající nízko po obloze cestou z letiště Las Salinas anebo naopak na letiště na Mallorce, která je tím směrem, což činí nebe nehybným. A tichým, stejně jako ostrov. Jsou slyšet jenom cikády, jak svým cvrkotem sešívají noc, v dálce také občas štěkot jakéhosi psa na nějaké venkovské usedlosti a zvuk aut projíždějících po silnici. Je daleko od nás a ticho je tak pohádkové, že lze dokonce zaslechnout moře. Moře, které se rozprostírá dole na úpatí útesu, avšak odtud ho kvůli jeho temnotě nevidíme. Když je totiž nebe osvětlené hvězdami jako zrcadlo, moře je temné, stejně jako celý ostrov.

„Kolik myslíš, že jich bude?“ říkám Pedrovi, abych ho povzbudil při jejich počítání.

„Nevím… Milióny?“ táže se.

Jeho otázka mě přiměje k přemýšlení. Ne o hvězdách, jichž jsou skutečně milióny, nebo tak se mi to alespoň jeví, nýbrž o něm. Roste a začíná také přemýšlet. Je mu dvanáct pryč a brzy z něj bude dospívající kluk.

Vždycky mě zaskočí čas. Spíše než čas jeho pomíjivost. Jako jedna z těch hvězd, která každou chvilku prosviští nebesy a navždy zmizí, také můj život se vzdaluje závratnou rychlostí od vzpomínek, jež na něj uchovávám. Na vlastní život i na život ostatních. Například na ten Pedrův, který sotva začal a už se plíží ke svému cíli, aniž bych si to uvědomoval. Byl jsem od něj násilně odloučen a zbaven možnosti vídat ho tak často, jak bych si přál, takže jsem ani nepostřehl, jak vyspěl a že se zakrátko rozloučí s dětstvím. S dětstvím, o němž je určitě přesvědčen, že je věčné, stejně jako jsem ve věčnost toho svého věřil já, když jsem byl v jeho věku, a stejně jako jsem si to o Pedrově dětství myslel až do dnešního večera.

Teď ale chápu, že i on roste. Když ho takhle pozoruji, jak se dívá na oblohu, ležícího na dece, kterou jsem přinesl z hotelu a o niž se dělíme jako dva kamarádi, cítím, že se vzdaluje malému chlapci, kterým stále ještě je a jemuž už velmi brzy dá sbohem. Dojde k tomu z roku na rok, jak se to stává nám všem, a bude první, koho to překvapí. Pak přijdou další etapy – dospívání, mládí, ta první zralost, která tě také jednoho dne zaskočí ve chvíli, kdy si to nejméně přeješ a očekáváš, a po níž konečně následuje ta závěrečná, která končí stářím. Vím to z vlastní zkušenosti, neboť jsem prošel skoro všemi.

Proto cítím závrať, když teď vidím svého syna, jak už se blíží k první etapě. Vidím ho tak bezbranného, tak šťastného a zároveň bezmocného, a pomyšlení, že by to tak mělo být, ve mně budí neklid. Byl bych raději, kdyby zůstal navždycky takový, jaký je teď, i když vím, že je to nemožné. A nebylo­-li to možné u mě samého, jakkoli jsem měl dětství dlouhé (tehdy byla všechna dětství dlouhá nebo se mi taková alespoň zdála), jaké by ho pak mohl mít on, který je prožívá ve zmatcích a rozpolcený mezi svou matku, s níž bydlí, a stesk, jejž po mně určitě musí cítit. Jestliže mě naplňovalo štěstím, když můj otec trávil prázdniny s rodinou (ve skutečnosti nešlo o dovolenou, nýbrž o rekonvalescenci, ale to jsem se dozvěděl až zadlouho), jak šťastný asi musí teď být on se mnou, když se dělíme o hvězdy na tomto ostrově, o němž jsem mu toho tolik navyprávěl.

Řekl jsem mu téměř všechno: kdy a jak jsem na ostrov přišel, jakým způsobem jsem se ze začátku protloukal… Pedro mi vždycky naslouchal, jako by to byly mé báchorky, stejně jako jsem já naslouchal svému otci, když vyprávěl o svých dobrodružstvích z mládí. Rozdíl tkví v tom, že příběhy mého otce byly skoro všechny smutné (válka, hlad, emigrace…), zatímco ty mé jsou veselejší. Tedy alespoň já si je takto pamatuji. Což je koneckonců logické, vezmeme­-li v úvahu, že se vztahují k časům, kdy se na mě život usmíval jako teď na Pedra.

Všechno začalo jednou v červenci, když jsem dokončil univerzitu. Konečně jsem uzavřel studia, a ačkoli jsem neměl ponětí, co od té chvíle budu dělat, což mě znepokojovalo, rozhodl jsem se, že si udělám prázdniny. Však budu mít po návratu dost času na to, abych se znovu zamyslel, jak naložím s vlastní budoucností.

Přihodilo se, že jsem toho léta objevil odlišný svět. Celý život na témže místě, celé mládí v knihách, nejdříve na střední škole a pak na univerzitě, a najednou se přede mnou zjevila svoboda v podobě ostrova plného buganvilií. Pravda je, že jsem si po několik měsíců pletl svobodu s prázdninami, které jsem tam teoreticky trávil, avšak brzy mi došlo, že jde o něco jiného. Měl jsem pocit, že jsem během oněch měsíců prožil víc než za celou dobu předtím.

Otec mi zavolal, abych se vrátil domů, ale já jsem ho neposlechl. Rozhodl jsem se na Ibize zůstat déle, i když jsem ještě přesně nevěděl, jak dlouho. Věděl jsem pouze to, že chci žít svůj vlastní život, a k tomu jsem se potřeboval cítit daleko od svého města. Od onoho deštivého města, plného dýmu a komínů, města, které se mi tehdy zdálo tak smutné.

Dnes na ně naopak vzpomínám s jistým steskem. Jak se stává vždycky se vším, časem jsem se s ním smířil a začal jsem je vnímat jinýma očima. Dokonce i univerzita, která se mi zdála tak nudná, když jsem na ní studoval, se pro mne léty stala přívětivější a lepší. Ale to léto, na které nyní vzpomínám, jsem na obojí pohlížel jako na vězení. Jednoho – univerzity – jsem se konečně zbavil, a do toho druhého jsem se po nějaký čas nehodlal vrátit.

Ve skutečnosti jsem se nevrátil nikdy. Nemyslím do města, tam jsem se vždycky na pár dní vracel, dokud tam ještě žili rodiče, nýbrž k životu, který jsem tam zanechal. S tím ano, s tím jsem navždycky skoncoval v den, kdy jsem se po cestě stopem přes půlku Pyrenejského poloostrova nalodil na palubu ferry, které vyplouvalo v podvečer z Denie směrem na Ibizu.

„Pořád je počítáš?“

„Už mě to unavuje,“ říká mi Pedro a hledí na nebe očima, jež mi tolik připomínají oči jeho matky.

Další…

Také já jsem se jejich počítáním unavil. Ležím na palubě, na prknech starého trajektu, který se plaví na lince z Denie na Ibizu, a s velkým ohromením pozoruji oblohu, oslněn záplavou hvězd. Nikdy jsem jich tolik neviděl, dokonce ani u prarodičů na vesnici, když jsem byl kluk.

Byla velmi teplá noc. Trajekt na Ibizu vyplul z Denie za posledního podvečerního světla a pak okamžitě padla noc, ještě když byl Pyrenejský poloostrov na dohled. Ale zakrátko zmizel vzadu i on a lodi, která se plavila uprostřed temnoty, se zmocnila noc. Ponenáhlu se však na nebi začala zažíhat světélka, která rázem pokryla celou oblohu, a moře i loď se zalily jasem, jako když se v divadle na začátku nebo na konci představení rozsvítí jevištní lampy.

A té noci byl pro mne divadlem celý svět. Zrovna jsem dovršil dvaadvacet let, z Bilbaa jsem dosud pořádně nevytáhl paty a tu noc jsem poprvé opravdu ucítil vůni svobody. To, co jsem o ní do té doby věděl, stejně jako většina mých kamarádů, byly jen samé mlhavé obrazy, vybledlé a pomíjivé odlesky našich představ o tom, co svoboda opravdu je – promarněná odpoledne nad kávou a v kouři univerzitního bistra, každý týden výpravy do labyrintu starého města, kde vládli zastánci baskické nezávislosti, letní výlety na pláže v Santurce nebo Bermeu (nebo občas do pohoří Gorbea), milostné schůzky v bytě některého z přátel, jehož rodina byla pryč, nebo na zadním sedadle auta, které jsme si půjčili od rodičů, ať už s jejich souhlasem nebo bez něho. Zhruba tohle jsem věděl o slově, které jsem si neustále opakoval: svoboda.

Teď jsem ji ale cítil, dotýkal se jí. Cítil jsem její vůni po soli a po temné a hluboké vlhkosti, kterou moře, jež mě obklopovalo, přinášelo s každou vlnou, a kterou mi bríza vzdouvající hladinu roztírala po kůži. Noc mě navzdory své temnotě oslňovala, jako když jsem byl malý. Zůstal jsem tak několik hodin, aniž jsem promluvil s cestujícími, kteří vyšli na palubu a pozorovali noc jako já. Určitě tenkrát také mysleli na jiné své noci, na ty, jež poznamenaly jejich životy, a které proto nemohli vymazat z paměti.

Jako já, který jsem nikdy nemohl vymazat onu noc. Přestože prožiji mnohé jiné, stejně zářící jako tato a možná ještě úchvatnější, nikdy jsem nezapomněl na noc, kdy jsem poznal současně otevřené moře a svobodu. Leže na palubě trajektu, zatímco vlny se tříštily o loď a o mé myšlenky, byl jsem zahloubán do pozorování hvězd, které se zdály zaplňovat všechno, včetně mého srdce. Byl jsem mladý, život kolem mne žhnul a u nohou mi ležel celý svět, který jen čekal, až ho objevím, a jehož jméno bylo jménem ostrova, kam jsem směřoval.

(…)

Další…

„Viděl jsi tuhle?“

„Ne.“

„Neviděls ji?!“

Pedro se na mě rozčarovaně podívá. Pohlédne na mě, jako by mi vyčítal, že jsem neviděl hvězdu, kterou právě teď spatřil on.

Pedro vypadá jako další ze stínů mezi stíny pinií. Jsou to mladé pinie, čerstvě vysázené, na rozdíl od olivovníků, které je mezi nimi možné dosud zahlédnout. Kdyby se tak nerozumělo samo sebou, člověk by si pomyslel, že olivovníky a pinie znázorňují mě a Pedra.

Pedro je ještě mladý, sotva začíná žít. Já jsem pro změnu na cestě zpátky a pomalu začínám sestupovat po srázu. Uvědomil jsem si to už dávno, ale tahle noc mi to definitivně potvrzuje.

Dnes večer se svět točí jinak než obvykle. Mám na mysli způsob, jakým se točil, když jsem byl mladý, a potom, když jsem žil nejdříve tady, na tomto ostrově, a později na jiných místech. Tehdy byl svět ruletou, která rotovala bez ustání, avšak už před celou řádkou let se kolo proměnilo ve velký kotouč, který dělá obrátky jen tehdy, když ho člověk postrčí. A k postrčení je zapotřebí síly, té síly, které se mi začíná nedostávat. Jestlipak to Pedro vnímá také tak?

Ne. Pedro to vidí stejně jako já do této chvíle a stejně, jako jsem to viděl, když jsem byl v jeho věku. Kdybych se ho zeptal, řekl by mi to. To ale samozřejmě neudělám. Nehodlám být tím, kdo mu přivodí rozčarování, natožpak dnes, když je tak neobyčejná noc.

Je neobyčejná z různých důvodů. Pro Pedra, protože je na Ibize, o níž jsem se mu toho tolik navyprávěl, a protože je takhle pozdě vzhůru. Pro mě pak proto, že jsem s ním, což je něco, co nemohu mít tak často, jak bych si přál. Proto je pro nás oba tato noc tak krásná, přestože pro mě má nádech melancholie. Melancholie vyvolané mými vzpomínkami na jiné noci a stesku, který jí dodává zjištění, že i ona pomine jako všechny ostatní.

Pedro to ale neví, a proto se dívá na nebe s uhranutím člověka, který věří, jako jsem věřil já, že čas je věčný. A jako bych tomu věřil dál, kdyby mě nezačal děsit věk, o čemž jsem si nikdy nemyslel, že se stane.

Dlouhá léta jsem se domníval, že tohle se stává jen jiným, že strach zestárnout postihuje jen ty, kdo byli v pořadníku času přede mnou. Například mé rodiče a před nimi babičku s dědou. Když ale i oni odešli, když se proměnili ve hvězdy, které za nocí svítí na obloze, stále slaběji, začal jsem pociťovat onu nevolnost, kterou vyvolává vědomí, že se člověk už ocitl první v řadě. Což se vždycky snažím potlačit, ale ono se mě to stejně občas zmocní, zvláště pak ve chvílích, jako je tahle.

Je logické, že se mi to stává. Čas na tomto ostrově a k tomu ještě dnes večer tíží víc, než je obvyklé, je hmatatelnější víc než kdekoli jinde. Jako stařičké olivovníky, zastíněné piniemi, ale odolné jako útesy i vzpomínky na mé časy na Ibize vyvstávají ve tmě a dávají mi na srozuměnou, že roků, které od té doby uplynuly, je už mnoho, že svět se změnil, stejně jako ostrov sám a jako můj život, a že i mé mládí a tehdejší iluze se rozplynuly přesně ve chvíli, kdy jsem odtud odešel. Tohle jsem už věděl, ale nečekal jsem, že si to budu jednou uvědomovat s takovou syrovostí.

A tak hledím do nebe a snažím se zapomenout. Ale nemůžu. Nedaří se mi ze vzpomínek vytěsnit ozvěnu těch let ani tváře lidí, kteří je se mnou sdíleli. Mladí jako já, kteří si mysleli, že čas je jako moře, nevyčerpatelný a neustále se vracející. Když je všechno na svém místě, když buganvilie a oleandry kvetou každý den a slunce ozařuje všechno rovným dílem, když láska a sex je jedno a totéž, kdo by se obával času? Kdo by se mohl cítit ohrožen jeho během? Proto o něm tenkrát nikdo nemluvil, pokud si vzpomínám.

Přesto však již celá léta neslyším kolem sebe nic jiného. Lidé se mnou neustále mluví o čase, někdy vážně, jindy ironicky. V každém případě však dávají najevo, že je znepokojuje. Kromě jiných důvodů jsem se dnes večer vrátil také proto, abych získal zpět čas, kdy strach ještě neexistoval.

Život ale nelze vrátit. Stejně jako mládí nebo vítr i život odvane a nikdy se nevrátí, i kdybychom to sebevíc odmítali přijmout, což se mnohým stává. Život je ledovec, který nám zazáří před očima a vzápětí zmizí jako kterákoli z těch hvězd, které křižují nebesa a na své cestě je osvítí, aby následně zanikly. A tak minutu za minutou, den za dnem, až se nakonec cyklus uzavře. A stejně každá minuta a každý rok života všech lidí. Proč si tedy přát, aby se minuty a léta navrátily, když víme, že to nikdy neudělají? K čemu je člověku stýskání?

Půlku života strávíme marněním času a tu druhou tím, že ho chceme dohnat, řekl mi jednou otec, když už mu moc času ­nezbývalo. Bylo to v době, kdy už byl v nemocnici, zničený chemoterapií. Vrátil jsem se k němu pod tlakem okolností a trávil jsem dny v jeho společnosti, abych pomohl matce, která u něj zůstávala spát přes noc, a tetě, která u něj pobývala přes den. Od chvíle, kdy jsem odešel z domu, jsme se otec a já velmi odcizili (otec nikdy nepřijal způsob života, jaký jsem si zvolil), avšak jeho nemoc nás opět svedla dohromady, i když pro něj bylo už moc pozdě. A pro mě také. Člověk vždycky lituje, že nevěnoval více času rozmlouvání s těmi nejmilovanějšími a snaze pochopit jejich city, pokaždé však k tomu dochází, když už je pozdě. Přihodilo se to mně a stane se to určitě i mému synovi. Je to jedna ze zákonitostí života, života, který žijeme a který nepochopíme, dokud neuplyne.

Když mi to ale tatínek tenkrát řekl, byl jsem ještě lhostejný k takovým myšlenkám. V devětadvaceti letech, z nichž jsem polovinu prožil, aniž jsem si toho byl pořádně vědom, jsem ještě věřil na nekonečno a tomu, že život je fikcí. Sklonek tatínkova života, tak nečekaný a náhlý, mě přiměl, abych tento svůj názor přehodnotil. Pamatoval jsem si tátu pevného jako skála a pohled na to, jak je zdeptaný, mě postavil před tu nejkrutější pravdu. Proto jsem pochopil, když ta slova vyřkl, že spíš než o sobě mluví o mně, i když jsem dělal, že nerozumím.

Je pravda, že otec toho nikdy moc nenamluvil. Jelikož patřil ke generaci, která vyrostla v nepřízni osudu, prožila dětství v dešti bomb, trpěla hladem a poválečným nedostatkem a poté strádala v emigraci odtržena od svých kořenů (v jeho případě nejdříve v cizině a potom i ve své vlastní domovině), můj otec byl z těch, kdo dávají najevo své pocity jen málo. Vypadal uvolněně, jenom když jsme jezdili na venkov. Tehdy se rozhovořil víc, a to jak se sousedy, tak se svou vlastní rodinou. Bylo znát, že se tam cítí šťastně, třebaže ke své smůle musel bydlet daleko.

Avšak v posledních dnech, když obklíčen nemocí cítil, že mu život nenávratně uniká ve věku, kdy jiní jsou ještě stále na vrcholu sil, mi otevřel své srdce víc než kdykoli předtím. A udělal to bez výčitek, aniž mi připomněl mé tehdejší odcizení a aniž mi vmetl do tváře některé mé postoje, jako to činíval jindy. Naopak, zdálo se, že jim rozumí, přestože jsem to byl kupodivu já, kdo se za ně kál.

V těch dnech jsme spolu hodně mluvili. Lépe řečeno, mluvil on a já jsem poslouchal, což jsem dosud nikdy neudělal. Během celého mého života s výjimkou prvních let, kdy pro mě byl otec mužem, který všechno věděl, jsem mu téměř nedopřál sluchu, ale tehdy jsem mu začal opět naslouchat jako dřív, když mě brával s sebou na ryby či na fotbal nebo když mě onu noc na babiččině a dědově záhumenku u nich na vsi učil jména hvězd, které oslňovaly mé oči, stejně jako dnes večer oslňují oči mého syna. Otec, malátný a vyhublý, nebyl už ani stínem člověka, jímž býval kdysi, přesto však jeho hlas zněl důrazně, jako by převažoval nad fyzickou sešlostí. V tichu pokoje, přerušovaném pouze jednotvárným odkapáváním léčivého roztoku a zvenčí ruchem města, které si, netečné k nám dvěma, dál žilo svým životem (nemoc vždycky budí tento pocit – odloučí ty, kdo jí trpí, od světa, který zůstává daleko), otcova slova duněla jako kameny házené do nádrže, kterou už všichni lidé opustili. Zdálo se, že je ani nepronáší ke mně. Zdálo se, že promlouvá sám k sobě, i když jsem byl přítomen a naslouchal tomu, co říká, a on věděl, že tomu tak je. Jenom chvílemi, kdy nemocí nebo dřímotou upadal do stavu blouznění, promlouval skutečně sám k sobě, aniž se obracel k někomu konkrétnímu. Bylo to v jedné takové situaci, kdy pronesl onu větu, která mě rozechvěla natolik, že si ji pamatuji dodnes:

„Půlku života strávíme marněním času a tu druhou tím, že ho chceme dohnat.“

Vyslovil ji a zmlknul. Já jsem přirozeně mlčel také, protože co bych k tomu mohl dodat? On ani žádnou moji odpověď nečekal a já bych ji stejně neznal, i kdyby to bylo všechno jinak. A tak jsem vstal a přistoupil k oknu pokoje, za nímž se stmívalo, jako se v Bilbau stmívá vždycky – rozpačitou barvou, napůl v mlze a napůl v dýmu fabrik, a za směsice zvuků, patřících dílem dni a dílem podvečeru. Zvuky, které se prolínaly se zvukem kapačky, jež tatínka spojovala se životem, s tím málem, co mu z něj ještě zbývalo.

Otec zemřel za několik málo dní poté v anonymitě, v níž žil vždycky. Jeho pohřeb byl prostý jako pohřeb jakéhokoli obyčejného člověka. Mše v místním kostele, pár květinových věnců („Vzpomínají manželka a synové“ bylo napsáno na jednom z nich bez ohledu na nesporný fakt, že jeden ze synů už na nikoho vzpomínat nemohl), pohřební průvod, který prošel naší ulicí vedoucí ke hřbitovu, nacházejícím se na konci čtvrti, a modlitba, kterou farář odříkal co nejrychleji, protože vzápětí po nás obstarával další pohřeb. Já jsem už ale věděl, že otec nebyl jen jedním z řady obyčejných lidí, že si ve své uzavřenosti schraňoval nitro plné pochybností a ducha schopného tak hlubokých myšlenek jako ta, na niž teď vzpomínám. Teď, kdy si i já začínám myslet totéž, totiž že čas se nikdy nevrací zpět a že v tom tkví hlavní důvod lidské zádumčivosti.

„Je ti zima?“ ptám se Pedra, spíš abych přerušil tok svého vzpomínání, než že bych si to myslel.

„Ne,“ odpovídá mi.

„A ospalý nejsi?“

„Taky ne.“

Jsou to stejné otázky, které mi kladli babička s dědou v zahradě u domu už před milióny let, tytéž otázky, které se určitě v tomto okamžiku opakují na mnoha místech a které se budou opakovat každé léto, dokud se svět bude točit a dokud budou existovat rodiče a děti pozorující hvězdy, tak jako teď Pedro a já. Tytéž věci, na něž se Pedro možná za pár let zeptá svého syna. Je to kolotoč života, jenž se bez ustání točí a točí, ale který se nikdy nevrací zpět, jakkoli bychom si to přáli.

Ze španělského originálu Las Lagrimas de San Lorenzo (Alfaguara, Madrid 2013) přeložil Štěpán Zajac.