Jaké by to bylo, setkat se s téměř dokonalou imitací své zesnulé lásky? Dokázal by se člověk domluvit s diametrálně odlišnou bytostí? René Levínský a Ewa Zembok nabízejí v novém kulturním prostoru DUP39 svou adaptaci poněkud pochmurné odpovědi Stanisława Lema.
Příběh planety Solaris (1961; česky 1972), v němž Stanisław Lem nechává zhmotnit nejtemnější a nejhlubší vzpomínky svých postav, fascinuje nejen fanoušky science fiction již více než půl století. Za tu dobu byl mnohokrát zdramatizován pro divadlo i filmové plátno – za nejpůsobivější je považována adaptace Andreje Tarkovského z roku 1972, která nastavila laťku vypravěčského umu i vizuálního zpracování velmi vysoko. Pouštět se do kultovní látky proto vyžaduje jistou odvahu – členům strašnického Divadla X10 však zjevně nechyběla.
Vesmírná stanice v podzemí
O dramatizaci se postaral René Levínský, široké veřejnosti nejvíce známý jako autor scénáře úspěšné hry Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2003), režie se chopila spoluzakladatelka divadla Ewa Zembok. Podařilo se jim vytvořit inscenaci, která se mezi ostatními dramatizacemi jen tak neztratí. Prospěl jí už prostor výstavní síně ukryté v podzemí tehdejšího Domu uměleckého průmyslu na pražském Novém Městě, který je novou, druhou scénou Divadla X10. Náležitě zašlý a naneštěstí stále chátrající funkcionalistický interiér svou roli zpustlé vesmírné stanice splnil skvěle.
Vzápětí po počátečním okouzlení interiérem se bohužel objevuje nepochopitelný prvek, který inscenaci na chvíli velmi uškodí. Tajemná černošská dívka ze vzpomínek jednoho z astronautů je zde ztvárněna osobou v přiléhavém černém oděvu a afro paruce, navíc s groteskně zvýrazněnými prsy a pozadím. Použití black face, či v tomto případě spíše jakéhosi black body, vyznívá v dnešní době opravdu podivně a trapně, naštěstí jde však o jediné zaškobrtnutí takového rozsahu.
Co se „musí říct“
Tvůrci se rozhodli být až nezvykle konzervativní, absence novátorských prvků je však hře jedině ku prospěchu. Kostýmy a kulisy, které vytvořila jindy divoká Bio Masha, jsou jednoduché a účelné, nepůsobí nijak rušivě a beze zbytku plní svůj účel. Chvályhodným tahem je i svěření hudebního doprovodu Michalu Kořánovi, jenž v představení vystupuje pod jménem Dead Gibarian Band. Skladby a zvuky živě produkované hudebníkem, který se zaměřuje od počátku kariéry především na ambient, patřičně dokreslují tajemnou atmosféru.
Stejně přirozeně a téměř bez zádrhelu pak plyne celé bezmála dvouhodinové představení, za což jsou zodpovědní zejména herci, kteří dokázali nalézt správné polohy svých postav a Lemova slova nepřehrávají ani jinak zbytečně nedeformují. Zvláště zaujme představitel doktora Sartoria Hynek Chmelař, který i nad již tak dobrými kolegy viditelně vyčnívá a dodává svěřené roli chvílemi až mrazivou věrnost. Naznačovaný zádrhel představují pouze některé monology hlavního hrdiny, po jisté chvíli působící jako nudný výčet informací, jež postava zkrátka „musí říct“, aby se hra posunula dále a diváci neztratili nit příběhu. Je to obava lichá – interpretace Lemovy klasiky v Divadle X10 je i bez zbytečně opatrného „návodu“ přesvědčivá a nabízí originální pohled na to, v čem spočívají podstata i slabiny lidství.
Stanislav Lem: Solaris. Režie Ewa Zembok, dramatizace René Levínský, dramaturgie Lenka Havlíková, výprava Bio Masha, hudba Michal Kořán aka Dead Gibarian Band, hrají Dana Marková, Hynek Chmelař, Václav Marhold, Tomáš Petřík. Psáno z představení 24. 10. 2017 v DUP39.